„Udat“souseda za čoudící komín je čin občana

OČeších se říkává, že jsou národ udavačů. Omyl. Řekněme si o tom pravdu – je to právě naopak. Z historických důvodů tady má iniciativní nahlašování nejrůznějších skutečností úřadům horší pověst než v jiných zemích.

Kdo něco takového udělá, stává se terčem většího či menšího opovržení. Či přinejmenším chladného odstupu. A to dokonce i od činovníků institucí, které mají přímo – a to ze zákona – za úkol na základě oznámení od veřejnosti konat. Máme to „geneticky“v sobě. Vezměte si jen, kolik výrazů čeština pro takové oznamovatele má. Udavač. Práskač. Donašeč. Fízl. Krysa. I výraz denunciant tady má silně negativní nádech. Přitom v klasickém právu to byl naprosto neutrální termín. Nebo Mrva... Počkat, to vlastně není termín, tak se ten člověk, který dostal do vězení desítky lidí, opravdu jmenoval.

Však ho za to taky dva dobří Žižkováci odkráglovali. A pak, že národ udavačů. Kdepak, udavači to tady mívali lehké asi jako jejich kolegové na Sicílii.

Jenže nám často uniká, že už nežijeme ani za bachovského absolutismu, ani za protektorátu, ani za normalizace.

Ve svém včerejším vydání MF DNES napsala o kontrolách kotlů. Už rok totiž platí zákon, podle něhož mají úředníci radnic právo vstoupit komukoli do bytu, pokud vznikne podezření, že ten člověk pálí v kotli plasty, olej či nějaké jiné svinstvo. Smějí kontrolovat přímo samotný zdroj. A mohou také přísně pokutovat.

Bilance po roce ukazuje, že takové podezření vzniká zpravidla – udáním.

Někomu se nezdá, co se sousedovi valí z komína, zvedne telefon a zavolá na příslušný odbor.

I sami úředníci, kteří mají za úkol taková oznámení vyřizovat, jsou z toho poněkud rozpačití. Za oznámením bývají sousedské vztahy, které v té dotyčné vesnici „třeba nejsou úplně nejlepší“, říkají.

Jistě, pokud někdo pošle úřady na souseda z čiré pomstychtivosti či zlomyslnosti, pak si poznámku o „ne úplně nejlepších vztazích“zaslouží. Ale oznámení, které se ukáže jako oprávněné? To není věc, nad kterou bychom se měli ošívat. To je čin naprosto úctyhodný.

Ještě jeden druh „udávání“je v současném Česku nepopulární. A to, když někdo zavolá strážníky na auto, které parkuje v modré zóně, aniž má na okně nalepenou zaplacenou známku. A s velikým zadostiučiněním je vítán fakt, že parkovací známky odcházejí do historie a auta kontrolují kamery, které umějí přečíst poznávací značky. Takže laik už nepozná, zda auto parkuje legálně, nebo ne.

Ale když se tak nad tím zamyslíme – komu takové udání mohlo vadit? Jen někomu, kdo porušuje pravidla a parkuje zdarma, kde nemá. Na úkor poctivě platících místních.

Autor Výstřelu se – a rád – přiznává, že před lety rovněž někoho udal.

Zavolal policii na řidiče kamionu, který v úseku se dvěma plnými čarami přejel do protisměru a začal předjíždět jedno nákladní auto za druhým.

Policie reagovala okamžitě, toho šílence chytila o patnáct kilometrů dál. Tímto posíláme vděčný pozdrav na místní oddělení ve Strakonicích.

„Udávání“ve svobodné společnosti je třeba rehabilitovat. Přece nemůžeme chtít třeba od důchodkyně, kterou soused obtěžuje smrdutým kouřem z komína, aby šla a vyřídila si to s tím člověkem sama. Je dobře, že taková oběť má kam zavolat.

Člověk, který oznámí nějakou skutečnou neplechu, nemusí trpět pocitem, že je nějaký donašeč. Protože není.

Takový člověk je zkrátka občan.