Churchill dokonalejší než film sám
Loni Dunkerk, nyní Nejtemnější hodina, sledující stejné časové období očima Winstona Churchilla. Dohromady skládají silný obraz jedné kapitoly britských dějin, ale také britské filmařiny, která se vyhýbá sentimentu jako čert kříži.
Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES
Po Pýše a předsudku či Pokání sotva překvapí, že režisér Joe Wright ani tentokrát neselhal. Jeho Nejtemnější hodina, mapující zásadní dilema britského premiéra na počátku druhé světové války, představuje velmi dobrý dobový film.
Skvostný Gary Oldman
Přesto veškeré jeho řemeslně zdatné stránky zastíní jediná: Gary Oldman v roli Winstona Churchilla. Od čerstvé výhry Zlatého glóbu kráčí za Oscarem s takovou samozřejmostí, s jakou Oldmanův hrdina nosí před veřejností masku nadějného přesvědčení, že Washington i Paříž pomohou. Byť už ví své.
Pohled do ostrovního politického zákulisí i při nutném zjednodušení dalece přesahuje známá fakta, navíc má ozdravný účinek na poslední tuzemské romantiky. Hned v prvním výjevu jim totiž vezme zbylé iluze o britské sněmovně a partajní politice vůbec: intriky, dohody, obchody, tlaky, licitování, přetahování, smlouvání se i tady provozují zostra, jen s tím rozdílem, že zábavnou pointu zařídí hrdinův klobouk na jeho prázdném místě v sále.
Scénář Anthonyho McCartena, mimo jiné autora Teorie všeho, si vůbec dává načas s okamžikem, kdy Churchilla poprvé předvede v jeho plné rozložité nádheře. Zálibně se kolem něho našlapuje, než se vynoří z postele a okamžitě rozpláče svou novou písařku.
Kouzelně důvěrné souručenství vyzařuje zejména manželský tandem Churchillových – jeho ženu hraje Kristin Scott Thomasová. Jejich vzájemnému jiskřivému špičkování se vyrovná pouze premiérův zprvu obapolně napjatý vztah s králem Jiřím VI., kterému při vší zdvořilé dvorské etiketě neváhá sdělit, že pro celodenní popíjení má trénink a že odpoledne nemůže přijít na audienci, protože „to si dávám šlofíka“. Každý vtip je přitom úsečný, suchý, zdrženlivý; když diktuje nahý, má to na rozdíl od Českého století noblesu, účel i humor.
Malá zrada
Především však v řečnickém projevu dovede Oldmanův Churchill strhnout – přesně v duchu legendy. Jistěže je zajímavý i podzemní štáb, groteskní jednání ve Francii či bizarní telefonát s Rooseveltem; události Dunkerku se líčí z jiného úhlu jako válka intelektu a neméně napínavě, člověk skoro nedýchá, přestože ví, jak to tenkrát dopadlo. Ale klíčovou zásluhu na tom má velký herec v roli velkého hráče, filmový Churchill dokonalejší než film sám.
Tím spíše, že musí překonat i jednu výjimku z národní odolnosti vůči slzám, scénu typu „moudrý vládce jde mezi lid“, která dosavadní styl shodí o ligu níž, k hollywodskému nátěru včetně korektního zastoupení; příběh pak ztěžka zařazuje zpětný chod. I kdyby se to nakrásně stalo, natočit se to tak nedá, respektive nemá. Přestože i takovou zradu Oldmanův Churchill ustojí.