Malé státy jsou štiky v rybníce

Příští rok uplyne sto let od vzniku Československa, které bylo jedním z nástupnických států rozpadajícího se Rakouska-Uherska. Tendence k dezintegraci pozorujeme i v současnosti, nejvíce asi na případu Katalánska. Menší státní útvary mají ale své výhody.

MF DNES - - NÁZORY - Marek Loužek

Nenaplněné katalánské referendum o odštěpení podobně jako dřívější obdobné referendum o nezávislosti Skotska v roce 2014 i britské referendum o vystoupení z EU nastolují otázku, jaký ekonomický dopad může mít politická integrace a dezintegrace. Má-li každý národ svůj vlastní stát, snižuje se možnost případného konfliktu. Čím větší je stát, tím větší je také pravděpodobnost, že bude zahrnovat i menšiny, jejichž přání nebudou respektována ústřední vládou.

Odpůrci odštěpení obvykle argumentují, že nově založený národní stát, třeba Katalánsko nebo Skotsko, se automaticky nestává členem mezinárodních organizací a smluv bývalého státu. To se týká především členství v EU, respektive přístupu na vnitřní trh EU, o něž se nový stát nejdříve musí ucházet a může být přijat teprve po odsouhlasení jeho účasti ostatními členy. Protože odštěpení jsou právně obtížná a komplikovaná, převládá spíše snaha o zachování statu quo.

Vznik a zánik států je však proces, který se v historii opakuje neustále. Pokud bychom chtěli trvat na statu quo, je to podobné, jako kdybychom chtěli zastavit chod dějin. Ještě na počátku první světové války bylo na světě 57 státních celků. Po druhé světové válce existovalo už zhruba 100 nezávislých států, jejichž počet se po dekolonizaci a pádu železné opony zvýšil na aktuálních 194.

Z velikosti státního útvaru vyplývají výhody i nevýhody. Přirozenou výhodou velkého státu je velký vnitřní trh a vojenská síla. Zůstávají zde však náklady na centralizaci, které musí obyvatelstvo státu nutně nést, protože jeho potřeby lze s narůstající velikostí hůře a hůře uspokojovat. Chceme-li určit optimální velikost státu, musíme zvážit výhody spojené s velikostí a náklady na udržení homogenity. Čím je země větší, tím je heterogennější a tím více je potenciálních vnitřních konfliktů.

Proč jsou malé státy lepší

Jak vysvětluje španělský ekonom Philipp Bagus a jeho německý kolega Andreas Marquart v knize Proč jsou malé státy jednoduše lepší (FinanzBuch Verlag, 2017), argument, že obří politické jednotky, jako jsou EU či světová vláda v podobě OSN, jsou nutným předpokladem vypořádání se s požadavky stále globalizovanějšího světa, je sporný. Dokonce tomu může být i naopak. Malé státy jsou pružnější a připomínají štiky v rybníce.

Ve velkých státech vzkvétá byrokracie. Hrozba plýtvání přitom roste spolu s velikostí společenství. Jednotlivec si hlídá své výdaje sám. Musí se svými zdroji zacházet zodpovědně, jinak zažije ošklivý pád. Také v rámci rodiny je možné výdaje dobře sledovat a rozhodovat se racionálně. Těžší je to už na úrovni obce, města či dokonce státu. A konečně na úrovni EU se myšlenka racionálních rozhodnutí stává téměř groteskní.

Politický zástupce si nemůže být zcela jistý tím, co občané opravdu chtějí. A bez této nezbytné informace může jednat tendenčně a nezodpovědně. Problém absence zodpovědnosti je tím větší, čím větší jsou politické celky. Ti, kdo přijímají rozhodnutí v rámci EU, tak nevyhnutelně činí se ztrátou zodpovědnosti, protože si nejsou vědomi ceny svých rozhodnutí, a rozhodnou-li chybně, nedotkne se jich to osobně, ale občanů EU ano.

Velikost společenských celků je zásadní. S jejich velikostí nejenže roste hrací pole, ale také se snižuje zodpovědnost za plýtvání. Se vzrůstající vzdáleností se rozvolňuje kontrola a začíná se dařit podplácení a korupci. V případě jednotlivce ke korupci dojít nemůže. Ten se může ke svým cílům klidně ubírat s využitím podpory svých přátel.

Pokud by se „Spojené státy evropské“staly realitou, tak bychom při pohledu na glóbus viděli na jeho severní polokouli pouze tři velké státní útvary: USA, Rusko a sjednocenou Evropskou říši. Velké mocnosti ale nikdy nezastaví svoji demonstraci síly a uplatňování svých mocenských požadavků.

Sloni v porcelánu

Velké státy znamenají podle Baguse a Marquarta větší nebezpečí než státy malé. Velké státy se chovají jako sloni v porcelánu – i když zde není zlý úmysl, nebezpečí hrozí vždy. Stačí jen trochu ztratit rovnováhu nebo podlehnout pokušení dělat „velkou politiku“. Malé státy jsou jemnější a mírumilovnější. Francouzský ekonom Frédéric Bastiat vysvětlil, že pokud hranice nepřekračuje zboží, budou tak činit vojáci. Malé státy se musí řídit politikou otevřených hranic a výměna zboží je pro ně předpokladem přežití.

Absolutní nezávislost je nedosažitelná. Malé státy nemohou vyprodukovat vše samy, musí zboží dovážet od svých sousedů i ze vzdálenějších zemí. Musí se upsat volnému obchodu. Jsou odkázány na ničím nerušený obchod mnohem více než státy velké, na jejichž rozsáhlých územích je možné víceméně efektivně vyprodukovat v podstatě cokoliv. Naopak v případě uzavřených hranic, které omezují či ohrožují přístup k životně důležitým surovinám, došlo v minulosti již mnohokrát k tomu, že se do pohybu dali vojáci. Malé státy tedy činí svět pokojnějším.

S velkými státy je spojena velká politika – politika světová. To je běžný nárok mocností a tento nárok vyvíjí také EU, která se chce postavit na roveň Rusku, Číně a především USA. Se světovou politikou ale podle Baguse a Marquarta přicházejí také nové problémy, ke kterým v malých státech vůbec nedochází. Političtí vůdci mocností mají příležitost a často také potřebu zapsat se do učebnic dějepisu. A proto najednou dochází k tomu, že se někdo na druhém konci světa míchá do záležitostí úplně neznámých lidí.

Že bychom hodili bombu na dům svého souseda, vypadá na první pohled jako absurdní představa. To, co bychom nikdy neudělali svému sousedovi, se však děje dennodenně – pokud je k dispozici dostatečný odstup. V takovém případě použije americká armáda drony dálkově řízené z kontejneru v arizonské poušti a může tak bombardovat vesnický dům na druhé straně zeměkoule.

Hranice mezi jednotlivými zeměmi jsou velmi důležité. Čím jasněji jsou vedeny, tím lépe. Opravdu není dobré, když nějaký despota své vlastní občany z donucení k někomu přidružuje. Ale hranice mezi zeměmi naštěstí vymezují hranice i pro politiky. A čím je hranice blíž, tím je snadnější ubránit občany před nevítanými mocipány. Malá země musí být již ze své podstaty naladěna spíše přátelsky než agresivně. Malá země je odkázána na dobré vztahy se svými sousedy a jinými národy. Jinak by její obyvatelé strádali a trpěli hladem, jako je tomu například v Severní Koreji.

Právo na sebeurčení

Jak argumentují ekonomové Gabriel Felbermayr a Martin Braml z mnichovského Ifo Institutu ve Frankfurter Allgemeine Zeitung (13. 11. 2017), častým argumentem proti odštěpení je tvrzení, že menší státy mohou sotva přežít z hlediska hospodářského. EU, která výše zmíněné výhody související s velikostí již povýšila na supranárodní rovinu, stále vychází z předpokladu, že větší celek prosperuje lépe než celek menší.

Neexistuje však žádná statisticky významná souvislost mezi velikostí a HDP na obyvatele. Prosperovat mohou země velké i malé. Nejbohatší země EU jsou vesměs malé: Lucembursko, Irsko, Rakousko a Nizozemsko. Teprve poté následuje Německo jako země největší. Mimo EU existují dvě národní ekonomiky, které patří k nejbohatším v Evropě – Švýcarsko a Norsko. A ty nejenže jsou velice malé, ale dokonce jsou nezávislé.

Překvapivý je příklad dvou nástupnických států Československa. Slovensko bylo od založení státu v roce 1918 vždy chudší částí země a ze strany Čechů bylo vnímáno jako chudý přívěsek. Permanentní vládní transfery v letech 1918–1992 tento rozdíl pozměnily jen málo.

Když počátkem roku 1992 došlo k rozdělení ČSFR, odpovídal hospodářský výkon Slovenska v přepočtu na obyvatele zhruba 60 % výsledku českého. Za 25 let se však tento rozdíl snížil o 30 procentních bodů, takže se dnes Slovensko dostalo na 90 % HDP na obyvatele v ČR. Vzájemná animozita obou zemí se rozdělením neposílila, nýbrž spíše oslabila a obě země lze z politického hlediska považovat za úzké spojence.

Legalisté se rádi přidržují ústavy, která nepočítá s oddělením jednotlivých částí země. Právní pozitivismus může být považován za důležitý atribut demokratického státu, zde se však míjí účinkem. Pokud by se legalistům své doby dařilo prosazovat svoji pravdu, bylo by Švýcarsko dnes stále německé, Nizozemsko španělské (obě odloučení v roce 1648), Polsko by neexistovalo a USA by stále byly kolonií Britského impéria.

Hranice v Evropě nejsou nedotknutelné. Národům Evropy není a nemůže být upírána svobodná vůle k budoucímu sebeurčení. Historie ukazuje, že zdánlivá nedotknutelnost hranic představuje toliko zveličení statu quo a že posunutí hranic může zrovna tak být výrazem svobody a práva národů na sebeurčení. Odmítnutí posunutí hranic a priori znamená demokratický nonsens.

Hranice lze nově určit i pokojnou cestou. Například unie Švédska a Norska byla v roce 1905 rozpuštěna po vzájemné dohodě. Také Československo se v roce 1992 rozdělilo pokojnou cestou. Dokonce i nejtotalitnější stát, jaký svět poznal, a sice Sovětský svaz, se bez války rozdělil na množství nových států. Představa, že vznik nových malých států nás uvede do anarchie a zmatku, je proto nesprávná.

Foto: Reuters

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.