Ze sítě upředené skvělou Ulicí zlodějů se nechce ven
Alena Slezáková redaktorka MF DNES
Lidé jsou jako psi, říká si v Tangeru Maročan Lachdar, sám ještě ani ne dvacetileté štěně vyhnané z domova kvůli tomu, že jej otec přistihl nahého se sestřenicí. Chodívá na pobřeží a hledí přes mořskou úžinu, tam, kde začíná Evropa. I on sdílí tužbu „většiny obyvatel arabského světa: zbavit se nespravedlivého prokletí a emigrovat na sever“. Alespoň tak to tvrdí francouzský autor Mathias Énard v pozoruhodném románu Ulice zlodějů.
Za láskou. Za štěstím?
Énard knihu časově situoval do roku 2011, do doby, kdy v Tunisku či Egyptě vypuklo takzvané arabské jaro. Lachdar se o ně moc nezajímá, s kamarádem Bassámem spíš okukuje prsa a nohy turistek v šortkách. A hlavně čte. Jeho otec zná tu jedinou správnou knihu – Korán, on sám však literaturu miluje a zejména je pohlcen půvabem francouzských detektivek, protože v nich se najde „šukačka, blondýny, fára, whisky a prachy, všechny ty věci, co jsme neměli a o nichž jsme snili“. Ta radost, když jej na Bassámovu přímluvu fousatý šejch Núreddin zaměstná jako knihkupce ve svém Sdružení pro šíření myšlenek Koránu!
Ještě větší radostí je setkání se španělskou studentkou arabštiny Juditou, která tráví v Tangeru pár dní dovolené, a skutečnost, že láska je oboustranná. Navzdory překážkám se za ní Lachdar nakonec do Barcelony dostane a ubytuje se v Ulici zlodějů, místě plném prostitutek, feťáků a opilců. Se štěstím to je ovšem všelijaké.
Zní to sice jako klišé, ale Énardovu knihu nelze nazvat jinak než mnohovrstevnatou. Samozřejmě je to román o dozrávání nezkušeného mladíka v muže a o hledání správné cesty. Zajímavá je paralela mezi Lachdarem a Bassámem. Oba chlapci sdílejí stejný jazyk a stejné sny, ale zatímco druhý najde mezi islamisty rodinu, která mu dosud chyběla, Lachdara jejich myšlenky a především praktiky odpuzují. Podezírá Bassáma, že se podílel na pumovém útoku v Marrákeši a že má na svědomí vraždy v jedné tangerské kavárně.
Pro krysy z afghánských jeskyní
Ulice zlodějů totiž vypravuje také o terorismu. Ne náhodou připomíná Énard smrt bin Ládina, jehož Bassám obdivoval a který se teď stal „pochybným mýtem, rezavým symbolem vrávorajícím mezi velikostí a nicotností“, jak soudí Lachdar. Znechutí ho i atentát v Toulouse, kde kluk jeho věku zastřelil tři dospělé a dítě v židovské škole, aby si „vysloužil úctu nějakých krys z afghánských jeskyní“. Nesouhlas s terorem nakonec přivede Lachdara až k šokujícímu, ale v podstatě nevyhnutelnému závěru knihy.
Dokonalá kompozice
A navíc román vypovídá o poezii, konfrontacích, smutku i naději. Nebo o hrůzách, jež prožívá Lachdar, když slouží jako pomocník muže, jenž ukládá do rakví těla uprchlíků, kteří ve snaze dostat se do Evropy utonuli v moři. Hlavně to však je román s dokonalou kompozicí a napsaný tak skvěle (výborně jej přeložili Anna a Erik Lukavští), že v síti dlouhých, složitých a fascinujících vět čtenář uvázne jako v síti – a nechce se mu z ní ven.