NEJŠŤASTNĚJŠÍ BYLA NA KURTU
Její zápasy byly nervy a proteklo při nich hodně slz. Spousta jich byla žalem, ale jak to ve správném příběhu chodí, na závěr přišly i slzy štěstí. Jenže celý ten příběh skončil až moc brzo.
Bylo mi dvanáct a tenis pro mě znamenal všechno na světě. Seděl jsem na zemi u televize, nehty zarýval do koberce. „Pojďte honem, Novotná vyhraje Wimbledon,“volal strýc na zbytek rodiny a všichni se seběhli. Pět míčů chybělo. PĚT.
Červenec 1993. Ve třetím setu finále vedla Jana Novotná nad Němkou Grafovou 4:1, 40:15, jenže pak ji přemohl strach – jako už kolikrát předtím i kolikrát potom. Zatracené elektronické zařízení, které prořízlo wimbledonské ticho, to nejtišší ze všech tich, pokaždé, když míč při podání dopadl do autu. Píp. Dvojchyba. Píp. Dvojchyba. Šel jsem ten den spát a brečel do polštáře. Neděli jsem měl zkaženou a v pondělí jsem ani nechtěl jít do školy. Bylo mi Jany Novotné líto a zároveň jsem se na ni strašně zlobil.
O pět let později to byly zase nehty zaryté do koberce. Už ne pět míčů, ale jeden. JEDEN. Francouzka Tauziatová podává zprava, Novotná napřahuje k forhendovému returnu. Pošle ho po čáře a ví, že už se po něm soupeřka nenatáhne. Padá na kolena. Brečí, ale tentokrát štěstím. Stala se wimbledonskou vítězkou. A její fanoušek brečí s ní.
O dalších dvanáct let později, už jako novinář a bývalá tenistka, spolu děláme rozhovor do tohoto magazínu. Byl rok 2010 a paradoxně se bavíme hlavně o rakovině, se kterou tehdy bojovala další tenistka Martina Navrátilová. Nikdo ještě nemohl tušit, že stejný boj čeká později i Novotnou. Vlastně ne stejný, mnohem těžší.
Novotná v něm neměla šanci. Před necelými dvěma týdny ve věku 49 let zemřela.
Následuje rozhovor, který je sice sedm let starý, ale přesně vystihuje, jaká byla.
■■■ S Martinou Navrátilovou jste dřív nebyly velké kamarádky. Až teď. Čím to? Teprve v posledních měsících jsme měly čas se poznat. Bohužel až teď a bohužel až kvůli její nemoci. Přitom pocházíme
ze stejné země, měly jsme stejné zaměstnání, máme stejné koníčky... V květnu jsme seděly v Paříži, vzaly si mapu a píchaly špendlíky, kam se chceme podívat. Hodně jsme se u toho bavily a na mnoha místech se shodly.
Martina poleze na Kilimandžáro.
Ona je dobrodruh, spontánní, kolikrát až unáhlený. Samozřejmě bych se taky mohla sbalit, zítra odjet na Aljašku, protože už to chci udělat patnáct let a protože bych ráda viděla medvědy. Nebo jet na Nový Zéland, což je můj další sen. Ale já si všechno radši pořádně rozmyslím a naplánuju.
Jak se to stalo, že jste jí byla nablízku právě vy?
Shodou náhod. Byly jsme v kontaktu, zrovna když onemocněla. Od té doby jsem s ní byla skoro pořád. A každý den od chvíle, co začala bojovat s rakovinou, jsem jí říkala: „Neděkuj mi. To já děkuju tobě!“Ona se vždycky divila proč. „Že ti můžu pomoct, že mi věříš.“Být s ní je opravdu... inspirace.
Pomohlo jí při léčení to, že je sportovkyně? Že je zvyklá bojovat?
Strašně moc. Už na jaře jsme si naplánovaly, že spolu budeme hrát čtyřhru veteránek na Roland Garros a ve Wimbledonu. Když pak měla v New Yorku tiskovou konferenci a oznamovala, že má rakovinu, říkala jsem jí: „Martino, nehrajeme. Kašleme na to, zdraví je přednější.“Ale pak jsem ji poznala a už bych to znovu neřekla. Sport je pro ni medicína. Potřebuje motivaci k tomu, aby se uzdravila. Každý den jsme trénovaly, každý den jsme hledaly nějaké rozptýlení, aby nemyslela na ozařování. Je šťastná, když má program. Když má co dělat a nenudí se.
Když jste začátkem června hrály v Paříži, bylo to právě v době, kdy chodila na ozařování. To zní dost šíleně – dopoledne chemoterapie, odpoledne tenisový zápas.
To je právě ta inspirace, o které jsem mluvila. A nejen pro nemocné, ale i pro zdravé. Ráno vstala, jela na ozařování, což s přibývajícími týdny čím dál víc bolelo, vrátila se, byla unavená, ale vzala raketu a šla na kurt. Denně jsem jí opakovala, že nemusí. Ale na to ona neslyší.
Kdy to bylo nejhorší?
Při prvním zápase to ještě bylo v pořádku. Ale pak nastala ohromná krize. Den před finále jsem viděla, že jí od rána není dobře. Šly jsme na kurt, ale po pěti minutách nemohla. Říkala jsem si, že nevím, jak tohle dohrajeme. Ale Martina věděla, že kdyby se necítila, může kdykoliv přestat. Tak jsme se domluvily. Ale když jí tohle řeknete, hádejte, co vám asi tak odpoví. „Co? Jak přestat? Musíme hrát. Musíme vyhrát!“
Myslela jste na to, že hrajete s někým tak nemocným?
Myslela. I já z toho byla unavená. Byla jsem pod tlakem, protože jsem nikdy dopředu nevěděla, jak na tom bude. Naše konverzace na kurtu nebyla ve stylu „kam budeš servírovat a kam budeš hrát forhend“, ale „jsi OK? Dobře, hrajeme, jdeme dál“. Pak najednou Martina řekla: „Hrozně špatně vidím, neorientuju se na kurtu.“Tak co máte v takové chvíli dělat? Jak můžete pomoct? Řekla jsem, ať jen stojí a já že budu běhat. Těžké to bylo, těžké.
A přece jste celý turnaj vyhrály.
Když skončil poslední zápas, byla to úleva. Ne z toho, že jsme vyhrály, ale že se nic nestalo. Že neomdlela, nezkolabovala. Ani já si do té chvíle neuvědomila, jak je Martina výjimečná. Takové věci doceníte, až když se tomu člověku něco stane. Třeba Michael Jackson. Pro většinu lidí to byl blázen. Nikdo mu nepomohl a najednou je větší než kdykoliv předtím. Ožil, až když zemřel.
Jak ta vaše pomoc během léčení vypadala? Ona sama říkala, že o žádnou na začátku moc nestála.
Ano, že to zvládne sama... Nemůžete pomoct někomu, kdo to nechce. To se klidně postavte na hlavu. Martina nejdřív taky nechtěla a nebylo to jednoduché. Je taková, že vám musí stoprocentně věřit. Od začátku mi bylo jasné, že bude potřebovat všechno. Rodiče už nežijí, sestra byla daleko. Tak jsem jí slíbila, že udělám cokoliv. Uvařit, vyprat, vyžehlit, odvézt na chemoterapii, přivézt. Musela jsem se pro ni stát rodinou.
Byla jste i u operace?
Nabídla jsem jí to, ale nechtěla. Říkala, že je v pořádku. Je ale zajímavé, když vypráví, že několik let kašlala na vyšetření. Přitom na sebe vždycky hodně dbala. Ale v tom šíleném programu, který měla, si asi řekla: „Dnes radši místo vyšetření pojedu na exhibici, zítra na charitativní akci...“Říkala mi, že zná svoje tělo, ale to si jen myslela.
LÁSKU SI ZAKÁZALA
Někdo říká štěstí, jiný rodina, ale Jana Novotná byla jiná: číslem jedna byl vždy tenis. Málokdo byl své práci oddaný jako ona. Obětovala jí kus života a ostatní šlo stranou. „Někdy to bolelo, ale nelituju. Měla jsem a mám krásný život,“říkala. Nikdy to nebyl život okázalý. Nebyla královnou večírků, nešokovala tím, co říkala, jak se oblékala, kde žila nebo čím jezdila. Soukromý život si pečlivě hlídala a všichni kolem to respektovali. I o jejím zdraví věděli později jen ti nejbližší.
V životě profesionálního tenisty zní všechno moc hezky. Sláva, peníze, cestování...
... ale ono to je hezké! Nejen že to tak zní.