Rapl, Pustina a teď Vzteklina
Takřka hororovým masakrem při noční pitce v lovecké chatě začne dnes na ČT 1 šestidílná Vzteklina. Krimi ze Šumavy má rozhodně blíže k Raplovi či Pustině než k Policii Modrava.
Thrillery ze Sudet jsou sice právě v módě, nicméně ani režisér Tomáš Bařina, ani scenárista Jan Stehlík nepatří k tvůrcům ochotným k univerzální pásové výrobě. Navíc Vzteklina vykazuje pečlivou dramaturgii sledující společnou ctižádost: originální krimi s přidanou hodnotou. Přičemž originální je přinejmenším vražedný nástroj, neviditelný a nezvratný.
Tohle není idylická série
Jakkoli zní bláznivě, že by ve třetím tisíciletí na české půdě za sebou zanechávala mrtvoly velká šelma či člověk s nákazou vztekliny, teoretická možnost tu stále je – a s její tichou zlověstností pracuje snímek účinně. Třeba scéna, v níž podezřelá liška zasáhne do dětských her v hromadě trubek, buduje napětí bezmála infarktové.
A kdykoli hrdina, příjemně mimoňský virolog v podání Kryštofa Hádka, v lese narazí na mršinu, jako by se nad výjevem rozvinul varovný nápis: Pozor, tohle není Policie Modrava s idylickou pospolitostí rozšafných starousedlíků na malebném pozadí šumavských krás. Tady les umí působit i strašidelně jako zakletý, lijáky bičují sešlé usedlosti a beztak už drsné sousedské vztahy se tváří v tvář hrozbě ocitají na bodě mrazu.
Ale současně, což je jedna z nejpříjemnějších vizitek Vztekliny, se tu nepěstuje přepjatá stylizace všeobecného zmaru jako v Pustině ani totální nadvláda temnoty jako v Raplovi. Ohroženou vesnici občas prozáří slunce, dokonce humor. Sází se na realistický civil, vzdálený fantaskní náladě polsko-českého filmu Přes kosti mrtvých, který Vzteklina připomíná nejen loveckými prvky.
Zlo v ospalé osadě
Jinak je ovšem princip stejný, pod povrchem ospalé osady dřímá zlo, jehož stopu sleduje vedle policie také amatérský detektiv čili Hádkův vědátor. Jeho postava sice čelí hned dvojitému milostnému nájezdu, ale v podobě vcelku umírněné včetně erotických scén. Vůbec se Vzteklina může pyšnit promyšleně nasnímanými obrazy s důrazem na detail, počínaje umolousanou mikrovlnnou troubou a konče harampádím ze staré půdy, odkud se vyjevuje krvavá minulost.
Právě v tom však tkví drobný háček. Dokud se putuje pouze po zarostlých troskách bývalých vesnic, jejich němé svědectví zabírá snad ještě silněji než velice brutální rekonstrukce poválečných událostí.
Upovídaný zlosyn
Jenže když se o zaprášené archivy začne zajímat současná mládež, působí to jednak lehce čítankově, jednak se „čistá“krimi začne obalovat sebemrskačským pojetím dějin, které leckoho může odradit. A co se zákonů detektivky týče, ve finále se dostaví obvyklá klišé jako příliš upovídaný zlosyn či hrdinové tradičně riskující na vlastní pěst.
Přesto však titulní nápad i jeho vysoce profesionální zpracování podávají důkaz, že i se žánrem zdánlivě již vyždímaným do poslední kapky strachu se dá pořád ještě pracovat překvapivě a zajímavě.