Vražda bez trestu
Velká rekonstrukce: pachatel byl po 33 letech odhalen, ale zločin je promlčený
Třiatřicet let trnul, že u jeho dveří zazvoní policie. Třiatřicet let odmítal vkročit do Prahy, aby na sebe neupozornil. Třiatřicet let se děsil okamžiku, kdy policie zjistí, že to byl on, kdo tenkrát v noci z 16. na 17. listopadu 1984 na pražském Barrandově vraždil.
Před pár dny na to policisté náhodou přišli při porovnávání starých otisků prstů a jemu se paradoxně ulevilo. Dokonce hned dvakrát. Nejprve, když ho přestalo tížit tajemství. Podruhé, když mu řekli, že už nemůže být potrestaný. Dávno totiž uplynula dvacetiletá promlčecí lhůta.
Policie nechce o aktérech zločinu sdělit nic bližšího, MF DNES se ale podařilo zjistit detaily, díky nimž lze celý příběh zrekonstruovat.
Třiadvacetiletý mladík vyrazil onoho sychravého listopadového dne do Prahy na rande. Schůzka s dívkou se protáhla a on kvůli tomu propásl poslední vlak domů. Seděl na pražském hlavním nádraží a čekal, až mu ráno pojede další vlak. Vedle něj polehávali bezdomovci, opodál přešlapovali mladí chlapci a vyhlíželi zákazníky. V tu dobu tam byl i Bohumír Kabelák, šestačtyřicetiletý vedoucí oddělení propagace státního podniku Filmexport. Mladíka v nádražní hale oslovil a pozval ho do restaurace na pivo. Muž souhlasil. Kývl i na to, když mu Kabelák po pár pivech nabídl, že u něj doma může přespat. Mladíkovi se to hodilo, tu noc bylo venku kolem nuly a drobně pršelo. Kabelák žil v bytě v třípatrovém domě na okraji tehdejší Lumiérovy ulice hned vedle filmových ateliérů. Svého nového známého zavedl domů a nalil mu panáka. Uprostřed noci se muži začali hádat, neshody přerostly v divokou rvačku, což dokládaly tržné rány v Kabelákově obličeji. Vrah ho nakonec uškrtil páskem, utekl z bytu a nejbližším vlakem zmizel z Prahy.
Někteří policisté i politici se domnívají, že je to chyba a že vražda z Barrandova ani žádná jiná by neměla být promlčená nikdy. „Promlčením vlastně vraždu odpouštíme. Přitom co máme cennějšího než život?“říká exšéf pražského oddělení vražd Josef Lottes.
Dům, kde se vraždilo, dnes vypadá opuštěně. Okna zůstávají i v noci tmavá, na zvonění nikdo nereaguje, poštovní schránky přetékají reklamními letáky, zahrada je zpustlá a ani místní si nejsou jisti, zda v domě vůbec někdo žije.
„My tady žijeme jako na vesnici, většinou se známe,“říká žena, která žije v dnešní ulici Lumiérů přes 30 let. „Ale z toho domu,“ukáže hůlkou na místo dávného zločinu, „jsem v poslední době neviděla nikoho vycházet,“dodává.
Zpět do roku 1984. Dva dny vyzváněl v bytě Bohumíra Kabeláka telefon. Jeho matka se mu marně snažila dovolat, když to nebral, dostala strach. Její syn sice často jezdil na služební cesty, a to i do zahraničí, ale tou dobou měl být v Praze. Žena poprosila synova souseda, aby se šel do jeho bytu podívat. „Soused klepal na dveře, zvonil, nakonec vlezl do bytu přes lodžii. V koupelně ležel mrtvý Bohumír Kabelák, přes záda měl přehozenou prošívanou deku,“vzpomíná jeden z vyšetřovatelů.
Než vrah zmizel z bytu, prohledal všechny šuplíky a vyházel z nich věci. Proto kriminalisté pracovali s verzí, že šlo o loupežnou vraždu. Zvlášť, když se vědělo, že Kabelák má doma valuty z cest do ciziny.
Podle druhé verze ho zabil zhrzený milenec. Tehdejší vyšetřovatelé proto pátrali po pražských restauracích a barech, kde se tajně scházeli homosexuálové. Vyslechli přesně 999 lidí. Dostali se na stopu muže, jehož otisky našli policejní technici v bytě Kabeláka. Nakonec ho ale pustili. „Přiznal se, že v bytě byl, ale dříve než v den vraždy. A měl pro svoje tvrzení věrohodné alibi,“vysvětluje vyšetřovatel.
Náhodná shoda
Na pachatele se přišlo náhodou. Když jihomoravští kriminalisté nahrávali do nového softwaru 33 let starý otisk dlaně z nevyřešeného barrandovského případu, aby stopu zdigitalizovali. Přitom byli sami překvapení, když se na monitoru ukázala shoda. Počítač ukázal na muže, jehož otisky byly v systému proto, že v minulosti spáchal drobné krádeže a výtržnost.
Policisté z pražské mordparty jej okamžitě začali vyslýchat. Muž chvíli zapíral, pak se ale přiznal. „Měl strach, aby jej v Praze nikdo nepoznal, tak za celých třiatřicet let nikdy v hlavním městě nebyl. Tížilo jej svědomí, když se doznal, byl smířen s tím, že půjde do vězení. Když jsme mu vysvětlili, že je to promlčené, byl překvapen,“popisuje jeden z vyšetřovatelů. Na závěr výslechu muž policisty poprosil, aby o něm nikomu neříkali. Jeho blízcí totiž nemají ani tušení, že tehdy v noci byl v bytě na Barrandově. Celých třicet tři let to tajil, nesvěřil se manželce ani nejbližším. Policisté mu vyhovět museli, muž, byť se přiznal k vraždě, je totiž podle trestního řádu nevinný.
Podle českých zákonů je vražda po dvaceti letech promlčená. Výjimkou je situace, kdy by pachatel během promlčecí lhůty spáchal stejný nebo těžší zločin. Pak se promlčecí lhůta prvního – nevyřešeného případu zastaví a prodlouží i o dobu, kdy je dotyčný stíhán, na útěku nebo za mřížemi. A opět běží až po jeho propuštění. Potrestán tudíž může být i po padesáti letech, pokud třicet let byl ve vězení.
Někteří politici a policisté smysl promlčení zpochybňují. Třeba poslanec
Pirátů Lukáš Kolářík navrhuje, aby politici začali o možné změně v případě vraždy debatovat. „Shromáždit argumenty pro i proti promlčitelnosti,“říká.
„Vražda by neměla být nikdy promlčena,“má jasno kriminalista Josef Lottes. Před lety vedl pražskou mordpartu a pracoval také ve speciálním týmu Tempus, který vyšetřoval staré a odložené případy. „Velká chyba je podle mě i to, že se spisy promlčených případů skartují,“říká Lottes.
„Když se ale skartuje spis, zničí se stopy zajištěné na místě činu. Pak jde jen o to, aby se pachatel sám přiznal, jenže to obvykle u soudu nestačí,“říká Lottes. Na žádný takový případ si ale nepamatuje. Soudce Miroslav Čapek namítá, že skartovaný spis lze „rekonstruovat“díky důkazům – otiskům, biologickým nebo pachovým stopám uchovávaným v kriminalistickém ústavu.
Dvacet let stačí
Většina politiků tvrdí, že promlčecí lhůtu není potřeba měnit. „Promlčení zohledňuje, že nebezpečnost pachatele i zájem státu na jeho potrestání se snižují, pokud od trestného činu uplynula patřičně dlouhá doba a pachatel pak vedl řádný život,“míní ministr pro legislativu a lidská práva Jan Chvojka.
Přitakává mu i právník a člen ústavně-právního výboru Sněmovny Marek Benda z ODS. Podle něj je možné debatovat o délce promlčení, ale vraždu by mezi nepromlčitelné trestné činy neřadil. Těmi jsou dnes trestné činy proti lidskosti, jako je genocida, vlastizrada či teroristický útok.
Případy, kdy ani dvacet let nestačí na vyřešení vraždy, přitom nejsou výjimečné. Lhůta se právě blíží ke konci v případu z Ostravy-Vítkovic, kde 14. prosince 1997 zemřela dvacetiletá dívka. Ten den se bavila s přáteli v rockovém klubu Sklep, druhý den našel její tělo muž náhodou v lese za obcí Proskovice. Do uplynutí zbývá 21 dnů.