JÁGR: MUSÍM SE ZMĚNIT
Staré návyky už nefungují. Jaromír Jágr se mění, aby v 45 letech stačil na tempo NHL.
Většina interview se v NHL odehrává v kabině. Tohle povídání však vzniklo netradičně – v chodbě na rotopedu. Jaromír Jágr na něm dohání chybějící minuty na ledě, aby se vyrovnal těm, kteří toho odehrají víc než on. „Jsem v jiné pozici, musím jinak trénovat, najet tady na to,“ukazuje pod sebe na stroj se zafixovanými řidítky a kmitajícími pedály. „Těžko bych řekl, že v pětačtyřiceti budu všechno měnit, ale jinak to nejde.“
Zatímco dvě dekády se soupeři v lize přizpůsobovali jemu, aby ho vůbec dokázali zastavit, teď se musí přizpůsobovat hokeji on sám.
Kdy přišel moment, ve kterém jste si uvědomil: NHL je jiná, musím se změnit? Musím zhubnout, musím obětovat sílu ve prospěch rychlosti.
Pořád jsou chvíle, kdy je důležitá i síla. Ale lehčí hráči, když jsou rychlí, to dnes můžou úplně v pohodě uhrát i s menší silou. Dneska jsou tady všichni obránci rychlí a útoční. Už se nehraje proti žádným golemům, tyhle typy obránců jsou dávno pryč. Je zajímavé, že beci, kteří by před deseti lety snad ani NHL nemohli hrát, dnes dominují.
Co všechno jste musel novému trendu přizpůsobit?
Jedna věc je fyzická stránka a druhá je mentální nastavení. Spousta věcí je jinak, než jak jsme to měli léta zažité. Dnes na ledě vůbec nemáte čas. Dřív nás učili: Měj trpělivost, podrž puk. Ale dnes už tyhle rady nefungují. Já je mám zažité v hlavě a je těžké to nějakým způsobem měnit.
Jak to vypadá v praxi?
V 90. letech nebo v roce 2000, když člověk dostal puk před branku, mohl ho podržet, brankář padl na led a šlo udělat krok do strany. Dneska? V žádném případě! Musí se vystřelit hned, je to padesát na padesát, nazdar. Když puk podržíte, gólman tam stejně je. Oni jsou tak rychlí, že se přesunou s vámi. Předělat tyhle věci v hlavě, to je hrozně těžké.
To je vlastně takové mentorství naruby. Dřív se učili většinu věcí mladí od vás, dnes abyste okoukával způsob hry vy od nich, že?
V Calgary se učím od Johnnyho Gaudreaua. Jen nemůžu hrát úplně jako on, protože nemám tu rychlost. Ale dám příklad: jakmile získáme puk, on letí. Na nic nečeká a pádí dopředu. Nám vždycky trenéři říkali: „Nesmíš opustit obranné pásmo, dokud ho neopustí puk. Kdyby se to podělalo, ať jsi vzadu a můžeš to hasit.“To už je v dnešním hokeji úplně jinak. Tým získá puk a dva hned mažou dopředu. A kdyby něco, od toho tam je gólman, aby to chytil.
Takže vy hned mažete taky?
Ty bláho, já to udělal teď v posledním zápase, ale v pásmu se to tam zasekalo a málem jsme z toho dostali góla. Ale vážně... Musím se přizpůsobovat, přenastavit. Jinak to nejde.
V Calgary vás využívají i jako silového hráče na clonění před branku, v přesilovkách vlastně skoro na žádném jiném místě nehrajete. To je pro vás další novinka, že?
Já jsem rád, že se tam vůbec dostanu. Nemůžu si moc vybírat, jakou tam budu hrát roli.
Je těžké plnit očekávání spojená se jménem Jágr, když odehrajete třeba 12 minut za zápas?
Víte co, já vím, že takhle to bude. Sám žádná očekávání nemám. Snažím se sžít s tou rolí a přizpůsobit se jí. Jdete na led třeba na 45 vteřin na doraz a pak šest sedm minut sedíte. Ale nestěžuju si, tak to má být. Když koukám na tu naši první lajnu, to je něco! Neviděl jsem lepšího hráče, než je Gaudreau. Absolutně dominantní centr. Třeba Connor McDavid je jiný typ, ten potřebuje dostat puk do jízdy, a pak ho nechytíte. Ale co předvádí Gaudreau? Klobouk dolů.
Váš trenér Gulutzan si pochvaluje, jak se Gaudreauovi věnujete a probíráte s ním hokej, pomáháte mu s vývojem...
Jasně, protože on má takový talent, že může vyhrát bodování. Podobných hráčů moc není. Je to takový hokejový Messi. Tím, že je malý a hokejku má u těla, nemůžete mu vzít puk. Dá gól nebo vytvoří šanci pro druhého tím, jak bruslí.
Při podpisu s Calgary jste říkal, že to bude s velkou pravděpodobností poslední sezona v NHL. Teď jste hrál možná naposledy ve Philadelphii i ve Washingtonu, kde jste působil v dřívějších fázích kariéry. Probleskly vám hlavou vzpomínky?
Vůbec. To je takový cyklus, že člověk nemá čas o takových věcech přemýšlet. Jede se z města do města, trénink, zápas, příprava na trénink... A teď je to o něco náročnější, protože musím strávit ještě víc času tréninkem. Tím, že tolik nehraju v zápase, musím o to víc trénovat, abych se udržoval s těmi, kteří mají těch minut v zápasech víc.
Pro spoustu lidí jste inspirací tím, že ve 45 letech pořád hrajete v NHL. V čem je kouzlo toho, že to stále ještě dokážete?
Musíte se přizpůsobit soutěži, dát ego stranou a být jako jeden podprůměrný hráč – jinak nemáte šanci. Nemůžete si myslet, že to, co fungovalo před deseti lety, bude fungovat i dneska. Člověk musí brát jakoukoliv roli a uvědomit si, že není ten, který rozhoduje, ale je spíš určitý doplněk.
Není to těžké pro hráče, který byl superstar a léta vyhrával bodování?
Naopak, mě to dokonce i baví. Vím, že bych nemohl hrát v první lajně – na to nemám. Zaprvé bych nevydržel ty minuty, zadruhé bych nepomohl. Ale takhle v té třetí, když se tomu přizpůsobím, odehraju dvanáct třináct minut a budu na to mít fyzicky, věřím, že šance přijdou.