Íránské ajatolláhy sráží z trůnu kuřata a vejce

Pokřikem „Smrt Chameneímu“a „Pryč s duchovními“Íránci verbálně útočí na hlavní pilíř režimu, skandováním „Smrt Ruhánímu“, což je umírněný prezident, dávají najevo, že už nechtějí být diváky hry na zápas mezi stalinisty a gorbačovci, která už celá desetiletí kryje pokračování režimu víceméně beze změny.

To ostatně potvrzuje jiné heslo z ulic: „Reformisté, konzervativci, divadlo skončilo.“

A vše se dá shrnout do dalšího sloganu, který je teď v Íránu k slyšení: „Ajatolláhové, nechte už naši zemi být.“

Paradoxní je, že pád do kolen přišel pro režim ve chvíli, kdy se mu dařilo jako nikdy předtím.

Jaderná dohoda s USA sesadila Írán z mezinárodního pranýře a slibovala uvolnění sankcí i zvýšení životní úrovně, proto ji Íránci oslavovali jako hromadnou výhru v loterii. Na Blízkém východě režim získal vliv jako nikdy od islámské revoluce v lednu 1979: v podstatě vyhrál Irák, drží Asadovu Sýrii, v Libanonu má sílící Hizballáh a v Jemenu Húsie, své bratry v šíitské víře.

Jenže běžní Íránci už dávno neslaví, mají se totiž kvůli tomu hůř.

Tohle všechno stojí Írán desítky miliard dolarů.

Nepohltí to jen vojáci, dodávaná vojenská technika a dobrovolnické milice, které krvácejí v cizině.

Zemi vládne duchovenstvo, které spotřebuje obrovské množství peněz nenápadně proudících přes náboženské nadace. Navíc Írán vyváží v soupeření se saúdskoarabským fundamentalismem svou verzi fundamentalismu, což stojí další velké peníze. A pak jsou tady Revoluční gardy a různé podobné organizace.

Do toho klesly ceny ropy, takže i když ji Írán může vyvážet ve velkém, nevydělá na ní tolik, aby to utáhlo zemi, která chce být velmocí.

Milicionář sklání obušek

Írán v mnoha ohledech, nejen nynějšími hesly a chudobou, připomíná uzbrojený a utahaný SSSR, kde se nakonec lidé postavili zády k režimu.

Nezaměstnanost dělá třicet procent, mezi mladými čtyřicet. Na veřejnost prosákl návrh nového rozpočtu, z něhož se lidé dozvěděli, že vláda v době, kdy čekali lepší časy, naopak oseká sociální dávky pro chudé a různé dotace, čímž zdraží jídlo a benzin. Kromě toho chce zprivatizovat státní školy, aby i z nich něco trhla.

Režim prokázal ohromující neschopnost, což se projevilo například po několika zemětřeseních, ve městech je tak znečištěný vzduch, že děti někdy nesmějí chodit ani do školy. Otázka dnes zní, co z toho vzejde. Podobné vzedmutí už Írán zažil dvakrát, ale tohle je jiná vlna.

Předchozí vlny demonstrací v roce 1999 a 2009 byly záležitostí Teheránu, navíc střední a vyšší třídy. Chudina, ti „zapomenutí“, seděla doma.

A téma bylo jiné. Tehdy demonstranti chtěli osvobození politických vězňů, větší svobodu slova a žen, teď jim jde o to, aby monopolní režim po bezmála čtyřiceti letech skončil.

Tady nejde o nějaké teheránské jaro. Když vyjdou do ulic hladoví, nechtějí kosmetické změny nahoře.

Režim má problém – jeho elitní jednotky válčí v cizině, někteří z těch, co zůstali, nechtějí zasahovat. Na sociálních sítích je záběr, jak jeden z příslušníků polovojenské milice Basídž tváří v tvář demonstrantům sklání obušek a svléká blůzu uniformy.

Ale to ještě nic neznamená. Demonstrace jsou až příliš spontánní, nemají jednu hlavu, jen mnoho srdcí. A venkov patří pořád režimu, který v minulosti ukázal, že s lidmi v ulicích si umí poradit. Teď by to mohlo dopadnout jinak, kdyby byl ochablý, což není.