ČTENÁŘ NA KONCERTĚ
Jakou musí mít člověk povahu, aby vydržel v showbyznysu na vrcholu přes padesát let? Hlavně to musíte mít rád.
Co znamená to slovo „rád“?
Mít rád to povolání. A hlavně mít rád hudbu. A vědět, co chcete. Já už od mládí milovala hudbu, ráda jsem zpívala, několik let jsem hrála na klavír, pohrávala jsem si i s myšlenkou, že budu studovat hru na klavír na konzervatoři. Měla jsem ráda vše, co k hudbě patří – tanec, účastnila jsem se různých soutěží, naučila jsem se sama hrát na kytaru i písničky všech tehdejších hvězd populární hudby. Tohle všechno jsem dělala s obrovským zanícením a láskou. A proto jsem se rozhodla v tom pokračovat i po gymnáziu. A co je vám na tom povolání nejprotivnější? Balení a vybalování. To mě ničí! Ale patří to k tomu, bohužel. Když jste na podzim dostala státní vyznamenání, při bilanci své kariéry jste pak na Facebooku nadnesla, že jste asi byla „docela pilná holka“. Po kom jste pracovitá? Oba rodiče byli pracovití. A práce bylo doma vždycky dost: měli jsme velký dům s velkou zahradou. Práce se nebál nikdo z nás tří dětí, byli jsme k tomu odmalička vedeni. Co se týká profesní práce, hodně jsem se naučila v divadle Rokoko, kam jsem přišla jako zpěvačka amatérka a kde o nás bylo postaráno po všech stránkách – měli jsme tenkrát ty nejlepší choreografy, skladatele, textaře, náš ředitel Darek Vostřel nám zařídil nejlepší
servis. Přála bych to zažít všem dnešním začínajícím zpěvákům.
Kdo další vám profesně nejvíc změnil život? Těch lidí bylo během mé kariéry několik. Od dirigenta Orchestru Československého rozhlasu Josefa Vobruby přes skladatele Bohuslava Ondráčka, textaře Zdeňka Rytíře, kapelníka Luďka Švábenského, skladatele a producenta Vítězslava Hádla po choreografa a stepaře Franka Towena, ke kterému jsem chodila na soukromé hodiny stepu.
To byl Angličan? Američan? Čech. Frank Towen bylo jeho umělecké jméno, v šedesátých a sedmdesátých letech nejlepší člověk v oboru, jaký tu byl, jezdil učit step i do ciziny. Ohromně charizmatický člověk s dlouhými bílými vlasy a taky velmi svobodomyslný – kvůli tomu měl taky neustále nějaké potíže s režimem. A byl to on, kdo se mně a Jirkovi Kornovi léta věnoval. Díky němu jsme pak byli v pěvecké Evropě rarita a zároveň špička. A díky tomu nás pak všude zvali.
Největší profesionální lekce odkudkoliv ze světa? Hodně jsem získala v bývalém východním Německu, kde měli vynikající choreografy. Ve své době výrazně lepší a modernější než u nás. Především jsme se tam naučili disciplíně a naprosto profesionálnímu přístupu k práci. Museli jsme být perfektně připravení na každé televizní natáčení a být všude včas. Žádné locker vom Hocker, jak říkávají Němci.
Jaký nejdojemnější koncert jste v životě odzpívala? Jsou to všechny koncerty pořádané nadacemi, které pomáhají nemocným dětem a přibližují jejich životní příběhy, na kterých jsem vystupovala. Ať už jsou to děti trpící leukemií, nemocí motýlích křídel a podobně. Vždycky je to pro mě emočně náročné.
Nejbolestivější koncert? Když mi zemřel tatínek a já těsně po jeho odchodu musela odzpívat koncert, protože jsem byla vázaná smlouvou. Neustále jsem měla sevřené hrdlo a slzy v očích. A nejbizarnější zážitek z vystoupení? Když jsme před lety koncertovali v Rusku pro zaměstnance Spojeného ústavu jaderných výzkumů v Dubně, všimla jsem si v páté řadě člověka, který celý koncert četl nějakou knihu. Přes veškerou snahu jsem se neubránila tomu, abych ho neustále sledovala, pořád jsem se na něj musela dívat. Nejdřív překvapeně, pak pobaveně a na konci koncertu už jsem na něj měla docela velký vztek. V duchu jsem si říkala: Proč sem vůbec přišel?
A dozvěděla jste se to?
Když koncert skončil a následovala autogramiáda, byl jeden z prvních, kdo si přišel pro podpis, a to do té knihy, do které se po celý koncert díval. Což jsem považovala za neskutečnou drzost. Neudržela jsem se a zeptala se, proč vůbec přišel na můj koncert, když si celou dobu četl. S andělským výrazem v očích se mi velmi omluvil s vysvětlením, že je mým letitým fanouškem, že mě velmi miluje a váží si mě, ale druhý den ho čeká velká přednáška a on si za žádnou cenu nechtěl nechat ujít moje vystoupení. A tak poslouchal můj zpěv, ale přitom si musel splnit svou povinnost a připravit se na zítřek.