Šikana? Oběti jsme my, myslí si učitelé
Školský ombudsman řeší nejčastěji stížnosti pedagogů na kolegy či na vedení
Školský ombudsman Ladislav Hrzal je ve funkci něco málo přes rok. Když si udělal statistiku stížností, které mu za posledních dvanáct měsíců přišly na stůl, zjistil překvapivou věc. Nejsou to děti, kdo si nejvíc stěžuje na šikanu. Jsou to učitelé. Nejčastější jsou stížnosti na ostatní kolegy nebo na vedení školy.
Jak bolavé téma vztahy mezi dospělými ve školách jsou, zakladatele ankety o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos překvapilo. Stížnosti a dotazy tohoto typu tvořily ve školním roce 2016/17 téměř třetinu jeho agendy.
„Typicky mají učitelé pocit, že je šikanuje vedení školy. Někdy je to trochu pravda, ale ve většině případů se ukázalo, že jde spíše o požadavek ředitele školy, aby přesně plnili své povinnosti,“říká Hrzal a zmiňuje konkrétní případ školy ze Středočeského kraje, kde učitelé kvůli bossingu ze strany nové ředitelky, který měl zahrnovat i arogantní a bezdůvodné vyhrožování výpověďmi, vyhlásili stávkovou pohotovost.
„Nakonec se ukázalo, že šlo spíš o velmi striktní vyžadování povinností ze strany ředitelky. Obec ředitelku odvolat nechtěla, ze školy odešlo sedm pedagogů, podle mých informací se pak situace uklidnila,“říká Hrzal.
Ve dvou případech řešil upozornění na šikanu učitele ze strany dětí. „Ani v jednom z těchto případů jsem se o tom nedozvěděl přímo od šikanovaného učitele, ale oklikou,“říká Hrzán. O to smutnější je, že v případě šikany na 1. stupni základní školy bylo okamžitou reakcí vedení školy, že učitelka nezvládá svou práci. „Řešil to krajský koordinátor, dítě bylo nakonec přeřazeno do jiné třídy,“dodává Hrzal.
Teprve daleko za stížnostmi na mezilidské vztahy skončila témata, se kterými se na něj obraceli rodiče. Ty nejvíc trápily otázky týkající se předškolního vzdělávání a platby školného na odborných školách.
Když si Ladislav Hrzal před rokem tehdejší ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD) vybrala za nového školského ombudsmana, prý moc nevěděl, do čeho vlastně jde. Jako zakladatel populární ankety o nejoblíbenějšího učitele Zlatý Ámos dostal za úkol dostat neviditelný úřad školského ombudsmana více do povědomí veřejnosti. „Školu jsem znal spíše z té lepší stránky. Usmívající se učitele, nadšené děti, vstřícné rodiče. Po příchodu na ministerstvo jsem začal poznávat její odvrácenou stranu, na kterou jsem nebyl zvyklý,“říká po roce ve funkci Slávek Hrzán.
Vašemu předchůdci – Eduardu Zemanovi – vyčítali, že jako školský ombudsman není na veřejnosti moc vidět. Od vás si ministerstvo slibovalo větší zviditelnění. Podařilo se to?
Ano, to se o mém předchůdci říkalo. Je otázka, pro koho byl jako ombudsman neviditelný. Důležité je, aby byl školský ombudsman viditelný především pro školy. Je pravda, že když jsem do funkce nastupoval, byl zájem médií na počtu podnětů, které mi chodily, znát. Potom zájem trochu utichl. Být viditelný je důležité, snažím se být viditelný pro školy. (Za první tři měsíce obdržel školský ombudsman 827 podnětů, za druhé čtvrtletí ve funkci jich bylo 274 – pozn. red.)
S jakými problémy se na vás lidé obracejí?
Nejbolavější věcí jsou vztahy dospělých na školách. Na ty přišlo nejvíce stížností. Typicky si učitelé stěžují, že je šikanuje vedení školy, někdy je to trochu pravda. Poměrně časté jsou také stížnosti učitelů a učitelek už v důchodovém věku, kterým vedení zkrátilo úvazky ve prospěch mladších kolegů. Chápu, že se jim to nelíbí, ale chápu také vedení školy. Jako školský ombudsman ani nemám jak zasáhnout, není to nic, co by bylo proti pracovnímu právu.
Jaké jsou pravomoci školského ombudsmana?
Velice malé, vlastně nemám téměř žádné. Ani nemůžu jen tak přijít a vyžádat si přístup do školy, už se mi dvakrát nebo třikrát stalo, že mi zřizovatel přístup do školy zakázal. Ale i to se dá řešit, místo ve škole jsem se tenkrát s rodiči setkal v kavárně.
Má v takovém případě funkce školského ombudsmana smysl?
Za ten rok jsem přesvědčen, že smysl má. Že nemám pravomoci, neznamená, že nemůžu pomoct. Dostávám řadu stížností, obracejí se na mě lidé, kteří chtějí prodiskutovat nějaký problém. Na oddělení prevence, kam podněty pro školského ombudsmana přicházejí, je roztřídí podle tématu i závažnosti. Část jich rovnou putuje na konkrétní odbory ministerstva, které vypracují odpověď. Pokud jde o složitější situaci, jedu na místo a snažím se promluvit se všemi stranami.
Máte v paměti nějaký případ, kdy se vám podařilo konkrétně pomoci?
V jednom případě si rodiče stěžovali, že syn byl nejen šikanován, ale že byl navíc školou označen za agresora a potrestán. Dítě přišlo ze školy s dvojkou z chování, protože fyzicky napadlo spolužáka. Ten kluk si doma předtím stěžoval, že se mu jeho spolužák opakovaně posmívá a ponižuje ho. Rodiče mu poradili, aby mu dal pár facek, a on to udělal. Byl označen za viníka, zatímco jeho spolužák, který ho napadal psychicky, potrestán nebyl. Konzultoval jsem ten případ s panem Michalem Kolářem, jedním z předních odborníků na šikanu u nás, ten došel k názoru, že šlo o šikanu. I na tomto případu je vidět, že i když nemám konkrétní kompetence, mohu pomoci.
Právě prevence šikany měla být tématem vašeho prvního roku ve funkci. Většina stížností, které vám přišly, se však týkala jiných problémů.
Ano, paní ministryně chtěla, abych jezdil po školách a mluvil s dětmi a učiteli o šikaně, a to jsem dělal. A mělo to velký dopad, zvlášť když jsem s sebou vzal na debatu s dětmi i Kateřinu Wernerovou (dcera šikanované učitelky ze střední školy na Třebešíně v Praze, jejíž šikana skončila smrtí, pozn. red.). Bylo vidět, že je dětem bližší, a také s nimi mluvila o věcech, které sama zažila.
Kolik takových debat jste během loňského školního roku absolvoval?
Měl jsem zhruba dva výjezdy do měsíce, pokud jsem se na nějakou školu, kde byly problémy, vracel, bylo jich více. I když mám pocit, že si mě na debatu zvou spíš bezproblémové školy.
Přicházelo vám hodně stížností na konkrétní případy šikany?
Stížností na šikanu mezi dětmi moc nebylo. Převažovaly stížnosti na vztahy mezi dospělými.
Řešil jste i stížnosti na šikanu učitele ze strany dět podobnou třebešínskému případu, kvůli kterému se ministerstvo školství na tento problém zaměřilo?
Dvakrát, a v obou případech jsem se o tom dozvěděl oklikou, ne od učitelů, kterých se to týkalo. V jednom případě na prvním stupni žák paní učitelku vůbec neposlouchal, sprostě na ni pokřikoval, dokola jí kopal do stolku. První reakce vedení školy byla, že paní učitelka nezvládá svou práci. Ona to opravdu už nedokázala řešit, u šikany už to od určité chvíle ani nejde. Řešil jsem to s krajským koordinátorem a dítě bylo přeřazeno do jiné třídy.