Náskok Česka se letos opět ztenčí

Jsem potomkem vymřelého druhu „federálních Slováků“– tedy těch, kteří pracovali v různých institucích někdejší československé federace. Zatímco můj otec asistoval u příprav jejího vzniku ještě v roce 1967, já jsem byl o čtvrt století později u jejího konce. A ten proběhl – možná v jakýchsi dozvucích sametové revoluce – mimořádně korektně, skoro bych řekl až velkoryse.

Vzpomínám, jak jsem v létě 1992 přijel do Bratislavy na ministerstvo hospodářství dojednat za české ministerstvo průmyslu a obchodu rozdělení vývozních kvót. Jindy a jinde by podobný úkol vyžadoval smlouvání jako na bazaru v Marrákeši, ale my jsme to měli za půl dne hotové.

Pak šéf slovenského týmu prohlásil: „Tak toto máme vybavené, chlapci, tak hádam poďme voľačo vypiť a zjesť, nie?“A tak vypadalo běžné chování, nikoli výjimka.

Těsně před Vánocemi 1992 při dojednávání Středoevropské dohody o volném obchodu Češi a Slováci drželi při sobě a pomáhali si i v mezinárodních jednáních, i když za deset dní měl společný stát skončit.

Odlišné strategie

Vzájemné vztahy Čechů a Slováků jsou dnes podle všech měřítek spíše lepší než ve společném státě. Kde hledat vysvětlení tohoto faktu?

Slovensko chtělo naplnit svoji národní aspiraci a Češi neměli ani chuť, ani sílu těmto ambicím bránit. Zvlášť když tehdy převládal v Praze pocit, že úsilí o udržení společného státu sebere politickou energii potřebnou na transformaci ekonomiky.

Slovensko sice bylo až do konce federálního státu znatelně chudší, ale zároveň za dobu existence společného státu s Čechy zažilo nepopiratelný hospodářský a společenský vzestup. Dokonce i tvrdí národovci si připadali se svým tvrzením o „českém neokolonialismu“trochu mimo.

Pokud ale příjemci „transferů“připomínáte jejich existenci a naznačujete tím, že má být vděčný a poslouchat, nesetkáte se s vřelou reakcí. Slováci v téhle atmosféře – tu jemněji, tu více připomínaného „paternalismu“– žili desetiletí a iritovalo je to velmi.

Jak to chutná, tomu dnes rozumějí dobře i Češi. Slovo „nevděk“totiž ve vztahu k finančním transferům, třeba ve vazbě na přerozdělovací kvóty v souvislosti s migranty, slyšívají docela často.

Vynikající česko-slovenské vztahy máme i na obyčejné lidské úrovni. Zejména proto, že odpadly dohady o tom, kdo na koho doplácí. Jenomže to zároveň neznamená, že vzájemně nesledujeme úspěch svých dosti odlišných strategií v naplňování národních očekávání.

Češi od listopadu 1989 žili v naději, že se opět vyrovnají Němcům, jako tomu bylo v rámci Rakouska-Uherska. A frustrace pramení nikoli z toho, že by Česko bylo neúspěšnou zemí, ale že se přibližuje německému „benchmarku“příliš pomalu. Zvlášť když se meta na pět let začala vzdalovat a odstup se v letech 2009 až 2013 vinou dvojí české recese zvětšil.

Slováci nemohou mít už z definice z Němců mindrák, protože vědí, že s nimi nesoupeří. Za Rakouska-Uherska byly tehdejší Horní Uhry chudou zemí, žádný zázrak se neodehrál ani za první republiky. Samozřejmě by chtěli mít stejné mzdy jako Němci, ale pro začátek bude stačit, když je budou mít vyšší než Češi. A v tom si vedou mimořádně zdatně.

Brusel lepší než Praha

Další markantní rozdíl mezi přístupem Čechů a Slováků spočívá v podstatně vlídnějším postoji vůči Evropské unii a euru. Slováci ho přijali a výrazná většina je s ním spokojena.

Pro Slováka nemůže být intelektuálním oříškem dospět k závěru, že je mnohem výhodnější operovat v prostředí multinacionální byrokracie Bruselu a „dojednat, co se dá“. Sice také nemá iluzi, že EU je ráj, ale hlavně nemá vůbec žádnou iluzi, že mezi Čechy na západě, Poláky na severu, Maďary na jihu a Ukrajinci na východě by Slovensku mimo EU bylo lépe.

Praha, Vídeň i Budapešť již roli staršího bratra sehrály a s touhle zkušeností je Brusel atraktivní volba. Takže se nedivte, že slovenský premiér Robert Fico, mimořádně adaptabilní a schopný muž, dokázal nabrat v posledních měsících velmi proevropský kurz. Migranty sice odmítal stejně vehementně jako Češi, ba se i soudil, ale nakonec udělal směšně malou úlitbu a vzápětí prohlásil, že Slováci chtějí zůstat v hlavním proudu evropského dění.

Slovenská strategie je – měřeno očekáváními po rozpadu federace před čtvrt stoletím – zcela mimořádně úspěšná.

Slovensko zažilo po rozdělení jak ekonomicky, tak politicky krušné časy. Měnová rozluka následovala již šest týdnů po zániku federace a slovenská koruna se okamžitě ukázala jako slabší. Země si dokonce musela na obranu vlastní měny půjčovat, protože devizové rezervy se ztenčily na dva a půl měsíce dovozu.

Přijetí společné měny s Rakouskem a Německem s takovou zkušeností není politickou sebevraždou jako v Česku, ale pozitivně vnímaným východiskem.

Jenomže Slovensko by nikdo v eurozóně nechtěl, kdyby za vlád křesťansko-demokratického premiéra Mikuláše Dzurindy a ministra financí Ivana Mikloše nepředvedlo hvězdné

„Markantní rozdíl mezi přístupem Čechů a Slováků spočívá v podstatně vlídnějším postoji vůči Evropské unii a euru.“

reformní výkony a kdyby nenásledovaly rekordní růstové roky, kdy byla země označována za středoevropského tygra. Ovoce sice sklízel převážně sociální demokrat Robert Fico, nicméně základní algoritmus slovenského úspěchu drží dodnes.

Dravější tah na bránu

Kdo hledá faktory, díky nimž se zemi pod Tatrami podařilo stáhnout náskok Česka v hrubém národním produktu na obyvatele o nějakých dvacet pět procentních bodů až na dohled parity, nemůže je najít nikde jinde než v dravějším tahu na bránu.

Slováci předstihli v tomhle ukazateli Maďarsko již před deseti lety a stali se nejbohatší částí někdejšího Uherského království, aniž by to po tisíci letech pod Maďary pořádně zaregistrovali. Zato ztenčující se mezeru vůči Česku vnímají Slováci s nemalou satisfakcí.

V roce 2017 Česko díky rychlejšímu nominálnímu růstu a zpevňování koruny svůj náskok mírně zvýšilo, ale rok 2018 bude na Slovensku ve znamení příchodu další automobilky – Jaguar Land Rover začne vyrábět v Nitře. V malé ekonomice, která

není ani poloviční oproti české, to s tempem růstu pořádně zacvičí. Tím se ještě více prohloubí rozdíl mezi vyloženě prosperující bratislavskou aglomerací a západem země a podstatně chudším středním a východním Slovenskem.

Kdo obě země trochu zná a je schopen porovnávat objektivně, pak ví, že Česko má komplexnější ekonomiku. Zároveň využívá podstatně širší zázemí v řadě „nadstavbových“oborů, kde je rozdíl hodně znát – od vědy přes školství až po zdravotnictví.

Koneckonců nepoměr mezi toky zájemců o vysokoškolské studium z jedné země do druhé je do očí bijící. A stejně jednoznačně vyznívá bilance pracovních migrantů mezi oběma státy, i když „české mzdy“už netáhnou.

Slováci jsou sice hodně patriotičtí, ale zároveň ambicióznější, ochotní jet za prací do ciziny, pragmatičtí a ani trochu sentimentální. Dejte jim dalších deset patnáct let bez vnějších šoků – a v Česku hodně mluvme o tom, jak „odejdeme po anglicku“, protože to dělá s investicemi divy – a ani se nenadějeme a můžeme být v Bratislavě za zchudlé exoty.