Češi nemusí být pro Finy velkou záhadou
Cirkusy a varieté Vojtěcha Varyše, spolupracovníka MF DNES
Finská literatura u nás nepatří k nejostřeji sledovaným jevům, pokud nejde o Miku Waltariho nebo nějaký odlesk módní vlny severských detektivek. Ostatně ani Finsko jako takové není úplně ve středu naší pozornosti, naopak se o Finech vypráví řada vtipů, které akcentují pro nás obtížně srozumitelný jazyk či údajnou uzavřenost, chladnost a lakoničnost vzdálených seveřanů.
Není důvod si nemyslet, že Češi jsou pro Finy venkoncem stejnou záhadou. O to je zajímavější, vznikne-li kniha, která se Česku přímo věnuje. Napsal ji v šedesátých letech Pentti Saarikoski a jmenuje se prostě Čas v Praze. Česky vyšla v překladu a s doslovem Lenky Fárové právě teď.
Po loňské edici Dopisu pro mou ženu, která se odehrává pro změnu v Dublinu, jde o druhou Saarikoského prózu přeloženou do češtiny. Čas v Praze je podobně zábavné čtení jako zmíněný Dopis, pro nás je však kniha zajímavá právě zasazením do důvěrně známých domácích kulis.
Saarikoski byl především básník a překladatel, dnes je pokládán za klasika moderní finské literatury, ve své době pro svůj bouřlivý milostný život, zálibu v alkoholu i provokativní politické postoje patřil mezi přední skandalisty. Do Prahy se vydal na přelomu let 1966–67, oficiálně na kratší studijní pobyt, fakticky za svou východoněmeckou láskou Sarah, s níž se seznámil krátce předtím v Rumunsku; protože ona z politických důvodů nemohla vycestovat z NDR do kapitalistické ciziny, dohodli se, že se potkají v Praze. Saarikoski v knize zachycuje pražskou atmosféru, přidává trefné postřehy (Kafka byl realistický spisovatel, poznamenává po návštěvě jakéhosi českého úřadu) a popisuje zážitky z dlouhého čekání, které trávil vesměs po hospodách na trase mezi Újezdem a Národní třídou: mimo tento úsek se prakticky nevydával. Z tohoto hlediska je kuriózní, že pro finské čtenáře funguje kniha údajně i jako jakýsi neoficiální průvodce Prahou, a pokud se sem vydají, často právě se Saarikoským v podpaží. Ten jim však orientaci moc neusnadní, popisuje daleko více svůj vnitřní svět a své prožívání, Praha mu je spíš kulisou. Jakkoli se v knize – obvykle pod nějakou šifrou – objevují i některé postavy pražského kulturního života tehdejší doby, žádné pikantní drby nečekejme: věren své finské pověsti zůstával Saarikoski spíše uzavřený a věnoval se maximálně ženským. Vzhledem k tomu, že 60. léta a především doba pražského jara má pro nás kultovní pozici, je pěkné si přečíst, že se toho tak moc nedělo – Saarikoski žádný kvas nebo politické či společenské vření, natož kulturní dění nepopisuje, prostě normální šedivá Praha jako předtím a potom. Užitečné pro naše národní sebeuvědomění. Saarikoského Čas v Praze není nakonec ani tak o Praze nebo o Češích, ale pořád je to čtivá, zábavná a básnivá kniha.
Sem tam se ovšem nějakého vtipného šlehu autor dopustí. Třeba když poznamenává: „Lidi tady se moc neliší od těch ve Finsku. Jenom se víc cpou, protože jsou chudší.“
Kafka byl realistický spisovatel, poznamenává finský autor po návštěvě jakéhosi českého úřadu.