Rozhovor: Nejmladší český kněz

Jeho vrstevníci obcházejí vánoční večírky, Petr Soukal si připravuje kázání na půlnoční. Nejmladší český kněz se ze svého povolání nelíčeně raduje. V rozhovoru vysvětluje proč.

redaktor MF DNES

Týden před šestadvacátými narozeninami byl letos v květnu vysvěcen na kněze Petr Soukal. Kluk z Chrudimi, který sice vystudoval průmyslovku, ale už od nějakých sedmi let tušil, že si ke krku jednou připne kolárek. Se vším, co k tomu patří, včetně celibátu. Jeho cesta byla nezvykle přímá – bez zaváhání, pochybností, odkladů. I proto je patrně nejmladším českým knězem. Teď sedí u kamen na faře v Havlíčkově Brodě, kde pomáhá místnímu děkanovi. Ve stoletém domě bez topení přikládá a připravuje si první vánoční kázání. Bavíme se hlavně o tom, co dnes vůbec někoho vede k tomu, aby toužil po kněžství.

Proč se dnes, v roce 2017, chce mladý český kluk stát knězem?

Odpověděl bych pravdivě a jednoduše: Protože Bůh. Člověk sám by si tohle povolání asi nevybral, kdyby ho k tomu Pán Bůh nepovolal.

Jak se pozná, že vás Bůh povolal?

To je nesmírně různé a pestré. Někteří z mých kamarádů třeba v kostele slyšeli jedinou větu, která změnila jejich život. Někteří dokonce zažili věci, které hraničí se zázrakem. Já bych také rád mluvil o zázraku, ale u mě to slovo nejde použít. O tom povolání jsem přemýšlel a čekal, jestli mi Pán Bůh dá nějakou pořádnou nahrávku na smeč, po které si řeknu: Tak, a mám jasno. Nakonec to nemusí být zrovna zázrak, ale spíš znamení. Možná i slovo „kopanec“by se dalo použít. Stalo se to, že jeden z mých výborných kamarádů, o pět let starší, se rozhodl, že se stane knězem. Už tehdy dopisoval diplomku na jiné škole, já jsem maturoval. A tak jsme se přihlásili oba.

Kdy jste o kněžství poprvé přemýšlel? Kolik vám bylo?

K tomu mám jednu historku. Ve druhé třídě jsme chodili jen čtyři na náboženství. Tři kluci a jedna holka. Ta pro mě tím pádem byla ideální partie. Přišla za mnou, jestli bych s ní nechtěl víc kamarádit. Řekl jsem jí: „No, Zuzko, víš, to je vážná věc, já si vezmu týden na rozmyšlenou.“Přišla za týden a ptala se: „Tak jak to vidíš?“A já jsem říkal: „No, víš, Zuzko, nezlob se. Já to vidím tak, že půjdu na toho faráře. Ale kdybys chtěla, mohla bys mi dělat farní hospodyni.“

Chtěla?

Nechtěla. Když to dnes někde vykládám, směju se, že to místo hospodyně v Havlíčkově Brodě je pořád volné.

Takže váš první impulz ke kněžství byla snaha vyhnout se zájmu Zuzky?

To ne, opravdu jsem o tom už tehdy přemýšlel. A nezdálo se mi fér jí slibovat něco jiného.

Co vás ve druhé třídě lákalo na tom, být knězem?

Příklad kněží, které jsem znal. Oslovovalo mě, jak náš starší pan farář žil, rád jsem k němu chodil ke zpovědi, měl jsem ho rád. Jiný, mladší kněz mě zase pozval k tomu, abych mu pomáhal s programem pro ministranty. Kopali jsme s nimi do míče, viděl jsem, že služba kněze nespočívá jen ve vysedávání ve zpovědnici a postávání na kazatelně, že je to život plný dynamiky, práce, mnoha krásných vztahů. Viděl jsem na těch kněžích, že jsou šťastní. Lidé je měli rádi a oni měli rádi je. Byli rádi kněžími. To nakonec změnilo moje dětské přemýšlení, v němž pan farář byla jedna z alternativ vedle popeláře a kosmonauta. Po maturitě na průmyslovce v oboru technické lyceum jsem věděl, že jdu do toho.

Překvapilo to spolužáky z techniky?

Nejen spolužáky. Pan učitel matematiky byl natolik přesvědčený, že bych měl jít na „matfyz“, a tolik tím žil, že dokonce i když jsem byl v semináři, všem říkal, že jsem na matfyzu. Rodiče to tolik nezaskočilo. U nás bylo normální chodit do kostela, modlili jsme se společně každý den večer i ráno. Nejen jako děti, zůstalo nám to dodnes.

Proč jste studoval technické lyceum, když jste měl od druhé třídy našlápnuto ke kněžství?

Do kněžského semináře jde člověk až poté, co má střední školu. Takže jsem nějakou musel dělat. Vybral jsem si stejnou jako taťka, který je programátor. Hodně mě bavily počítače, počítačová grafika, tím jsme na střední žili. Alternativou tak už nebyl popelář nebo kosmonaut, ale právě technika. Dodnes té naší průmyslovce vděčím za technické myšlení, které jsem uplatnil i při studiu teologie. Naučil jsem se systém. Body, schémata a díky tomu jsem se rychleji učil. A také nejsem vyřízený, když je na faře každou chvíli nějaká havárie, něco někde praskne.

Říkáte, že vás u kněží inspirovala dynamika, krásné vztahy, láska lidí a k lidem, naplnění. To se dá ale říct třeba i o lékařích. Proč jste nechtěl být lékařem?

K lékařům jsem nechodil rád. Bál jsem se jich. Ale vážně: už tehdy jsem vnímal, že mezi knězem a zdravotníkem či kýmkoliv jiným je jeden zásadní rozdíl. Lékař může nabídnout naději pro tento život. Zlomíte si nohu a on vás uzdraví, takže zase budete moci lyžovat. Ale za chvíli si zlomíte druhou, nakonec stejně umřete. Když je člověk knězem, může lidem nabízet naději, která jde za horizont našeho života. Může jim nabídnout víru, že existuje život po smrti. A to bylo také to, co mě fascinovalo. V dnešní době hodně lidí hledá smysl života. A právě kněží jim mohou nabízet odpovědi. Nebo aspoň ty správné otázky, na které si každý musí odpovědět sám.

Jakou roli ve vašem rozhodování hrál celibát?

V rozhodnutí to roli určitě nehrálo. Tím, že jsem znal ty kněze, způsob jejich života, věděl jsem, jak celibát vypadá. Že nemají rodinu, ale nejsou sami. Že jsou s mnoha lidmi a jejich život není chudý na vztahy, ale je naopak o to bohatší. I když ty vztahy vypadají úplně jinak než v manželství nebo v rodině. Nemůžu samozřejmě říct, že by celibát byl bezbolestný. Člověk, který je normální, touží patřit jinému člověku, založit rodinu, předat to, co umí, svým dětem, dívat se na někoho, kdo je mu podobný. Člověk, který se rozhodne žít v celibátu, nepatří druhému člověku, ale patří Pánu Bohu. Je to krásné, náročné, ale vím, že ani manželství není procházka růžovou zahradou.

Časem budete spravovat farnost, můžete sedět na studené faře a přikládat do kamen úplně sám. Neděsí vás představa takového stárnutí?

Opravdu neděsí. Už teď odsud dojíždím do jedné menší farnosti, kterou mám na starosti. Velmi rychle jsme s těmi lidmi – dětmi na náboženství, babičkami, rodinami – navázali pěkné vztahy. Hodně nás spojilo také to, že jsme se pustili do velké opravy kostela.

Měl jste někdy nějakou krizi? Období, kdy jste pochyboval, že jste se rozhodl správně?

Ne. Ale počítám s tím, že krize jednou přijde. Krize v životě přicházejí, a pokud nepřišla doteď, jednou se to stane. Každé povolání, které chce člověk dělat poctivě a věrně, stejně jako to manželství, je zápas, boj na celý život.

Jak se na tu krizi připravujete?

Základ je žít poctivý duchovní život. Věřím, že to je věc, která neselže, že Bůh, který mě povolal, mě neopustí. Druhá klíčová věc jsou pro mě vztahy s rodiči a sourozenci. A zatřetí jsou to dobrá přátelství s jinými kněžími. Bohudíky mám kamarády kněze, přátele, za kterými můžu s čímkoli přijít, pomůžou mi, poradí.

Fotili jsme vás na náměstí a pořád viselo ve vzduchu, jak na vás kolemjdoucí reagují. Jaké je chodit dnes po Česku s kolárkem u krku?

Už jako jáhen, před kněžským svěcením, jsem cestou ve vlaku schválně míval kolárek. Lidé na to reagovali různě, ale nikdy negativně. I mě to překvapilo, asi předpokládali, že je kněz v kupé neokrade nebo že se ho můžou na cokoliv zeptat. Často jsme si povídali nebo se na sebe usmáli. Nikdy mě nikdo nezmlátil, ani si nepamatuji, že by se mi mladí lidé smáli. Když člověk třeba oblečením prozradí, že je kněz, lidé často vidí, že je tady někdo pro ně, že si mohou povídat. Ti, kteří v sobě mají různé otázky, najednou najdou někoho, před kým je mohou beztrestně vyslovit.

Češi přestávají vnímat svět jako bezpečný a hodně z nich se najednou začalo hlásit ke křesťanským hodnotám. Mění se i to, jak vnímají kněze?

Často ocení, že kněz je člověk, který má jasný názor. Na křesťanství, na existenci Boha, na zlo ve světě. A lidé většinou vidí, že za ním mohou přijít, že je tady vlastně pro ně. Žádný panko či velebníček, ale někdo, s kým o těch věcech mohou mluvit. To vnímání v poslední době samozřejmě ovlivnily i církevní restituce. Lidé se na vesnicích na Vysočině málokdy setkají s kardinálem, tak o tom mluví s námi. Zvlášť tehdy, když žádáme o dotace na opravu památek. Starostové a zastupitelé se ptají, na co to chceme, když už přece máme ty miliardy. Je to oprávněná otázka. Snaží se o to, o co my – řádně spravovat svěřený majetek. Naším úkolem je potom vysvětlit, že peníze na nutné opravy kostelů opravdu potřebujeme. V nadsázce říkám, že v každodenních starostech jsou ty miliardy předmětem naší víry. Věříme, že jsou, ale nikdy jsme je neviděli.

Takže si po restitucích nežijete jako v bavlnce?

Můžete se podívat kolem sebe, co se tady na faře po restitucích změnilo. Není tady plyn, voda je v olověných trubkách, celou zimu topíme v patero kamnech, na chodbě je mráz. Lidé se na restituce správně ptají a my jim vysvětlujeme, že církev je v úplně nové situaci. Učí se hospodařit a s penězi musí nakládat tak, aby služby, které poskytuje naprosto zdarma, mohla zajistit i do budoucna. Proto není možné peníze projíst nebo prostavět.

Jaké to je, když zpovídáte o dvě generace starší lidi? Nejste v rozpacích? Neotočí se kajícník na podpatku s dotazem, kdy přijde farář?

Asi vás to překvapí stejně jako mě, ale ne. Opravdu jsem se s odmítnutím nesetkal. Spíš mě překvapilo, s jakou důvěrou lidé přijdou za knězem. Chtějí se setkat s někým, skrze koho jim Pán Bůh odpustí hříchy, a je jedno, jestli je to stařík, nebo mladík. Skrze kněžskou službu se touží setkat s Bohem a to, jak ten kněz vypadá, je pro ně druhotné. Důvěřují církvi, že kdo se stane knězem, tomu můžou věřit, přijít za ním.

Abyste mohl lidem nabízet odpovědi či aspoň ty otázky, musíte společnost dobře znát. Jaká je ta dnešní česká? Sžírá ji morální krize, jak se všude říká, nebo jste optimista?

Jsem realista. Je obtížné mluvit o společnosti jako o celku. Ale obecně můžu říct, že naše společnost je otevřená dialogu o víře. Dnes už málokde narazíme na člověka, který by tvrdil, že žádná duchovní skutečnost neexistuje. Spíš se setkáváme s tím, že lidé nevědí, jak tuto duchovní realitu uchopit.

Co s tím církev dělá?

Je tady proto, aby lidi, kteří věří v něco, pozvala k víře v Boha, který je Otec, který všechny lidi miluje a který jim nabízí perspektivu, život na celou věčnost, nejen na tomto světě.

Daří se to církvi v Česku?

Tuto otázku bych vám zodpověděl za dvě stě let. Až naše děti… tedy ne moje, ale až ti lidé, kteří přijdou po nás, zhodnotí, jak jsme to dělali. Snažíme se, a jestli se nám to daří, ukáže budoucnost. Ale není to jenom na nás. Věřím a vím, že to je také na Pánu Bohu. Proto se o budoucnost křesťanství ani církve v naší zemi nemusíme bát. A na tu otázku za dvě stě let se těším.

Petr Suchomel