Rozhovor: lékařka chudých
Jeden bezdomovec mi řekl, že jistě nejsem pravá doktorka, protože skutečný doktor by k němu nikdy nepřijel, vypráví lékařka chudých.
Lékařka Andrea Pekárková se věnuje lidem, na které mnozí její kolegové hledí spatra. Bezdomovcům. O svém budoucím zaměření měla jasno už při studiu medicíny. Momentálně vyjíždí za pacienty s terénními pracovníky Armády spásy a se záchranářským batohem na zádech do lokalit na Ostravsku. Od Nového roku v Ostravě začne v její režii fungovat první ordinace pro chudé. Postupně by měli mít podobnou službu k dispozici i v Brně a dalších krajských městech.
Jak to přijde, že si člověk vybere za pacienty bezdomovce?
Úplně na začátku byl živý sen, který se mi zdál v osmnácti letech. Viděla jsem v něm samu sebe, jak léčím chudé lidi na okraji společnosti. Když jsem pak ve čtvrtém ročníku na medicíně začala přemýšlet, jakou specializaci si zvolit, ten sen jsem si připomněla a ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze jsem si udělala atestaci z praktického lékařství. Klienty jedné ubytovny jsem ošetřovala už během studií.
Několik let léčíte lidi bez přístřeší v terénu. Není pro ženu nebezpečné vyjíždět do leckdy problematických zákoutí?
Nejezdím za nimi sama, už kvůli psům, které občas mají. Doprovázejí mě terénní pracovníci, ale s žádnou agresí vůči mně jsem se dosud nesetkala. Pravda, obvyklé to není, což je znát i z reakcí lidí. Jeden pacient mi řekl, že jistě nejsem opravdová doktorka. Když jsem se zeptala, proč si to myslí, odpověděl, že skutečný doktor by k bezdomovcům nikdy nepřijel. Budu za nimi jezdit v rámci návštěv dál, i když otevřeme ordinaci. Někteří naši klienti nemají důvěru k institucím a další do ordinace třeba ani nedojdou.
Myslíte kvůli špatnému zdravotnímu stavu?
Ano. Zrovna jsem ošetřovala jednoho Slováka po mrtvici, co žije v lese v chatrné chatce. Leží, chodit nemůže. Je tam s ním i starší chlapík, co taky sotva chodí. Kousek odtud jsem pak navštívila klienta, co byl půl roku v kómatu a teď se vrátil do zahradní budky. Tentokrát to byla docela smutná cesta, ale alespoň poslední pacient mě potěšil.
Čím?
Je to zřejmě schizofrenik, který nemá ani stan a žije jako lesní muž, mezi odpadky. Bojí se lidí, pije vodu z potoka a mně se s ním dnes po dvou letech podařilo poprvé promluvit. Dovolil mi navíc, abych se mu podívala do ucha a dala mu na zánět v uchu kapky. Udělal mi radost, to je ohromný pokrok.
Nicméně tohle jeho situaci neřeší.
Bohužel. Mohla bych ho násilím nechat odvézt do nemocnice, ale nevím, jak by to tam brali a taky jak by to snášel on. My lidem přicházíme něco nabídnout, a když to nechtějí, nenutíme je. Proto jsem vděčná i za drobné krůčky. To nejdůležitější, co jim přináším, je vztah se mnou. A ten trvá, i když se mi nepodaří docílit všeho, co bych chtěla.
Kolik lidí bez domova znáte jménem a máte momentálně v péči?
Tak kolem stovky. Byla jsem teď na rodičovské dovolené a nepracovala naplno. Až začne fungovat ordinace, počítáme tak s pětistovkou klientů. Tam lze konflikty očekávat spíš, protože lidé budou přicházet s nějakým cílem, který jim asi vždy nesplníme. Ale budu mít k ruce zdravotního bratra, který už svou konstitucí budí respekt. Chtěli bychom poskytovat co nejlepší základní péči, aby pacienti tu specializovanou potřebovali co nejméně. Snažíme se získat pro spolupráci i psychiatra.
Na ošetřování bezdomovců už pár let spolupracujete s mediky. Jak tyto pacienty vnímají oni?
Překvapivě empaticky. Na 3. lékařské fakultě Karlovy univerzity jsem před lety iniciovala projekt zaměřený na bezdomovce. Je do něj každým rokem zapojeno dvacet třicet mediků a já už ho teď jen odborně garantuji. Studenti kolikrát žasli, že jsou to „normální lidé, se kterými můžou mluvit“. Začalo to na jedné krizové zimní noclehárně v Praze, kde jsme zajišťovali první pomoc. Studenti této fakulty si dokonce vymohli povinně volitelný předmět o bezdomovectví.
Ale zdravotní péče o lidi bez přístřeší se v Česku asi rodí ztuha.
O tyto pacienty nikdo nestojí. Iniciátory zvláštních ordinací jsou neziskové organizace. Tuhle službu provozuje řadu let spolek Naděje v Praze. V Olomouci se ošetřování této klientely věnuje zase Diecézní charita. V Ostravě právě otevíráme ordinaci při centru sociálních služeb, která vznikne pod hlavičkou Armády spásy. Služby budeme poskytovat třeba i osamělým seniorům či klientům azylových domů.
Včetně těch, kteří nemají zdravotní pojištění?
Ano, všem, ale těch nepojištěných v Ostravě zase tolik nemáme. To, že člověk neplatí zdravotní pojištění, ještě neznamená, že není pojištěný. Nárok nezaniká, i když má někdo dluh. Zdravotní pojišťovny jsou povinny péči hradit, a to plnou péči, nikoliv jen akutní. Dluh pak mohou samozřejmě vymáhat.
Na vzniku krajských chudinských ordinací se mělo podílet i ministerstvo zdravotnictví na základě koncepce prevence a řešení bezdomovectví do roku 2020. Podařilo se už tuto spolupráci rozhýbat?
Zatím ne. Příčiny této smutné situace nejsou na naší straně. Museli jsme si poradit sami. Naštěstí jsme dostali podporu od města, od kraje i od individuálních dárců.
Sbírala jste zkušenosti i v zahraničí, čím bychom se mohli inspirovat?
Skvělý je model, který jsem viděla v Americe, konkrétně v Bostonu. Tam se pouliční zdravotní péče děje v kombinaci s ambulantní a na tu navazují takzvaná respitní lůžka, což je ubytování po dobu nemoci, jakási zotavovací jednotka. Člověk má třeba angínu, která není důvod, aby byl v nemocnici. Zároveň by měl ležet doma v posteli. Jenže on žádný domov ani postel nemá. A na onom respitním lůžku může nemoc odstonat. V Praze na Černém Mostě existuje azylový dům s ošetřovatelskou službou, který provozuje Centrum sociálních služeb magistrátu, ale pokud vím, tak tam berou na doléčení jen pacienty z nemocnice, nikoliv z ulice.
Co vás ještě v zahraničí zaujalo?
V norském Oslu mají dokonce malou nemocnici pro pouliční narkomany, na slušné úrovni pečují o zdravotní stav bezdomovců i v Londýně, ale snad nejvíc mě uchvátila služba pouličního psychiatra v Bostonu. Tu by jako sůl potřeboval ten pacient, o kterém jsem už mluvila, co žije na smetišti. Zřejmě schizofrenik. Je známo, že mezi bezdomovci je velké procento jedinců s nějakou psychiatrickou diagnózou. Zjistit ji a pak s nimi dlouhodobě pracovat, jako to dělá onen bostonský psychiatr, by byl velký přínos.
Jaké zdravotní komplikace lidi na ulici trápí nejčastěji?
Úrazy, plicní či kožní onemocnění, kardiovaskulární nemoci, poruchy zažívacího traktu, epilepsie a nemoci periferních nervů, omrzliny... Bohužel v rukou lékaře končí mnohdy pozdě a stát to ve výsledku stojí mnohem víc peněz.
Jsou podle vás Češi málo vnímaví k situaci bezdomovců?
Na to se nedá jednoduše odpovědět. Nechci všechny házet do jednoho pytle. V Praze i v Ostravě jsem se setkala s projevy soucitu a milosrdenství. Mám zkušenost, že pokud se někdo dívá na lidi bez domova s despektem, je to proto, že má o této problematice velmi povrchní znalosti.
Není občas depresivní vidět zblízka žalostný způsob života bezdomovců?
Někdy ano. Zrovna dnes mě trochu vzalo za srdce, když jsem viděla, v jak komplikované a těžko řešitelné situaci tihle lidé jsou. Je jasné, že v podmínkách, ve kterých žijí, se nemohou dobře doléčit, i kdyby sebelépe spolupracovali. A jindy zase pookřeju, když se něco podaří. Naposled třeba když se povedlo dostat z nejhoršího jednoho pětašedesátiletého muže. Bydlel v garáži, a přestože jsem na něm už na jaře pozorovala známky srdečního selhání, zarytě odmítal jít do nemocnice na vyšetření.
Jak jste ho přesvědčila?
Souhlasil prakticky až v hodině dvanácté, když se jeho stav hodně zhoršil. Začal být dušný, otekly mu nohy a objevily se na nich rány. V nemocnici mu našli chlopenní vadu, tepny na srdci měl neprůchodné, takže se musel podrobit kardiochirurgické operaci. Mezitím jsme mu vyřídili umístění v azylovém domě. Zdravotní potíže se nedají efektivně vyřešit bez zlepšení sociální situace. Momentálně se mu daří docela dobře. Dodnes jsem také v kontaktu s jedním už bývalým bezdomovcem z Prahy, který se rekvalifikoval na pracovníka v sociálních službách. Dnes bydlí samostatně a má stálé zaměstnání. Úspěšně se utkal se svou závislostí na alkoholu.
Šel se léčit?
Pokoušel se o léčbu opakovaně. Potkali jsme se nejprve na ošetřovně denního centra, kam přicházel s různými kožními problémy. V opilosti utrpěl také řadu těžkých úrazů. Navštěvovali jsme ho v nemocnici, pomáhali jeho zdravotní problémy řešit a modlili se za něj. Závislá na alkoholu byla i jeho partnerka. S tou se nakonec rozešel a skoro rok trvající ústavní léčbu v Bohnicích úspěšně dokončil. Zvládl to a doteď se drží.
Zima ještě pořádně nezačala a v Česku umrzlo už šest lidí bez domova. S jakými pocity takové zprávy posloucháte?
Každá zpráva o smrti člověka na ulici mě zasáhne, zvláště když je to můj pacient. Stává se to v průběhu celého roku, v zimě je to samozřejmě častěji. Někdy už dopředu odhadujeme, kdo další zimu nepřežije. Umírání na ulici nemohu akceptovat, nikdy se s tím nesmířím. Také už jsem se setkala s tím, že u některých skutečně zoufalých lidí jde o jakousi formu sebevraždy. Nebo přinejmenším skrytou touhu po tom, aby už to všechno skončilo.