Vánoční zázraky 2017: vrací se jim zdraví
Lékaři už počítali s nejhorším. Uzdravení muže s vážnou nemocí krve považují za malý div. Čtyřletý František navzdory své diagnóze začíná chodit. I díky pomoci ostatních
Letošní Vánoce budou pro Pavla Maška jiné. Dárky si rozbalí jinde než u stromečku, aby nepřišel do kontaktu s možnou plísní. A až se sejde se širokou rodinou, vezme si roušku – nesmí totiž chytit žádnou infekci.
Jsou to jen drobné starosti oproti tomu, co zažil letos na podzim. Lékaři z FN Plzeň mu zachránili život díky unikátnímu zákroku.
Jeho tělo zasáhla agresivní bakterie, nutná transplantace krvetvorných buněk proto byla velmi riskantní.
Lékaři si tehdy nebyli jisti, že ho budou umět zachránit. „Použili jsme metodu, která se u této diagnózy provádí celosvětově jen ojediněle, navíc málokdy v tak těžkém stavu, v jakém byl tento pacient,“říká primář hemato-onkologického oddělení FN Plzeň Pavel Jindra.
Pavel Mašek trpěl vážnou nemocí – takzvaný dřeňový útlum způsobuje, že tělo vyrábí málo červených krvinek, bílých krvinek i krevních destiček. Nemoc začala nenápadně před 22 lety. „Pamatuji si, jak jsem tehdy pracoval v Praze na stavbě, když mi začala téct krev z nosu. Kamarád mi říkal, že jsem celý žlutozelený. Testy postupně ukázaly, že trpím vážnou nemocí poruchy krvetvorby,“popisuje pětačtyřicetiletý Pavel.
Poté, co mu lékaři nasadili léky, vrátil se na čas do běžného života, chodil do práce, hrál tenis a hokej. Na kontrolu jezdil jednou za půl roku a vše se zdálo v pořádku. Nemoc se bohužel vrátila, původní léčba již nezabírala a zbývala jen možnost transplantace krvetvorných buněk. Tu však odkládal. V jeho případě totiž hrozilo až 30procentní riziko, že výkon nepřežije.
Jenže letos se začal jeho stav zhoršovat. „Během prázdnin mi už začalo být hodně špatně. Musel jsem jezdit často do nemocnice na ošetření a na transfuze,“popisuje pacient.
S pomocí jsem neváhala
Pak přišla poslední srpnová noc. Kolem tří hodin ráno ho přivezli v kritickém stavu do plzeňské nemocnice. Jeho tělo napadla agresivní bakterie Clostridium perfringens, se kterou si tělo zdravého člověka poradí. Pavel však měl kvůli krevní chorobě absolutní nedostatek bílých krvinek, a tedy téměř nulovou imunitu.
Diagnóza: život ohrožující sepse. Lékaři začali počítat s nejhorším.
„Měli jsme před sebou člověka ve schváceném stavu, v celém těle měl ložiska vyplněná hnisem. Našli jsme je ve svalech na stehnech i v játrech. Později se ještě přidal těžký zápal plic,“vzpomíná primář. V nemocnici sice dostával nejsilnější antibiotika, ale sotva „uhasili“ložisko infekce v jedné části těla, vypukla infekce jinde.
„Tenkrát jsem si ani neuvědomoval, jak vážné to se mnou v tu chvíli bylo. Takže jsem si ani nepřipouštěl, že bych se z nemocnice už nevrátil,“říká Pavel. „Víc se báli moji blízcí, lékaři říkali, že je můj stav kritický.“
Lékaři měli před sebou riskantní rozhodnutí. Za normálních okolností se provádí transplantace pacientům v dobrém zdravotním stavu. Ale to rozhodně nebyl Pavlův případ.
Šlo o čas. Lékaři začali rychle shánět vhodného dárce pro transplantaci krvetvorných buněk. „Bylo nám jasné, že bez radikálního zásahu – bez obnovy krvetvorby – skončí sepse smrtí,“popisuje primář Jindra.
Pavel má navíc vzácnou kombinaci takzvaných transplantačních znaků, takže bylo těžké najít vhodného dárce. „Vhodní dárci byli pouze ze zahraničí. Organizace nepříbuzné transplantace ale trvá 3 až 5 týdnů, a to by se pacient transplantace nedožil,“upozorňují lékaři.
Jako nejvhodnější dárce připadla v úvahu jeho sestra Hana Švecová. Jenže její buňky měly s bratrem jen polovinu shodných znaků. Neupravené buňky by jeho tělo nepřijalo. Pavel proto musel po transplantaci podstoupit kvůli imunitě speciální chemoterapii.
Jeho sestra Hana měla tou dobou šestiměsíčního syna. Aby mohla bratrovi darovat krvetvorné buňky, museli jí lékaři po určitý čas podávat růstové hormony. „Bylo třeba, abych kvůli těmto lékům ukončila kojení. „S pomocí bráchovi jsem ale neváhala, byla to samozřejmost,“říká o deset let mladší Hana.
Pavlovo tělo se s darovanými buňkami vypořádalo nad očekávání dobře. Do tří týdnů se objevily v krvi všechny potřebné krvinky, což spolu s antibiotiky pomohlo sepsi zvládnout. Hnisavá ložiska se začala postupně hojit a za pět týdnů mohl jít domů.
Lékaři považují případ Pavla Maška za malý zázrak. Tři měsíce po transplantaci má dokonce normální hodnoty krvinek.