Štědrý den za mřížemi v Kambodži
Takové Vánoce ještě nezažil. Šestačtyřicetiletý Čech Václav Pavlát, známý jako Wendi, je pro údajné sexuální zneužívání nezletilé khmerské dívky ve vyšetřovací vazbě v kambodžském Siem Reapu.
Pavel Zvolánek spolupracovník MF DNES v Asii
nezpevněné silnice se zvedá červený prach a zabodává se do očí. Cesta nalinkovaná jako podle školního pravítka vede rovinatou krajinou až k přízemním budovám za městem. Jejich autor má zjevně slabost pro modrou barvu, modré jsou jejich zdi, patníky i stožáry. Jenom dozorce oblékli do olivově zelených nebo pískových uniforem.
Jedu za Wendim, který je tady ve vyšetřovací vazbě od konce letošního října. Budou to jeho první Vánoce za mřížemi, i když jeho přátelé jsou přesvědčeni, že se jedná o vykonstruované obvinění. Jenže v kambodžském vězení tohle nikoho nezajímá.
Před modrou bránou s nápisem „Vítejte“se kolem osmé ráno shromažďují první návštěvy, všichni s sebou přinášejí jídlo. Někteří jenom v nevelkých taškách, kam se vejde několik baget a balená voda, jiní přicházejí s objemnějšími náklady.
Jedna z žen zápasí s pytlem rýže tak těžkým, že ho jen stěží vláčí po zemi. S touto pomocí zvenčí se počítá. Bez ní uvnitř nepřežijete.
A taky bez peněz. Poznáte to i jako návštěva hned u vstupu. Nejde o velké částky, ale platíte pořád. Půl dolaru za vystavení papírku se jménem vězně, čtvrtku za úschovu telefonu, dolar dozorci za to, že návštěvu můžete o pár minut protáhnout. Přitom vězení v Siem Reapu patří podle místních standardů k těm lepším. Parčík, který míjíte, byste si klidně mohli splést s dětským hřištěm. Na upraveném trávníku se mezi betonovými houbami prohánějí sošky barevných jelínků, opodál na vše dohlížejí také betonoví sloni s lotusem zabodnutým v chobotu.
Mohlo by to být horší
Pokud Wendiho něco v tomto místě překvapilo, tak to, že vůbec neodpovídá představám, které si v souvislosti s asijským vězením vybavíte. „Čekal jsem peklo, ale kdyby se všichni venku k sobě chovali tak jako tady, tak tam máme ráj. Také zdejší dozorci vystupují slušně, nezažíváme žádné nadávky nebo mlácení,“popisuje mi místní poměry.
Sedíme v návštěvní místnosti odděleni drátěným pletivem, ale v hluku, který zde panuje, se musíme naklánět až téměř k sobě, abychom se vůbec slyšeli. Na lavici je natěsno vedle mne naskládána asi desítka Kambodžanů, jejich děti pobíhají po stole. Nevelkým otvorem v pletivu občas putuje smotaná dolarová rulička, ale dozorkyně nezúčastněně předstírá, že si ničeho nevšimla.
Ne, takhle určitě nevypadá hotel, kam se vydáte na dovolenou, ale vše mohlo být mnohem horší. Hned na počátku se s pomocí české ambasády v Bangkoku Wendi ocitl v cizineckém bloku. Tam by sice stejně nakonec doputoval, ale než nováčky přemístí do budovy H, většinou dostanou na samý začátek ochutnat kambodžskou sekci.
Stejně jako jiné části komplexu i cizinecké oddělení sdílejí ti, kteří již byli odsouzeni, s těmi, kteří se, jako Wendi, stále ještě nacházejí ve vyšetřovací vazbě. V cele o rozměrech osm metrů na tři se sice tísní devět lidí, ale v jiných částech věznice by se jich do takového prostoru muselo vejít třicet.
Snad i proto ho vysoký černoch přivítal slovy: „Ahoj, já jsem John a nemusíš se bát, tady ti nikdo neublíží. Jsi na nejlepším místě tohoto vězení.“
Do plaše se usmívajícího Johna bych nikdy neřekl, že je zde proto, že do jednoho kambodžského guesthousu vylákal mladou indonéskou turistku a pod pohrůžkami ji celý den znásilňoval.
Dalšího z Wendiho spoluvězňů sem přemístili z Battambangu. Z místa, které bez nadsázky snese označení peklo. Čtyři roky tam přežíval mezi domácími vězni s denní dávkou v podobě jedné bagety a polévky. Z chudé jednotvárné stravy mu vypadaly všechny zuby.
Hostina bude!
Vězeňské menu nestojí za nic ani v Siem Reapu. Na cizineckém bloku si naštěstí mohou vařit sami, a tak mají i špagety, brambory nebo kuřecí řízek. Na Štědrý večer prý dojde na slavnostní večeři, ale její složení zatím jejich spoluvězeň, který ji plánuje, tají. Jídelníček jim občas ze svých zásob zpestří jeden z trojice místních prominentních vězňů. Před sedmadvacetiletým trestem za pašování drog ho sice neochránila ani jeho vlivná rodina, ale jinak si zde žije podle vlastních pravidel.
„Peníze jsou tady důležitější než venku, ale není o ně takový boj,“říká mi Wendi. V omezeném prostoru cely si nemůžete finance nikam schovat, ale stejně se o ně nemusíte bát. V tomto uzavřeném světě si musíte vybrat, zda si ze života uděláte navzájem peklo, nebo budete spolupracovat.
„Každý den něco od někoho potřebujete, a tak si musíte udržovat dobré vztahy,“říká Wendi. To platí zvláště, když jako nováček ještě neznáte místní pravidla a nevíte, jak si přeprodejem různého zboží opatřit peníze uvnitř vězení.
Den zde začíná v sedm ráno. Wendi pak zamíří do místní svatyně, kde necelou hodinu medituje. Jako
Snažím se žít nyní, v přítomném okamžiku není nic problém, žádné nebezpečí mi tady nehrozí.
praktikující buddhista strávil spoustu času v různých klášterech a tato zkušenost mu pomáhá i tady.
Jiný čas a prostor
„Dokázal jsem stabilizovat psychiku, snažím se myslet pozitivně. Nejhorší je, že tady balancuji mezi dvěma extrémy: buď nemám vůbec žádné životně důležité informace, nebo jich mám příliš moc a všechny si navzájem odporují,“říká Wendi.
Prostor a čas tady mají jiný rozměr než na svobodě. Na sportovní aktivity mu nezbývá víc než sedm metrů, na kterých denně nachodí dva až tři kilometry. Tam a zpátky. A znovu. Když se podívá na hodinky, zdá se mu, že čas jako by vůbec neutíkal. Ale dny pádí zběsile v úplně jiném tempu.
„Mám pocit, že jsem přišel teprve včera, ale už je to několik týdnů. Snažím se žít teď a nyní, v přítomném okamžiku není nic problém, žádné nebezpečí mi tady nehrozí, problémem je ztracená budoucnost. Chtěl jsem si psát deník, ale například ze včerejška nemám vůbec žádný záznam, protože se prostě nic nestalo.“
Až si do svého deníku zapíše datum 24. prosince, bude mít za sebou takových dnů za zdmi modré věznice již pětapadesát.