Naštvanost na režim byla větší než strach

„Komunisti nechtěli, aby se lidé s Jaroslavem Seifertem rozloučili,“říká Pavel Horák, který roku 1986 tajně roznášel po Teplicích letáky s fakty o pohřbu.

Nejhorší bylo, když jsem se dověděl, že mě všichni lidé v protokolech odsuzovali.

Ten leták o velikosti běžného školního sešitu s textem vytištěným na cyklostylu ho připravil o osmnáct měsíců života. Byl leden 1986 a právě zemřel jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert. Oficiální místa o jeho pohřbu mlčela, Pavel Horák z Teplic se rozhodl, že informace o posledním rozloučení tajně rozšíří mezi své sousedy.

„Objížděl jsem trabantem celé Teplice a rozvezl přes tisíc letáků. Strkal je lidem do schránek, za stěrače aut, po desítkách nechával na schodech panelových domů,“vzpomíná.

StB okamžitě zavětřila velké spiknutí, v němž viděla snahu protistátních živlů podrývat socialistický režim. Rozpoutala hon. Čtrnáct dní chodili tajní v Teplicích od domu k domu, vyslýchali kdekoho a hledali autory, tiskaře a šiřitele letáků. Když Horáka dopadli, nechtěli uvěřit, že všechno dělal sám. Lidový soud byl nemilosrdný – vinen z pobuřování, trest 14 měsíců, po odvolání prokurátora přibyly další čtyři.

Ve středu 10. ledna uplynulo 32 let od básníkovy smrti a Horák před pár měsíci získal ocenění v projektu Příběhy bezpráví. Převzal ho s rozpačitou skromností, kdy dokola opakoval, že nic hrdinského neudělal.

„Jsem prostě taková povaha. Když vidím nespravedlnost, vadí mi to, hlodá, hlodá a já přemýšlím, jak se zlu postavit. Hledám cestu, pak jinou a nakonec ve mně bouchnou saze a já něco udělám,“říká.

Saze bouchaly ve vašem životě mnohokrát. Poprvé jste letáky roznášel v roce 1977…

… to začalo už v roce 1968, bylo mi čtrnáct let a už jsem vnímal, co se děje. Začal jsem mít averzi k Rusům a komunistům.

Vaše první „akce“byla ale spojená už s rokem 1977 a Chartou.

Ale to ani nestojí za řeč, bylo to pár letáků, tak do stovky. Dělal jsem je na zvětšováku, fotky o rozměru 13 krát 18 centimetrů.

Jak jste je šířil?

Největší část jsem rozdal na plesu v kulturním domě. Psal jsem tam, o čem je Charta a co se v ní píše. StB to vedla pod názvem Trasa, tehdy mě ale ještě neodhalili.

Pak přišel leden 1986 a zemřel Seifert.

Byl jsem naštvaný na stát, který zpochybňoval jeho osobnost a byl ochoten pustit mezi lidi jen to, že nositel Nobelovy ceny zemřel, ale bližší informace tajil. Sháněl jsem podrobnosti, ucho měl přilepené na Hlasu Ameriky a Svobodné Evropě, volal jsem do jednoho deníku a zjistil, že jeho tělo bude vystaveno v pražském Rudolfinu 21. ledna od 8.00 do 9.30, že poslední rozloučení proběhne ten samý den v chrámu sv. Markéty v Břevnově a v 15.30 bude pochován na hřbitově v Kralupech nad Vltavou. Všechno jsem to napsal do letáku. A připsal jsem: „Zemřel český básník, poslední ze synů národa. Lidé! S tímto člověkem bychom se rozloučit měli!“A vyzval lidi: „Po přečtení pošli dál.“

Proč právě Seifert?

Byl to jeden z prvních signatářů Charty, měl jsem rád jeho básničky, hrozně jsem si ho vážil a komunisti nechtěli, aby se s ním lidé mohli rozloučit, to jsem nechtěl jen tak přejít. Bylo mi tehdy 33 let, Kristova léta, a pracoval jsem jako řidič v TJ Rudolfova huť. Vozil jsem sportovce, vodáky, volejbalisty na zápasy, jezdil jsem i s tahačem a návěsem. A měl doma cyklostyl. Tak jsem ho zapnul.

Kde jste ho sehnal?

Předtím jsem pracoval ve Snaze (kožedělné družstvo Snaha Teplice) a náhodou se zrovna vyřazoval cyklostyl. Tak jsem si ho vzal domů. Nějakou dobu ho měl doma a pak na něm tiskl ty letáky. Potom jsem cyklostyl schoval na skládce šrotu.

Když jste vozil letáky po Teplicích, bál jste se?

Nebudu říkat, že ne. Ale naštvanost byla větší než strach. Naštvanost na režim, který všechny nutil být v jedný řadě. Ale strach jsem měl. StB rozjela velkou akci, čtrnáct dní mě hledala, přijely i posily z Prahy.

Prý na vás nakonec přišli kvůli sousedce.

Řekla jim, že mě viděla, jak pálím něco v popelnici. Byly to blány, přes které se na cyklostyl propouští barva. Bohužel zrovna ten den nevyvezli popelnice a tak StB na dně našla opálené okraje blán. A už mě měli. Přijelo pět aut a proběhla domovní prohlídka. Když mě nechali chvíli bez pout, přemýšlel jsem, že zdrhnu. Už jsem si v duchu plánoval únikovou cestu, říkal jsem si: Tak a teď vyskočím z okna, přeskočím plot, proběhnu Tylovou ulicí. Jenže co budu dělat dál? Budu se schovávat? A co rodina, syn, manželka…

Mluvil jste někdy o tom s onou sousedkou?

Ne, nikdy jsem se nedozvěděl, jestli mě udala, nebo na ni zatlačili a ona to řekla. Nejhorší bylo, když jsem se zpětně dozvěděl, že mě všichni lidé v protokolech odsuzovali. Ale těžko říct, co byla jejich slova a co je estébáci donutili podepsat.

Vy jste při výslechu nezapíral.

Ano. Ale oni furt nerozuměli tomu, že jsem sám. Říkali, když nám prozradíte, kdo v tom jel s vámi, tak vám slíbíme… Už si ani nepamatuju, co přesně slibovali. Jenže já byl sám, nikdo nevěděl, že něco tisknu a rozvážím. Ani rodina, ani manželka. Nikdo neměl tušení. Nejvíc jsem StB zamotal hlavu s podpisem. Na letáky jsem dával značku ZCH77PKTP. První dvě písmena znamenala „Zástupce Charty“, nebo spíš „Zastánce Charty“, aby to neznělo tak nabubřele. Následoval rok vydání Charty. PK byly iniciály mého pseudonymu Petr Klaver, pod kterým jsem od roku 1970 skládal a zpíval písničky. A nakonec zkratka Teplic. Estébáci si mysleli, že PK znamená PUNK, a proto hledali nějakou skupinu. Mimochodem, stejnou značkou jsem podepisoval i letáky v roce 1977, takže mi přišili také je.

Kvůli letákům jste skončil ve vazbě v Litoměřicích. Jak jste to snášel?

Nejhorší jsou první dva dny, když vás zavřou a nechají samotného. Rozbrečel jsem se. Těch smutných momentů je spousta. Když vás v teplákové soupravě s pouty na rukou vodí ulicemi a vy potkáváte svoje známé, říkáte si: Ježíš, to je ostuda. Pak zlí bachaři, spoluvězni... Máte dojem, že jste spadl na úplné dno. Přišel soud a já dostal čtrnáct měsíců za pobuřování. Pak odvolání, soud, který konstatoval, že představuju vysokou nebezpečnost pro státní zřízení, a další čtyři měsíce.

Litoval jste někdy?

A víte, že ne? Myslím, že jsem pořád stejně blbej. Udělal bych to znova, jsem už taková povaha.

Před pár měsíci jste při slavnostní akci v Lucerně získal ocenění Příběhy bezpráví. Co to pro vás znamená?

Srdíčko potřebuje takové impulzy, samozřejmě. V Lucerně jsem při přebírání ceny řekl, že je neustále třeba hledat svobodu. I teď. A hlavně mladí lidé by ji měli hledat, starší lidi už občas upadají do apatie. Když vidím tu obrovskou korupci kolem nás, vidím, že svobodu je třeba hledat a budovat pořád.

Co vám ta cena dala?

Jezdím po školách a vyprávím dětem, co jsem za totalitního režimu zažil. Dělám to rád.