Mandrage chutnají jako patnáctiletá whisky
Návrat k rockovým kořenům či více kytarová než předchozí nahrávky. Taková prohlášení provázela novinku kapely Mandrage a album Po půlnoci je skutečně naplňuje. I když rockovými prostředky se tu navozuje spíše naléhavá melancholie než přímočará rozjásanost.
Onu osudovou dobu v baru po půlnoci, k níž odkazuje i vizuál alba, rámují dvě skladby. Úvodní excitované Motýly s hitovým potenciálem vyvažuje závěrečná Po půlnoci, toliko hudební dojezd a textová snaha o katarzi ve chvíli, kdy život odbočí jinam, než jsme si představovali.
Mezi těmito dvěma body Mandrage nabízejí paletu nálad a témat. Nejzajímavější jsou závažnější kousky jako Výroba či Apolinář, kde se vyplatí věnovat pozornost textu více, než je u poprockové tvorby zvykem.
Z toho důvodu trochu zamrzí, že ve snaze vybudovat silné a mohutné refrény, což je v pořádku, se tu vždy trochu slabší hlas Víta Starého občas ztrácí až do nesrozumitelnosti. To platí zrovna pro Apolináře. Ve skladbě Filmy, jež na album tak trochu nesedí, se zase příšerně šumluje a posluchač si nemůže být úplně jistý, jestli se tu zpívá „osm dní v kuse se Saharou v puse“, nebo něco o „osobním vkuse se Sárou v puse“. Jinak podmanivé Herečky kombinují oba nešvary. Jako při poslechu anglických písní tu posluchač řeší, že „herečky se večer…“co? Až v bookletu zjistí, že se „nečervenaj“. To by se u českých textů dít nemuselo.
Zadumaná atmosféra
Navzdory celkově zadumané atmosféře alba a často až příliš volným rýmům Pepy Bolana (jejich obliba či neobliba je pochopitelně věcí vkusu) tu jsou i skladby, které jednak perfektně šlapou a jednak se i textově zařezávají do ucha se sebevědomou samozřejmostí. Jedním z nejryzejších naplnění rockových postupů jsou Plakáty s dokonale odsekávanými verši jako „každá nabitá Berreta čeká, až olovem tě nasytí“.
Mezi nejpovedenější kousky na albu patří Endorfiny, kde po vyloženě lahůdkovém refrénu přichází neméně působivá, protože nečekaná mezihra s foukací harmonikou. Příznivci méně vážných poloh si jistě oblíbí hříčku Slečno, já se omlouvám se nebo Honolulu.
Po půlnoci je rozhodně nejambicióznější a po hudební stránce nejpropracovanější deska, s níž Mandrage přišli, a lze ji doporučit i těm, kteří mají kapelu zaškatulkovanou pouze skrze Šrouby a matice. Kouzlo jednotlivých částí alba se navíc dávkuje postupně s každým dalším poslechem. Když zůstaneme u barové analogie, pak Po půlnoci je jako dobrá vyzrálá whisky, kterou v tu dobu pijete.