SÉRIE ŠŤASTNÝCH NÁHOD

Ještě o něm uslyšíme. To se o herci Marku Adamczykovi psalo, už když se objevil ve filmu Zloději zelených koní. A on se opravdu ozývá čím dál víc. Nechal o sobě slyšet jako čert Matěj v pohádce Nejlepší přítel. A teď hraje v seriálu Dabing Street.

Jaký pro vás byl rok 2017? Pozoruhodný! Začal jsem tím, že jsem dostal stálou větší roli v seriálu Specialisté. Pak to pokračovalo seriálem Dabing Street a k tomu vánoční pohádkou Nejlepší přítel. Obě tyhle věci jsem natáčel během měsíce a půl, kdy jsem jezdil jeden den do České televize a druhý den běhal po lesích a dělal čerta.

Tak to musel být skvělý pocit, ne? To byl!

A teď? Mám zase období klidu, můžu to tak všechno zhodnotit. Navíc mi teď bylo třicet. Jak se slaví narozeniny tři dny před Štědrým dnem? Vždycky máme rodinnou sešlost, oslavíme narozeniny a zároveň si popřejeme k Vánocům. Letos jsem se rozhodl, že to zorganizuju já. Ačkoli jsme se do mého malého bytečku sotva vešli, bylo to skvělé.

Co byla ta první filmová role, která vás vytáhla z davu mladých talentovaných herců? Určitě Lidice. To jsem byl ve třeťáku na DAMU. Lidice ještě obsazovala Alice Nellis, která měla film původně režírovat, ale pak onemocněla. Šel jsem k ní na casting.

Pěkně s číslem do fronty? To ne. Fronta a dav lidí, tak to vypadá spíš na castingu na reklamu na zubní

pastu. A tam odcházím po půl hodině, protože mi to za to nestojí. U castingu na větší film je už lidí méně a víc se vám věnují. Rozhodně nečekáte v davu dvě hodiny.

Věděl jste tenkrát, že tohle je vaše velká příležitost? Byl jste nervózní? Vlastně ani ne. Možná to bude znít trochu divně, ale na DAMU má člověk pocit, že je to jasné. Že se to prostě musí povést.

Tak to zní hodně sebevědomě.

Ono je to takové zvláštní schizma. Na jednu stranu máte to sebevědomí, na druhou stranu vám ho neustále někdo sráží a dává najevo, že nic neumíte. Všichni vás hodnotí, někdy až poměrně krutým způsobem. Ale zase jste mladý herec, který se dostal na DAMU, a prostě si věříte.

Já bych byla vynervovaná, že si tu životní šanci pokazím, vy ne? Ale tak samozřejmě že ano. Castingů jsem absolvoval spoustu, ale většina z nich se nepovedla. Mně se to stalo mnohokrát. Až v posledních letech jsem hrál v inscenacích nebo seriálech, za kterými si můžu stát, kde mám pocit, že to k něčemu je.

Co vám třeba uteklo?

Třeba casting na seriál Pustina. Už když jsem si četl texty, bylo mi jasné, že to bude super. Hned jsem cítil tu atmosféru, představoval si postavy a chtěl v tom být. Ale nevyšlo to. To mi bylo líto.

Lidice ale vyšly.

To ano. Ale na Lidice se zase nemůžu moc koukat. Ne kvůli tomu tématu, které je samozřejmě těžké. Ale kvůli sobě. Na sebe se nemůžu koukat. To moje hraní není zrovna to, co bych si představoval.

Čím to?

Pro mě to byla první velká příležitost, ale neměl jsem žádné velké zkušenosti. Nic jsem ještě nenatočil. Přijel jsem na první natáčecí den a bylo to, jako když vás hodí do vody. A plav! A hned takový obrovský film. Snažil jsem se zorientovat, ale bylo to těžké. I když je pravda, že jsem si to v té době až tak neuvědomoval, to mi docházelo až zpětně. Až když jsem zjistil, co všechno je potřeba hraní dát, aby to k něčemu opravdu bylo.

A co to přesně je?

Dost špatně se to vysvětluje. Prostě způsob, jakým si vytvoříte charakter postavy, kterou hrajete.

Od koho jste se nejvíc naučil?

Největší školou pro mě byl asi film Zloději zelených koní s Pavlem Liškou. Přebral jsem trochu jeho sebevědomí a energie a hlavně jsem sledoval, jak je pečlivý. Snažil jsem se 1 S DĚDEČKEM KARLEM KRAUSEM. Byl to známý dramaturg, překladatel a esejista. 2 NA CESTÁCH. Na prázdninách s přítelkyní. 3 LIDICE. První velká herecká příležitost. 4 JAKO ČERT MATĚJ. V pohádce Nejlepší přítel s Hanou Vagnerovou. tu preciznost probudit i v sobě, protože jsem pochopil, že je to správná cesta.

V seriálu Dabing Street už jste věděl, jak na to? Myslím, že ano. Natáčení bylo v mnoha ohledech výjimečná práce. Třeba v tom, že jsme se scházeli na dlouhé zkoušky, četli jednotlivé díly, zkoušeli v prostoru bez kamery a scénář postupně dodělávali. Prostě měli jsme čas a na výsledku to bude znát.

O čem ten seriál vlastně je?

To je inscenace, kterou Petr Zelenka napsal pro Dejvické divadlo, kde se taky hrála. A rozhodli se, že se z toho rozepíše celý seriál. Z půlky je to o dabingu a z půlky o různých závislostech.

A jaká je závislost vaší postavy?

Moje postava je závislá hlavně na dívčí pozornosti, jenže té se jí moc nedostává. Časem ale zjistí, že nejlepší způsob, jak balit holky, je zvát je do dabingového studia.

Mně jste se moc líbil i jako čert Matěj ve vánoční pohádce Nejlepší přítel. Dokonce jsem někde četla, že jste přehrál i ostatní kolegy. To bych neřekl. Herectví není tenis, aby tam někdo někoho přehrával. Naopak se snažíme hrát společně. Ale je fakt, že to šlo úplně samo! Karel Janák to asi věděl. Chtěl mě už do nějaké pohádky před pár lety, ale to jsem neměl čas. A teď si na mě vzpomněl znova s touhle rolí.

To jste prostě přišel a byl z vás čert?

Tak jednoduché to nebylo. Bál jsem se hlavně, aby to nebylo moc, aby to nebyla figurka, ale pořád to musel být pohádkový čert se vším všudy.

NEVÍM, CO MĚ ČEKÁ

Jak se mladý herec dostane k dobré roli? Vede tam cesta přes druhořadé seriály? No jasně, to je věčné téma. Jestli se má člověk takzvaně zaprodat. Myslím, že je úplně mimo někoho odsuzovat za to, v čem hraje. Není to opravdu snadné. Taky jsem ve Specialistech hrál kapitána Jana Lorence. Není to velké umění, ale je to kriminálka a běhá se tam s pistolemi. Až v půlce roku se to překlopilo v tyhle bezvadný věci.

Může si mladý herec vybírat?

Zpočátku moc ne, protože nevíte, jestli ta věc není poslední, která vám přijde pod ruku. Vybírat si můžete, až když je nabídek víc.

A kde se ty nabídky berou? Někdo si vás v něčem všimne? U mě to možná začalo v Případech 1. oddělení, kde jsem měl malou roli. Tam mě

poprvé viděl Dan Wlodarczyk a vzpomněl si na mě, když točil Zloděje zelených koní. A tam mě zase viděl Petr Zelenka a obsadil do Dabing Street.

Tak jestli to chápu správně, vaše branže, to je v podstatě taková série šťastných náhod. Život je taky série šťastných náhod, záleží jen na tom, jak je využijete. Já na to docela věřím.

Vám se to každopádně podařilo.

Nikdy nevíte, co bude. Měl jsem skvělý rok a tenhle zase nevím, co mě čeká. Vlastně vím, že budu zkoušet v divadle. Nastoupil jsem na Vinohrady.

Tak to jste ještě zapomněl připojit!

No vidíte! A přitom mě tam čeká moc pěkná práce.

Je těžké pro mladého herce dostat se do souboru? Já vlastně nevím. Tady to nějak šlo.

To je zajímavé. Vy vždycky přijdete a nějak to jde. Možná je dobré mít k tomu právě tenhle přístup. Mně nevadí ta nejistota, vždycky mám pocit, že něco přijde.

Ale nějak to přece fungovat musí. Je třeba dobré se hodně kamarádit s herci, režiséry? Tak už jen proto, aby člověk nebyl bez kamarádů. Ale samozřejmě i ty přátelské vztahy hrají nějakou roli. Ale to není špatně. V divadle a filmu jsou často věci tak neuchopitelné, že když to všechno začnete tlačit čistě k pracovním vztahům, může to spíš uškodit. Tady se často pracuje i s osobními preferencemi, což je v pořádku, protože to prostě pro zúčastněné je v něčem osobní záležitost. A je přirozené, že když si s někým sednete, tak s ním chcete spolupracovat. Ale není to zdaleka takový kamaráčoft, jak to možná občas zvenčí vypadá.

No, já jsem spíš slyšela, že to velký kamaráčoft právě není vůbec. Že je tam víc neupřímnosti, podrazů. Já se snažím těmhle věcem nepřikládat takovou váhu. Všude se vždycky dozvíte nějaké drby a pomluvy. A sám si můžete rozhodnout, jestli budete žít v pragmatickém neupřímném světě, nebo jestli budete v naivnější pozici. Já mám pocit, že to chce odvahu být naivní. Protože to znamená se ostatním otevřít. Nenechat se zválcovat cynismem. A i když se vám pak třeba dějí věci, které se vám tu vaši lepší představu snaží rozbourat, tak pořád věříte, že to tak zlé není. A to pak ve vás vidí i ti ostatní. Mně taky určitě spousta věcí utekla, protože mě někdo někde pomluvil, ale já to tak prostě neberu. Není to pro mě cesta, kterou bych chtěl uvažovat a řídit se tím. A zatím se mi to daří.

PŘIPRAVOVAL MĚ DĚDA

Můžeme se zmínit o vašem dědečkovi Karlu Krausovi, významném dramaturgovi, překladateli, esejistovi a dlouholetém spolupracovníkovi Otomara Krejči? Dědeček byl pro mě samozřejmě velký vzor. A mimochodem na přijímačky na DAMU mě připravoval on.

Váš otec na DAMU navíc učil. To jste měl asi o budoucím povolání docela jasno, nebo ne? Vůbec ne. Ještě na gymnáziu jsem vůbec neměl představu, co budu dělat. A rozhodně jsem nesnil o tom, dostat se na DAMU. Zvažoval jsem sociální antropologii a psychologii, ale když se blížily přijímačky, řekl jsem si, proč to nezkusit i na DAMU. Nejsem úplně systematický člověk, a když jsem se konečně rozhodl podívat se, kdy jsou přijímačky, zjistil jsem, že se má přihláška podat do druhého dne. Takže nebyl čas na přemýšlení. Přihlášku jsem podal a pak zas uplynul nějaký čas a já začal řešit, že nemám nic připraveného.

A obrátil jste se na dědečka.

Přesně tak. Děda mi pomáhal vybrat monology.

Shodli jste se hned?

Ano. Těžko bych si troufnul polemizovat s člověkem, který pomáhal tvořit dějiny českého divadla, a navíc jsem toho opravdu neměl moc načteno. Připravili jsme od Musseta S láskou nejsou žádné žerty, Jepichodova z Višňového sadu a pak jeden monolog Ze života hmyzu, který jsem už uměl z doby, kdy jsem chodil do Dětského divadelního studia.

Když vás vzali, překvapilo vás to? Ani ne. Mně hrozně dlouho trvalo, než jsem si dokázal vytvořit nějakou realistickou představu sám o sobě. Co jsem vlastně zač. Nejdřív jsem si hrozně věřil a to, že se dostanu na

DĚDA PROSTĚ NECHTĚL, ABY JEHO VNUK BYL JEN TAKOVÉ HERECKÉ HOVÁDKO, ALE ABYCH MĚL TAKY ROZHLED A PŘEHLED.

DAMU, bylo přece úplně jasné. Ale pak jsem tam najednou byl a začal zjišťovat, co všechno bych se měl ještě naučit, co neumím vůbec. A to mě zase dostalo do stavu, že na tuhle školu vůbec nemám a jsem tam omylem.

Co na to říkal děda?

Dědeček byl velký intelektuál, ale zároveň divadlo miloval. Když zjistil, že se mu budu věnovat, dal si asi za úkol ukazovat mi různé intelektuální cesty a obzory. Měli jsme posezení, kdy jsme si četli z Patočky nebo z Platona a povídali si o tom. Děda byl asi trochu zklamaný, že jsem to bral spíš jen jako takový zajímavý pokec, ale všechno mi trpělivě vysvětloval. Chtěl, abych měl víc načteno. Víc nasbíráno. Myslím si, že prostě nechtěl, aby jeho vnuk byl jen takové herecké hovádko, ale abych měl taky rozhled a přehled. Protože u nich v Divadle za branou takové osobnosti s rozhledem a přehledem byly. Hrál tam Jan Tříška, Marie Tomášová, Karel Höger, Jiřina Šejbalová a další.

Když jste dostal roli ve filmu Lidice, mluvili jste o té době? Určitě, ale upřímně si to téma nevybavuju. Ale děda zasněně vyprávěl hlavně o první republice, tam byl zakořeněný i myšlenkově. Jak se mu žilo v té „nové“době? Byl hodně otevřený. Do posledních dnů pracoval, zajímal se o všechno, byl schopný vstřebávat nové podněty. Rozhodně nechodil a nenadával, že to bylo dřív lepší. Věci a události srovnával, dával je do souvislostí, snažil se o hlubší vhled. Já bych si netroufal pokoušet se o nějakou interpretaci jeho vidění světa, ale byl hodně systematický a všechno to, co pochopil a nastudoval, utvářelo jeho pohled na svět, na to, co je to Evropa a co je umění. Vždycky se zabýval a zkoumal velká témata a fenomény.

Nebylo pro vás v něčem zavazující mít před sebou takového velkého intelektuála? To si nemyslím. Dědu jsem bral vždycky v první řadě jako dědečka. A on nebyl typ, který by si udržoval nějaký odstup. Dalo se s ním bavit o všem. A já jsem neměl ambici, abych se mu intelektuálně vyrovnal. Děda rozhodně nebyl nějaký závazek nebo tíže, ale neustálá inspirace a pro mě naprosto zásadní člověk.

V čem konkrétně vás třeba ovlivnil?

Upřímně, z Platona jsem pochytil jen málo. Ale hodně mě ovlivnila dědova houževnatost, s jakou se snažil přijít věcem na kloub. Jeho důslednost. A to, s jakou lehkostí dokázal mluvit i o těch nejsložitějších věcech.

Jak si ho vybavíte?

Jako první se mi vybaví jeho pracovní stůl. Obrovská skleněná plocha s mapou Paříže, pokrytá papírky s ručně psanými poznámkami k překladům nebo k nějaké rozpracované eseji. A druhá vzpomínka je děda cestovatel. Jak se v placaté kožené čepici prohání žlutým fiatkem po Evropě a svou šouravou chůzí se prochází po městech nebo jen tak přírodou.

Říkal jste, že na škole jste měl takovou malou krizi. Pro mě byl velký šok, když jsem zjistil, že mě tam opravdu pozorují, zkoumají a hodnotí. Pořád jsem to celé bral jako takové nezávazné dobrodružství a pak přišel konec prvního semestru a já se dozvěděl, že je na mně vidět, že se tolik věcem nevěnuju, a že je můj přístup poněkud laxní. Možná jsem se tím trochu bránil, aby to na mě tak nedolehlo, abych neměl strach, že se ukáže, že nejsem žádný herec, abych necítil ten tlak. Tak jsem si říkal, že o nic nejde. A pak jsem najednou zjistil, že jestli se nebudu snažit, tak tady taky nemusím vůbec být. A v tu chvíli mi to teprve začalo docházet.

Šel jste do sebe?

Šel. Ale pak najednou začnou ty pochybnosti! Dokud si žijete ve svém světě, tak tam všechno může být správně. Ale když zjistíte, že jsou i věci mimo vás, tak začnete narážet. Než jsem se našel, dost dlouho mi to trvalo.

Myslíte, než jste se smířil s tím, že budete hercem? Ano, ale to trvalo ještě roky. A pak začaly přicházet role?

No jasně. A najednou jsem si začal říkat, že to možná půjde.

BYL BYCH ANTROPOLOG

Zmiňoval jste se o studiu sociální antropologie, co je to vlastně za obor? Sociální antropologie zkoumá člověka a jeho sociální chování, například primitivní kultury, které ještě tolik nezasáhla civilizace.

Čím vás oslovila?

Zajímá mě, jak se lidi chovají, proč dělají to, co dělají, na jakých principech fungují jiné kultury. Třeba jak lidi řeší v rámci rodiny, když někomu zemře žena. V naší kultuře si muž najde jinou ženu. Ale pak jsou kultury, kde fungují úplně jiné systémy. Například když muži zemře manželka, její sestra se stává její zástupkyní. To, jak lidi dokážou nečekanými způsoby řešit životní situace,

mě vždycky fascinovalo. Nebo víte, co je to kargo kult?

Netuším... Obecně je to jev, kdy primitivnější kultura začne uctívat tu vyspělejší. Známý je příklad, kdy během druhé světové války shazovali američtí a japonští vojáci bedny se zásobami mezi domorodce. Ti pak našli v bedně úžasné věci a chtěli, aby se to letadlo vrátilo, a tak kolem téhle krabice vybudovali kult. Co se týče sociální antropologie, výborná je knížka Smutné tropy od Clauda Lévi-Strausse.

Zní to jako zajímavý studijní obor, ale co byste pak dělal? To nevím. Pak bych to učil.

Měl jste ještě jiný plán B, kdyby nevyšlo herectví? Docela mě lákala novinařina. Zkoumáte pořád nové věci, vždycky do něčeho nahlédnete, přetlumočíte to ostatním a můžete jít zase dál. Já jsem nikdy nebyl typ, který by se mohl celý život do hloubky zabývat jedním tématem. A novinařina by v tomhle byla dobrá. Ale s hraním je to trochu podobné. Kdo vás tedy k divadlu nejvíc přivedl? Určitě táta. On je největší strůjce toho, že jsem se k divadlu dostal. Ale do ničeho mě nenutil.

Váš otec taky hrál? Táta vystudoval stavebku, ale většinu života strávil kolem divadla. Divadlo miluje a vyzná se v tom, jak má fungovat z hlediska technického provozu. Na DAMU učil divadelní produkci. S tátou jsem objevoval divadlo odmala. Neustále mě zásoboval nějakými historkami. A taky mě tam samozřejmě vodil. Pamatuju si, že jsme jednou byli na nějaké vánoční pohádce a šli pak dolů do klubu, což byl vždycky takový ten tajný prostor, kde jsou schovaní herci. A tam seděl ten čert, v ruce držel úpis a podával mi ho, ať mu ho podepíšu. A já jsem z toho byl úplně vyjukaný a vyděšený!

A podepsal jste?

Ne! Asi mě tenkrát nenapadla dostatečně lákavá protislužba. Tak jsem si nakonec musel ve všem poradit sám. Ale zase mi zůstala duše.