Běhounek v čele. A ČSSD nebude ani ve Sněmovně

Ondřeje Leinerta, reportéra MF DNES

Pokud někdo z duše nenávidí ČSSD, musí se teď královsky bavit. Ve volbách dostala pořádně nařezáno. Nejhorší výsledek za víc než 20 let. Místo 50 poslanců jich má 15. Každý soudný člověk by čekal, že přinejmenším předseda strany okamžitě rezignuje.

Místo toho Milan Chovanec mluví o tom, že strana dostala políček. Tak určitě! Bohuslavu Sobotkovi se stejně jako před volbami dál daří být nejneviditelnějším premiérem v dějinách Česka a Lubomír Zaorálek zřejmě za odměnu, že jako jediný sebral odvahu na poslední chvíli vběhnout do kabiny padajícího letadla bez kapitána, má získat post šéfa zahraničního výboru Sněmovny. I když Zaorálek je tím posledním ze zmíněné svaté trojice, kdo za volební fiasko ČSSD mohl. Pokud udělal nějakou velkou chybu, tak tu, že si o post lídra neřekl už na jarním sjezdu, když ještě ČSSD měla šanci voliče zmobilizovat.

Ale být generálem po bitvě je snadné, takže zpátky do současnosti. ČSSD hledá, kdo by ji mohl zvednout. Logická otázka. Ale naprosto nelogické provedení.

Začíná to už tím, že tváří strany i víc než měsíc po volbách zůstává tým poražených. Úřadující šéf Chovanec není schopen jasně říct, zda bude, či nebude kandidovat na předsedu. Místo toho mluví neurčitě o „bezpečném dovezení do přístavu jménem sjezd“a že nemá předsednické ambice. Takže v pozadí cítíte: nikam se nehrnu, ale když mě budete moc přemlouvat, já to tedy vezmu.

Jihomoravský lídr a premiér Sobotka se krčí i ve stínu bývalého brněnského primátora Romana Onderky, kterému stačily tři tisíce preferenčních hlasů ve víc než milionovém kraji, aby se už dostal na širší seznam možných „zachránců“ČSSD.

Zaorálek dál působí zdrceně. Ke cti mu budiž aspoň to, že jasně řekl: nebudu už kandidovat do vedení ČSSD. Paradoxně právě Zaorálka, který na rozdíl od Sobotky a Chovance neviděl v každém svém kritikovi automaticky nepřítele, by spousta straníků ve vedení dál viděla ráda.

A teď tu máme telefonní seznam možných kandidátů, kteří by stranu „mohli“zvednout. Jan Hamáček, Kateřina Valachová, Josef Bernard, Jan Birke… z veleúspěšné Vysočiny, kde sociální demokraté letos skončili šestí, pro jistotu hned dva, Michal Šmarda, nebo radši Jiří Běhounek?

Aktuální je teď hlavně Běhounek, dlouholetý hejtman, poslanec, předseda správní rady VZP, ortoped pelhřimovské nemocnice i ambulantní lékař. Slušný zápřah. Ironicky by se chtělo poznamenat, že když už máte pět vedlejšáků, jistě zvládnete i šestý. Ale ČSSD potřebuje předsedu na plný úvazek. A potřebuje hlavně člověka, který přinese změnu. Může jím být někdo kalibru odborářského předáka Josefa Středuly. Jeho kampaň Konec levné práce jede sice pořád tak trochu na půl plynu, ale aspoň má téma. Může jím být hejtman Plzeňského kraje Josef Bernard, jehož příběh muže, který se ze škodováckého dělníka vypracoval až na ředitele tohoto podniku, straníky nakopne, aby se začali víc snažit.

Může jím být i straník, který v sobě podobně jako tehdy nenápadný ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek v roce 2005 najde netušené síly. Ale pohodářsky až „strejcovsky“vystupující Běhounek, který jako první plán na pozvednutí ČSSD vyhlásí návrat Michala Haška, Jiřího Zimoly nebo Jeronýma Tejce a jednoho z nich si vezme za asistenta, nepůsobí jako budoucí lídr levice. Paradoxně zrovna Zimola by mohl být úspěšný předseda a Tejc zase schopný místopředseda, ale společně s Haškem už by to nešlo. Protože když všechny postavíte do řady a velet jim bude pán, co zvládá pět funkcí, můžete si být jistí, že příště už nezískáte ani 5 procent.