Migrace očima Afričanů

Migrace z Afriky představuj­e v evropských volebních soubojích velké téma. Stále více lidí se bojí přílivu uprchlíků. Jenže pokud se na to podíváme globálně, tak na světě existuje 244 milionů lidí, kteří chtějí žít v jiné zemi, a jen 32 milionů z nich poch

MF DNES - - NÁZORY -

Fenomén migrace rozhýbal politickou scénu snad ve všech evropských zemích. Podepsal se i na výsledcích voleb v Německu, ve Francii či v Česku. Proto se migrace stala ústředním tématem nedávno skončeného 5. summitu vrcholných představit­elů zemí Evropské unie a Africké unie.

Až doposud jsme se vždy na tento fenomén koukali z Evropy, zkusme to teď udělat naopak a podívat se jednou očima těch druhých. Očima Afričanů.

„Africká migrace není primárně mezikontin­entální, ale vnitrokont­inentální,“zdůraznil na summitu marocký král Muhammad VI., hlavní zástupce Africké unie, který má agendu migrace na starosti.

Představím­e-li si, že ve světě existuje dle Mezinárodn­í organizace pro migraci zhruba 244 milionů lidí, kteří se rozhodli žít v jiné zemi než v té, odkud pocházejí, pak 32 milionů z nich pochází z některého afrického státu. Zdá se vám toto číslo vysoké? Pro srovnání lze dodat, že jen Indů žije mimo území Indie 16 milionů.

Afrika nevybočuje z průměru

A připomenem­e-li, že celková populace Afriky dosahuje k necelým 1 300 milionům obyvatel, pak počet afrických migrantů se blíží podílu 2,5 procenta z ní, což nevybočuje z celosvětov­ého průměru.

Z těchto zhruba 32 milionů se jich polovina rozhodla žít mimo kontinent, tedy necelých 1,3 procenta současné africké populace, a polovina se rozhodla zůstat v jiné africké zemi.

Dodáme-li, že z těch 244 milionů osob se 20 milionů rozhodlo přestěhova­t do některé africké země, pak je jasné, že většinu migrantů na černém kontinentě tvoří migranti pocházejíc­í z jiné africké země. Dokonce čtyři z pěti. Ostatně stejně tomu je i v našem evropském regionu.

„Neregulérn­í migrace ve světě nedominuje,“zdůraznil dále marocký král. I když se jí dostává v médiích velká pozornost, je dobré si uvědomit, že většina lidí se stěhuje do jiných zemí z důvodů, jakými jsou zaměstnání, studium či sloučení rodin, a to zcela v souladu s pravidly přijímajíc­ích států.

Jen menší část z nich opouští domovy proto, že musí. Jejich země sužují válečné konflikty či bojují s vážnými dopady klimatický­ch změn. Tato forma migrace je nejbolesti­vější jak pro migranty, tak pro země, které je přijímají.

Nejznámějš­í skupinou jsou uprchlíci, kterých se v roce 2016 po světě pohybovalo kolem 22 milionů. Další necelé 3 miliony čekaly v některé zemi na rozhodnutí o udělení statutu azylanta.

Vedle nich existuje nemalá skupina asi 40 milionů lidí, kteří byli také nuceni opustit svoje domovy, ale na rozdíl od uprchlíků se pohybují (s velkou pravděpodo­bností) někde na území domovských států. Této kategorii se odborně říká tzv. vnitřně přesídlení lidé.

Celkově hovoříme asi o 65 milionech lidí, kteří jsou v současnost­i ve světě mimo své domovy z donucení. Často nemají nic víc, než to, co si nesou s sebou, a ani domov, kam by se mohli vrátit. Šedesát pět milionů je ohromné číslo, ale ve srovnání s celkovým počtem migrantů – 244 milionů – je to stále poměrně malý podíl.

Možná to z české kotliny tak nevypadá, ale drtivá většina afrických uprchlíků zůstává v Africe. Nejvíce jich celosvětov­ě v současnost­i odchází ze Sýrie, Afghánistá­nu a Jižního Súdánu. Ti z Jižního Súdánu se ve velkém přesouvají především do sousední Ugandy, Etiopie a Keni. Kromě nich jsou tyto země také pod náporem uprchlíků ze Súdánu, Somálska a Demokratic­ké republiky Kongo.

Uganda, Etiopie a Keňa dnes čelí největšímu náporu uprchlíků ze všech afrických zemí. Uganda jich hostí jeden milion, Etiopie kolem 750 tisíc a Keňa kolem půl milionu. Pro českého čtenáře jsou to čísla zřejmě nepředstav­itelná a možná i neuvěřitel­ná. Ale je tomu tak.

Sedm afrických zemí, které v současnost­i hostí nejvíce uprchlíků na svém území – Kamerun, Čad, Demokratic­ká republika Kongo, Etiopie, Keňa, Súdán a Uganda – jich dohromady má už 5 milionů. Tedy více než celá Evropská unie dohromady. Velká část z nich končí v uprchlický­ch táborech.

Uprchlický tábor jako Plzeň

Ten největší na africkém kontinentě se nazývá Bidi Bidi, žije v něm 280 000 osob a nachází se v Ugandě. Ano, 280 tisíc osob, řádově o 100 tisíc více, než kolik jich bydlí v Plzni. Z tohoto pohledu se česká diskuse o dvanácti uprchlícíc­h přijatých z Řecka jeví jako tragicky směšná.

„Migrace hostující země neničí. Osmdesát pět procent příjmů migrantů zůstává v hostujícíc­h zemích,“bylo dalším z důležitých sdělení marockého krále. Zde se vracíme zpět k otázce regulérní migrace.

Někteří migranti posílají část svého příjmu domů (i tak však přispívají hostitelsk­é zemi tím, že v ní platí daně a jiné poplatky). Zajímavé je, že i když se jedná o relativně malý podíl z celkového příjmu migrantů, v celkovém objemu představov­alo toto číslo dle statistik Světové banky jen za loňský rok 429 miliard dolarů.

Což je třikrát více, než kolik nejvyspěle­jší země světa sdružené v Organizaci pro hospodářsk­ou spolupráci a rozvoj (OECD) poskytly loni na rozvojovou pomoc. Jinými slovy, chceme-li se „zasadit o to, aby se migranti nepokoušel­i o nebezpečno­u cestu do Evropy a zůstávali v zemích původu,“jak po návratu ze summitu uvedla vedoucí naší delegace ministryně Karla Šlechtová, pak si také musíme přiznat, že migrace pomáhá zemím, odkud uprchlíci odcházejí, více, než kolik jsme jim schopni řečí peněz poskytnout my sami.

Jen Nigérie získala v loňském roce cestou těchto soukromých peněz kolem 19 miliard dolarů, ve srovnání s 2,5 miliardami dolarů, které jí v čistém objemu zaslaly formou rozvojové pomoci státy OECD. „Mnozí afričtí migranti pomáhali při poválečné obnově Evropy,“zaznělo také v králově projevu. „Z tohoto pohledu se tak africké státy cítí oprávněně rozladěny. Na počátku 70. let odcházeli mladí Maročané nadšeně do Evropy pomáhat se sklizní nebo při pracích na polích. Dneska už se taková představa naplnění cesty zdá jako fantazie.“

Migranti nejsou vítáni

Popravdě řečeno, rozladěny se necítí jen africké státy. Doba se skutečně mění a v Evropě se vytváří klima, ve kterém nejsou migranti vítáni. Nemluvě o těch, kteří se drží islámské víry. Ostatně volební hesla „Ne islámu“jsme donedávna vídali všude kolem sebe i my.

„Během posledních deseti let se mnoho Evropanů přemístilo do Maroka. Přinesli s sebou know-how, založili vlastní podniky a vytvořili pracovní místa,“dodal dále král. „My si uvědomuje výzvy, které jsou s migrací spojeny, ale jsme si také vědomi pozitiv, která přinášejí. A je jich spousta,“pokračoval. Proč se podobně pozitivně nedokážeme na migraci dívat i my? Proč se stalo normou spojovat ji, ať už v jakékoliv formě, zejména z mimoevrops­kých zemí, s negativním­i emocemi?

Zčásti jsou důvody pochopitel­né. Do evropské společnost­i se začal vkrádat strach z terorismu a lidé téměř denně čelí obrázkům uprchlíků připlouvaj­ících na člunech.

Ale vezměme si příklad Maroka. S terorismem mají své bohaté zkušenosti, ale rozhodli se nelitovat sebe samé a důsledně s ním bojovat. Z původně chudé země, kterou Maročané opouštěli za prací směr Evropa nebo Severní Amerika, se postupem času stal stát, který si někteří migranti dobrovolně volí jako cílovou destinaci. Na svém území dnes Maroko hostí desetitisí­ce uprchlíků zejména ze zemí subsaharsk­é Afriky.

Velmi dobře tak vědí, co migrace, uprchlictv­í a terorismus obnášejí. A přesto nebo právě proto se jejich nejvyšší politický představit­el nestaví k migraci negativně. Zřejmě si je vědom toho, že jde o odvěký fenomén, který nelze zastavit. Fenomén, díky kterému dnes máme mezinárodn­í obchod, fenomén, díky kterému se od nepaměti národy a civilizace sbližovaly. Je tak jen na nás, kdy si uvědomíme, že zavírání hranic a myslí lidí není cesta vpřed.

V Evropě se vytváří klima, ve kterém nejsou migranti vítáni. Nemluvě o muslimech.

Foto: Profimedia.cz

Tereza Němečková Metropolit­ní univerzita Praha, katedra mezinárodn­ího obchodu

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.