rozhovor dnes

a já mluvila jinak, byla jsem pro ně automaticky taky z Číny.

Jak Češi reagují na slovenštinu? ANETTA:

Většina naprosto normálně, až mile, ale jsou lidé, kterým to není příjemné. Jeden průvodčí ve vlaku mi řekl, že na Slováky nemá dobré vzpomínky, tak tomu raději už rovnou říkám česky dobrý den.

Jak mluví Anetta česky? MICHAL:

Velmi dobře, třeba „ř“se naučila už jako malá. Prostě si řekla, že to chce umět, tak se to během dne naučila. Ale nemám to rád. Znám ji ve slovenštině a čeština mi u ní přijde rušivá.

Pořad Objektiv moderujete ve slovenštině. Nevytýkají vám to diváci? ANETTA:

Odzačátkunatomámehodněintenzivní reakce. Dokonce v takovém množství, že to nečekali ani mí nadřízení, kteří si mě kvůli slovenštině vybrali a rozhodli, že slovensky mluvit budu. Ta myšlenka byla, že cestovatelský pořad bude moderovat jedna Češka a jedna cizinka, které je ale snadné rozumět. Někteří diváci nám však říkají, že prostě nechtějí v neděli dopoledne poslouchat slovenštinu z české televize.

I když se váš pořad vysílá jen necelých třicet minut týdně? ANETTA:

A já v něm slovensky za celou dobu mluvím jen asi dvě tři minuty.

Anetta navíc léta působila jako zpraMICHAL: vodajka ze Slovenska, takže slovensky mluvila i ve zpravodajství zcela běžně a diváci ji tak znají. Překvapilo mě, kolik lidí mělo problém se slovenštinou. Přitom dlouhodobě jsou v žebříčcích našich nejoblíbenějších národů Slováci bezkonkurenčně na prvním místě a donedávna jsme byli i společná země. Když poslouchám rádio, občas slyším znělku o zlaté české muzice. A když pak přijde Biely kvet od Miro Žbirky, nikdo ani nemrkne.

ATRAMENTOVÁ MACHUĽA

Jak si vlastně navzájem rozumíme? ANETTA:

Slováci Čechům rozumí většinou bez problémů, Češi rozumět trochu přestávají. Aspoň tedy ty mladší generace.

Proč? ANETTA:

Na Slovensku běžně vysílají české stanice, třeba i kanály pro děti, takže odmalička slyší češtinu a nepřipadá jim to divné. V Česku určitě žádný slovenský kanál s pohádkami nevysílá a děti tu nemají slovenštinu kde pochytit. Když přijedeme na Slovensko, chtějí tamní děti, aby s nimi ty naše mluvily česky, protože se jim chtějí pochlubit, co všechno umí říct. I slovenští studenti často využívají česká vydání knih, zatímco slovenské knihy tu vychází jen velmi výjimečně – není důvod.

Čím to je? MICHAL:

Podle mě je to prostě nevýhoda většího národa. Doba, kdy bylo možné si přečíst třeba Tarzana jen ve slovenštině, už se asi nevrátí. Zkouším někdy poslouchat slovenské zpravodajství ušima běžného Čecha a slyším ty výrazy, které jsou úplně jiné a kterým někdo, kdo v tom nevyrůstal jako my, může jen těžko rozumět.

Například které? ANETTA:

Jako zpravodajka jsem si v reportážích dávala pozor na slova, která se řeknou úplně jinak. Když lékaři v Bratislavě oddělovali siamská dvojčata, v reportáži zaznělo, že museli operovat pečeň. Já dodala, že česky jsou to játra. Mně baví atramentová machuľa. MICHAL: To je inkoustová skvrna. ANETTA: Nebo když přijde Čech do slovenské MICHAL: restaurace a vidí na lístku vyprážané morčacie stehno. Někdo si může myslet, že tam smaží morčata, a ne +krůtu.

Děti rozumí všemu? MICHAL:

Teď už jo. Ale jednou jsem jednoho z kluků, když byl malý, poslal do ložnice a on

vůbec netušil, kam má jít. Musel jsem mu říct, že do spálne.

Paní učitelky ve školce se zase marně ANETTA: dohadovaly, co syn chce, když si říkal o vankúš.

Jací jsou Slováci? MICHAL:

Tak opravdu dobře znám jen jednu. Ale když se ptáte obecně, mám je hrozně rád. Jsou to lidi, kteří dokážou prožívat věci naplno a ve všech stupních emocí, a řekl bych, že mnohem víc než my. Cítím se na Slovensku i díky tomu vždycky dobře.

Michal mi po jedné z prvních návštěv ANETTA: u nás řekl, že se buď smějeme, nebo brečíme anebo křičíme, nic mezi tím.

Pro mě je fascinující je sledovat jako MICHAL: národ. Kam se dostali, když začínali úplně z ničeho. My proti nim měli obrovskou výhodu tradice, všechno v Praze už bylo a čeští učitelé jezdili na Slovensko pomáhat. A teď jsou kulturně, občansky i vzdělanostně na srovnatelné úrovni a v některých oblastech nás dokonce předběhli.

POLOPRÁZDNÉ KOSTELY

Co překvapilo na Češích vás? ANETTA:

Když jsem byla poprvé u Kubalů na obědě, tak mě překvapilo, jak dlouho se dá u jídla mlčet. Asi to bylo způsobené tím, že při obědě se nemá mluvit a má se potichu jíst, ale mě to tehdy fascinovalo.

A jací jsou Češi jako národ? ANETTA:

Strašně milí lidé. Zatímco na sociální sítě nám někdy do Objektivu lidé napíší, že co má co Slovenka moderovat český pořad, tak v osobním životě jsem se nikdy nesetkala s nějakou nepříjemnou reakcí.

Je něco, s čím jste se na Slovácích sžíval jen těžko? ANETTA: Nerad dodržuje půst. Ne půst, půsty. Nesmí se jíst maso na MICHAL: Velký pátek, Popeleční středu, před vánoční večeří... Jenže já mám maso strašně rád. Nabídnul jsem tedy, že vynechám maso na snídani. Tak to mi neprošlo.

U nás doma taky nesekáme trávník ANETTA: v neděli. Neděle je přece Boží den, a pokud je něco třeba udělat, musí se to stihnout v sobotu.

Jak se projevuje to, že Slováci víc věří v Boha než Češi? ANETTA:

Na Slovensku se i v té velké bazilice v Bardejově muselo stát při mších venku, kolik tam bylo pokaždé lidí. Když jsme šli v Česku poprvé s dětmi do kostela, spěchala jsem, abychom tam byli dostatečně dlouho před začátkem a děti si mohly sednout. Michal se mi smál, že se nemám čeho bát. Přišli jsme do poloprázdného kostela.

Nebyl někdy moment, kdy jste si říkal, proč jsem si radši nevzal Češku? MICHAL: Naopak. Jsem strašně rád, že česko-slovenskou rodinu mám. Pro děti je to daleko víc obohacující, než kdyby měly příbuzné jen na padesáti kilometrech čtverečních. A že díky nám mají to Československo obsažené opravdu celé, protože já pocházím ze západních Čech a Anetta z východního Slovenska, takže od Aše až po Košice.

Anetto, vy jste taky nikdy nelitovala, že nemáte slovenského muže? ANETTA:

Nikdy jsem nelitovala, že mám za muže Michala. Že je Čech, to je takový bonus. MICHAL:

Navíc na zahraničních cestách ještě pořád potkáváme hodně lidí, kterým Česká republika nic neřekne, ale když řeknu Československo, tak hned vědí. Když už někdo o nás ví něco víc a ptá se mě na rozchod a na vztahy mezi našimi dvěma národy, tak jim vždycky říkám, že jsem měl Slováky jako národ tak rád, že jsme si navzdory politickému vývoji založili svoji vlastní federaci doma. jana.ciglerova@mfdnes.cz