Zmatlaný hulvát versus profesor geometrie

Jeden kandidát je vulgární, permanentně naložený v lihu a veřejné statky přetavuje v byznys pro přátele. Druhý připomíná lesní srnu: šedohnědý, třese se, není s ním sranda, a vlastně s ním není vůbec nic.

Třetí se bez ustání dojímá sám nad sebou, ukájí se vlastními slovy i gesty, v jediné větě desetkrát změní výraz a celkově si počíná jako hysterická uchazečka o roli v argentinské telenovele.

Na čtvrtého dobře sedí charakteristika prvního, jen možná tolik nepije, takže je ještě agresivnější a dráždivější.

Pátého byste na cestě s košem u kontejnerů nepoznali, ani kdyby vedle vás bydlel celý život, do voleb vyráží udělat marné píárko chronicky neúspěšné straně.

O šestém platí totéž, co o pátém, jen kdysi býval častěji v novinách.

Sedmý je tajtrlík truchlící po časech zašlé slávy, kandidaturou si chce zjevně zpestřit penzi ohraničenou vzpomínkami a krmením labutí.

Osmý je fešák a sympaťák, proč kandiduje na hlavu státu, však zřejmě netuší ani on sám, snad se na sebe chce po večerech dívat v televizi a machrovat v čajovně.

Na devátého jsme málem zapomněli: vzdělaný gentleman s kouzlem středoškolského profesora etické výchovy, který za nemocné kolegy čas od času supluje i deskriptivní geometrii a studenti se mu smějí, že vypadá trochu jako koleno.

Na Pražský hrad zkrátka letos není koho volit. Výběr se nepovedl, „osobnost“se neurodila, pět let státu nestačilo na nalezení odpovídající hlavy. Nebo je to jinak? Je to jinak. Do zítřejších voleb jde devět velmi rozmanitých kandidátů. Kdyby si stoupli vedle sebe, dohromady pokryjí všechny myslitelné lidské charakteristiky. Jsou různě vzdělaní, zkušení i úspěšní. Mladík i stařík. Konzerva i liberál. Pravičák i levičák. Showman i introvert. Dryáčník i mílius. Ultrakatolík i materialista. Šíbr i naivka. Histrion i reklama na rozvahu.

Celá ta barevná sestava mnoha voličům nestačí jen proto, že si na Hradě nepřejí muže, ale boha. Druhého Masaryka, jehož téměř nikdo z žijících neviděl, ale stín, který vrhá jeho památka, je základním mytickým příběhem dnešního národa.

Prezident se zkrátka nesmí rodit z lidu, musí se snést z obláčku a každá lidská vlastnost mu ubírá na kráse. Je-li to pouhý člověk, pak není ideálním kandidátem na nejvyšší úřad. Prezident není člověk, prezident je bůh.

Do tohoto očekávání před pěti lety vtrhla lidová volba, cesta, která jde proti logice sledovaného cíle ještě důrazněji, než když se tajnosnubně pletichařilo v parlamentu: lid boží si má boha najednou vybírat ze svého středu. Zklamání je nevyhnutelným důsledkem takového údělu.

Lékem na nutné rozčarování, které po víkendu a hlavně za čtrnáct dní nastane, není hledat boha mezi lidmi dalších pět let intenzivněji a důsledněji. Angažovat detektivní duo Kocáb–Fischerová na full time. Ne, mezi lidmi žádný bůh není, alespoň ne takový, který by naplnil ústavní podmínky kandidatury na hlavu státu.

Jedinou medicínou je to, čemu se v psychologii říká přerámování. Nelze-li změnit věc, která tě trápí, zkoušej proměnit pohled na ni, natrénovat si přiměřenější pocit, než který v tobě doposavad vyvolávala. Nauč se, aby ti danost nevadila.

Daností je, že i příští prezident bude prach(s)prostý člověk – ať už to bude věčně zmatlaný hulvát, či k uzoufání nudný slušňák, uspávač srnek, anebo rozverný alkoholik.

Letos je naštěstí z čeho vybírat.