2018, rok sportovních trháků
Snad kolegové omluví tu nadutost, ale opravdový sportovní svátek letošního roku vypukne až po olympiádě.
Ano, dokonce až po hokejovém šampionátu. Nebude v únoru. Nebude ani v květnu. Bude až v létě. Chcete o tom polemizovat? Chcete se o tom pohádat? Ve sportu skutečně není nic víc než mistrovství světa ve fotbale. Vždyť poslední finále mezi Německem a Argentinou hltalo přes tři miliardy lidí na téhle planetě.
Nejinak tomu bude i letos v Rusku. Možná se čísla ještě zvýší.
Jenže Češi u toho znovu nebudou.
Až je to trapné, chce se ironicky dodat.
Český národní tým se v samostatné historii kvalifikoval na mistrovství světa jedinkrát. Konkrétně v roce 2006 za éry trenéra Brücknera, který držel v ruce taková esa jako Kollera, Šmicera, Rosického, Galáska, Ujfalušiho nebo Jankulovského. I záložníka Pavla Nedvěda, toho největšího z největších, který se chlubil Zlatým míčem 2003 a pak se nechal přesvědčit, aby po skončení reprezentační kariéry ještě pomohl. Teď přišla bída na kozáky. Není žádný Brückner. Není žádný Koller. Vůbec žádný Nedvěd. A definitivně žádný Rosický, který těsně před Štědrým dnem pohnutým hlasem oznámil, že jeho bojovná hlava přestala přemlouvat churavé tělo, takže: „Nemá smysl pokračovat. Fakt si myslím, že bych už neměl co nabídnout. Končím!“
Chtě nechtě se vám vzpomínky vrátí do 12. června 2006, kdy se Rosický, ten fotbalový čaroděj s červenou desítkou na bílém dresu, dvakrát trefuje v Gelsenkirchenu proti Američanům. Nejprve nádhernou střelou zdálky a pak ve sprintu pravou šajtlí, kterou by si mohl nechat patentovat, kdyby chtěl.
Co z toho plyne? Snad mne kolegové i podruhé omluví, ale... Žádný český zimní olympijský vítěz a žádný hokejový šampion neměl tolik obdivovatelů po celém světě jako on. Ten střelec dvou gólů proti Američanům na fotbalovém mistrovství světa.