Největší boháč. Z béčka
Synovec brunejského sultána je nejbohatším fotbalistou světa.
Sem tam to na tribuně nebo v hospodě zaslechnete. Zvlášť od naštvaných fanoušků týmu, kterému to zrovna nejde. „Vždyť oni stejně hrajou ten fotbal jen pro prachy. Baví je to vůbec?“
Najde se pár hráčů, do kterých by se takhle navážet nemohli. Faiq Bolkiah, devatenáctiletý hubeňour, který kope za juniorku anglického Leicesteru, mezi ně tutově patří.
Může vám to znít zvláštně, ale tenhle neznámý kluk, který se zatím marně snaží prorazit do áčka, je s přehledem nejbohatším fotbalistou světa.
O výši platu se nemusí se zaměstnavatelem dohadovat – jako synovec brunejského sultána Hassanala Bolkiaha, jehož jmění se odhaduje na 400 miliard korun, může kopat do míče skutečně čistě pro radost.
Ronaldo, Messi, Neymar? Přesná čísla neznáme, ale jasné je, že proti Bolkiahově rodině jsou s odhadovanými šesti až sedmi miliardami téměř za chudáky.
I jim, zvyklým na luxus a téměř neomezené možnosti, možná přijde bizarní, v jakém prostředí Bolkiah vyrůstal. Tak jen pro představu... Když chtěl jet na výlet, mohl si vybrat jedno z 2 300 aut, která vlastní jeho tatínek, sultánův bratr Jefri. Ferrari, Bentley, Rolls-Royce? Vše je možné, stačí říct.
Odmala sledoval, jak táta klidně roztočil za měsíc miliardu – kromě aut si dělal radost luxusními hodinkami, drahocennými psacími pery s erotickými motivy nebo třeba zlatem protkaným kobercem za 150 milionů.
Po moři se rodinka plavila v jachtě s poněkud kontroverzním jménem Tits, což je anglický hovorový výraz pro ňadra. Při hledání názvu menších člunů zjevně Jefri uvažoval podobně – dostaly jména Bradavka 1 a Bradavka 2.
Když bylo Faiqovi šest, taťka zrovna slavil padesátiny. Při takové příležitosti se rozhodl místo obvyklé karaoke párty, za kterou byl zvyklý utratit pár milionů, plácnout se přes kapsu trochu víc. Do Bruneje si pozval Michaela Jacksona, aby mu soukromě zazpíval, k té příležitosti nechal postavit koncertní halu a Králi popu vyplatil odměnu v hodnotě 360 milionů korun.
V osmnácti kapitánem
Jen sedět doma, v jedné z 1 788 místností obrovského paláce, se Faiqovi nechtělo, a tak se rozhodl prosadit ve fotbale. Rodiče byli pro.
„Vždycky mi pomáhali, abych si splnil své sny,“ocenil je v jednom z mála rozhovorů, které zatím poskytl. „Díky nim jsem odmala mohl hrát fotbal. Odjakživa jsem se nejlíp cítil s míčem u nohy.“
Asi vás logicky napadne: jak dobrý tedy vlastně Bolkiah je? Není celá jeho kariéra jedna velká bublina, nafouknutá pohádkovými rodinnými penězi?
Takový odsudek by byl až moc přísný. Z videí na YouTube vypozorujete, že ho zdobí slušná rychlost i technika, umí soupeře obejít i přesně nacentrovat. V Anglii už prošel Southamptonem a Chelsea, na testech v Arsenalu se blýskl gólem.
Teď je v Leicesteru, a i když může coby rodák z Los Angeles reprezentovat i Spojené státy, létá pravidelně na srazy brunejského nároďáku.
Asi nepřekvapí, že v dresu země, které vládne jeho strýček, je už od osmnácti kapitánem a od trenéra dostává na hřišti volnost. Ale něco v něm skutečně bude: vždyť třeba prestižní magazín Four Four Two ho zařadil na seznam nejnadějnějších asijských teenagerů.
Ale i kdyby to s fotbalem nevyšlo, na chleba zřejmě bude vždycky.