Předseda je mrtev

Letos se nebude korunovat miss. Nepřihlásila se do ní žádná dívka. Tedy ne že by se pár roztomilých anorektiček nenašlo, ale všechny chtěly vyhrát jen krajské kolo. Stejně to dopadlo i s pěveckou SuperStar. Několik talentů se probojovalo až do semifinále, ale tam se kously, že už dál nechtějí. Na pódiu museli narychlo zaskakovat Gott s Vondráčkovou. Internety se bouřily, že jsou Češi blbí a nemají vkus.

Obě situace jsou fiktivní. O korunce Miss dál sní tisíce dívek, a až televize spustí nové kolo zpívání, potáhnou se k ní zástupy.

Třetí příběh však bude pravdivý: týká se politických lídrů. Mužů a žen, kteří na rozdíl od missek a superstárů dokážou měnit cestu, kterou se země ubírá.

Lídr se dnes hledá hůře než brigádník do mekdonalda. A když si chronicky prázdné místo tak jako v muzice zabere opelichaný zombík, nakonec se mu ještě tleská nejvíc.

V jaké krizi se vůdcovství ocitlo, dokládá rychlá procházka mezi stranami.

Sociální demokraty vedli do voleb tři lidé a zároveň nikdo. Spadli na dno, přesto vedení neodstoupilo. Nemá je kdo nahradit.

Ještě vypráskanější TOP 09 si do čela zvolila člověka původem od konkurence, který si narychlo vyřizoval stranickou legitimaci.

ODS, jež by se jinak mohla vracet na vrchol, brzdí předseda s imagí kávové lžičky.

Ospalí komunisté se proseděli k nejhoršímu výsledku od Zápotockého, přesto jejich neviditelného šéfa nikdo nestřídá.

Lidovci se v čele s nemastným neslaným ordinářem trvale modlí za pět procent.

Starosty střídavě vede a nevede český a moravský skaut.

Když se naopak podíváme na to, kdo vítězí, zjistíme, že odlišnost je zakopána právě v lídrovství. Nikdo si asi nemyslí, že by třetina voličů hlasovala pro ANO kvůli genialitě programu. Hnutí miliardáře, jenž si šel do politiky hlavně pohlídat vlastní byznys, vítězí výhradně pro jeho „alfa samectví“.

Totéž platí u Tomia Okamury, který byl minule ve Sněmovně s úplně jinou partou. Kolegové ho nařkli, že ji tuneluje, tak kolegy vyměnil a získal o osm poslanců víc.

Ve výsledku je tedy jedno, co strany nabízejí v programu. Prohrály ty, které nenabízely lídra. A zvítězily ty druhé.

Lídrovství je tolik ceněné právě proto, že se ho v poslední době zoufale nedostává. Čím je ho méně, tím více se po něm touží.

Že „deficit vůdců“postihl patrně celý Západ, ukázaly už loňské volby v USA, kde se do celonárodního prezidentského finále probojovala podprůměrná politička Hillary Clintonová. To, že si ji namazal na chleba Donald Trump, neznamená, že společnost zhrubla, zhnědla či zhloupla. Jen dala před hadrovou panenkou přednost někomu, kdo budil zdání, že zemi povede odněkud někam. Stejný efekt vystřelil o několik měsíců později do čela Francie Emmanuela Macrona, „sluníčkáře“, Trumpův pravý opak.

Doba tedy nevolá po tom či onom extrému, ale po vůdci. Je to volání logické a rozhodně ne nové. Poptávka po vůdcovství není abnormální. Abnormálně malá je nabídka. A velikost poptávky je dána právě nedostatkem v nabídce. Hlad po vedení je reakcí na to, že přirození lídři, jichž bylo ještě před deseti lety plno, někam zmizeli.

Těžko soudit, kam se vytratili. Na krizi lídrů by se však patrně dala použít moderní teorie o krizi otců či dospělých vůbec.

Společnost se už před časem zamilovala do mládí, do jeho hravosti a nezodpovědnosti. Prodlužuje ho, co se dá. Ideálem už není být zralým mužem, ale stálým chlapcem. Nezralost je tou dobou, kdy ještě není třeba za věci odpovídat. A aby to fungovalo, otěž odpovědnosti musí držet někdo jiný, zralý. Dítě si může hrát jen tehdy, postará-li se o praktické věci rodič.

Volby tedy nakonec vyhraje ten, kdo nabídne, že takovým rodičem bude, aby si děti mohly v klidu hrát. Pak už jen stačí, aby mu to ty děti uvěřily. Bude to mít o to snazší, že k dětskému světu patří neschopnost odlišit realitu od fikce.