Velká íránská vaječná revoluce

Když ve čtvrtek minulého týdne vypukl v Íránu další díl pouličních nepokojů, brzy narostl do největších protestů od roku 2009. Začíná v této zemi další revoluce? Jaké jsou její požadavky a kdo ji vede? A jaké jsou její mezinárodní důsledky?

B ěhem několika dnů se v Íránu počet zatčených zvýšil na minimálně 450 a skutečný počet mrtvých dosáhl již zřejmě více než 30 obětí. Jednodušší povahy brzy přijdou s analýzou ve stylu obvyklé demokratické pohádky, na kterou ovšem na Blízkém východě věří jenom ti, kdo opravdu nemají jinou možnost.

Íránský lid v ní trpí pod zlem ajatolláhů a přitom volá po svobodě a demokracii pod vedením studentů, statečného exilového novináře a nezastavitelných sociálních sítí. Zaslouží si bezpodmínečnou západní podporu, kterou jistě povede revoluční Kanada. Realita je ovšem zcela jiná a navíc stejně mnohovrstevná jako sám dav protestujících, který kromě jiného nosí i plakáty „Pryč s Izraelem“, a přesto ho nakonec izraelský ministr na dálku podpoří.

Zázrak se nekonal

Současné nepokoje vypukly v druhém největším íránském městě Mašhadu a jejich bezprostředním důvodem nebyl stav demokracie, ale cena vajec. Ta se jen za posledních šest měsíců zvýšila o 40 procent a podobně stoupaly i ceny dalších základních produktů. To vše právě v době, která měla ukončením protiíránských sankcí přinést podstatné hospodářské zlepšení stavu země. Ruháního hospodářský zázrak a návrat mezinárodních investicí do Íránu se nekonal, a nebýt čínských miliard, nebylo by v zemi dolary vůbec vidět.

Nezaměstnanost dosáhla 12,4 procenta, u mladých lidí pak 40 procent. Kolem poloviny Íránu žije nebezpečně blízko oficiální hranici chudoby. Nová Ruháního vláda navíc není vůbec populární a je vnímána spíše jako série zpětných plateb politickým oligarchům, kteří investovali své peníze do jeho prezidentské kampaně a nyní se až příliš viditelně starají pouze o to, aby se jim peníze se ziskem zase vrátily.

Této situace se pokoušejí využít ultrakonzervativní elementy, sídlící právě v Mašhadu, k vyvolání tlaku na vládu, aby byla méně „prozápadní“, více „proislámská“a hlavně jim dala větší prostor. Počátek nepokojů tedy vypadal zhruba tak, jako kdyby v době Jelcina strádající ruské obyvatelstvo vyšlo do ulic a volalo po starých dobrých časech, nenápadně přitom organizováno místní buňkou stalinistů.

Demokratická pohádka

Ultrakonzervativci nejsou přirozeně jediní, kdo se pokoušejí využít stávající situace ke zvýšení svého politického vlivu. Vaječné protesty se bleskově rozšířily i do dalších měst a s tím se objevily i další skupiny protestujících, přirozeně se zcela jinými požadavky.

Ultraliberálové tak vyšli do ulic s transparenty proti konzervativnímu Chamenejímu i proti liberálnímu Ruhánímu. Však jsou oba establishment a je „třeba vysušit bažinu“. Nacionalisté si zase přinesli transparenty, že je třeba přestat se starat o Palestince a Syřany a začít řešit Írán doma. Internacionalisté s nimi sice souhlasili, ale jen v případě Sýrie, kde je podle nich potřeba nestarat se o Bašára Asada, ale postarat se raději o jeho lid.

Prezident Ruhání přispěl do mediální mlýnice tím, že každý má v jeho zemi právo protestovat, ale má to dělat konstruktivně, a jeho první viceprezident zase oznámil, že konzervativci neuspějí a cenu vajec už řeší. Za kuřata a jejich cenu ovšem vláda nemůže, to je ta ptačí chřipka.

V této fázi demokratické pohádky by měl přijít charizmatický disident nebo novinář, aby hlasy protestu sjednotil do něčeho natolik obecného, že by se všichni alespoň na podstatnou chvíli na něčem shodli. Tím se v Íránu dnešních dnů pokusil stát novinář Ruholláh Zam, syn středně významného reformního šíitského klerika. Ten se ovšem svého syna v červenci loňského roku veřejně v tisku zřekl s tím, že synkovi už nejde o reformy, ale o změnu režimu.

Mladý Zam má rozhodně talent hnát věci do extrému, což opětovně předvedl ihned poté, co jeho první reportáž o protestech zhlédlo okolo 1,7 milionu spoluobčanů. Jeho další příspěvek na sociální síti Telegram, kterou používá skoro 40 milionů Íránců, už totiž rovnou instruoval k výrobě Molotovových koktejlů. Aplikace Telegram po upozornění z oficiálních míst raději zablokovala Zamův účet kvůli „podpoře násilí“.

Ruský milionář ve hře

Opět se ukázalo, jak významným vnitropolitickým hráčem v Íránu jsou nejen Revoluční gardy, které ovládají až 60 procent hospodářství a každý o nich mluví, ale také veřejně nepříliš známý ruský milionář Pavel Durov, který vlastní sít Telegram a o kterém naopak nemluví nikdo. Jeho aplikaci přitom používá polovina Íránu a byla i jedním z nejdůležitějších prvků prezidentských voleb.

Aplikace má základní výhodu – je samodestruktivní, staré příspěvky nelze dohledat a na rozdíl od Facebooků a Twitterů se ji tudíž režim vůbec nenaučil cenzurovat. To dokázal i tím, že ji na Nový rok raději v Íránu celou vypnul. Pavlu Durovovi to napsal sám íránský ministr komunikací. Po Twitteru.

Íránské nepokoje tedy nejsou novou revolucí a nejsou ani pokračováním politických protestů z roku 2009. Zatím. Pokud se opozici nějak nepodaří sjednotit hlasy (a tomu zatím nic nenasvědčuje), nemůže se stát silou, se kterou by stát seriózně jednal. Protesty jsou ale důrazným připomenutím, že žádná ideologie, dokonce ani islámská revoluce není pro lidi tak podstatná, jako jsou jejich kapsy a žaludky. Všechny revoluce zahynuly v den, kdy jim došli revolucionáři a dostavili se místo nich lidé.

Dalším klíčovým okamžikem proto bude konec letošního ledna, kdy se očekává jednostranné americké odstoupení od íránské jaderné dohody, a lidé by se proto mohli na náměstí dostavit znovu. Že jim to připomenou právě ty nejkonzervativnější části íránské politiky, které byly proti jakékoliv dohodě se Západem od počátku, to tedy nemusíme pochybovat.

Protestující se zatím nejspíš pokusí udržet nějakou hladinu nepokojů až do té doby v napjatém očekávání nějakého většího a hlavně mediálně hodně využitelného incidentu, který by přinesl jednotící linku podpory zatím roztříštěné opozice. Nějakého vládním sniperem zastřeleného studenta nebo útok tanku na místní pekárnu chleba.

Kdybychom chtěli vědět, jak moc aktivně a kdo ho teď hledá, museli bychom se asi stavit v karibském ostrovním státě Svatý Kryštof a Nevis za Pavlem Durovem. To už ale jistě za nás zrovna dělají jiní.

Protesty jsou důrazným připomenutím toho, že žádná ideologie není pro lidi tak podstatná jako jejich kapsy a žaludky. Všechny revoluce zahynuly v den, kdy jim došli revolucionáři a místo nich se dostavili lidé.