Ruská opozice nechápe situaci. A Putin vyhraje
„Představitelé naší opozice se domnívali, že až režim padne, stačí moc sebrat ze země. Jenže režim nepadl. Je tu nadlouho,“varuje ruský aktivista.
Nikdo nepochybuje, že Vladimir Putin se v březnu stane na další čtyři roky ruským prezidentem. Kam Rusko dál nasměruje? „Dobré prognózy nejsou. Je možné, že stagnace a zahnívaní bude dál pokračovat. Víme však, že věci se mohou nečekaně změnit,“říká Alexandr Čerkasov, který se už třicet let věnuje monitorování lidských práv v Rusku. Rozhovor vznikl v jeho moskevské kanceláři v době protivládních protestů organizovaných Alexejem Navalným.
V rozhovoru, který jsme spolu vedli před sedmi lety, jste řekl, že v Rusku nepanuje totalitní režim jako v Sovětském svazu, lidé však nemají žádnou možnost ovlivnit zásadní otázky země. Jak se od té doby politická situace změnila?
Tehdy panovala éra takzvaného medveděvovského oteplení. Říkalo se tomu řízená demokracie, ale je třeba říct, že výrazně využívala technologie manipulace. V té době také proběhla transformace armády, díky níž byla možná anexe Krymu nebo vojenské angažmá v Sýrii. Někdy kolem roku 2012 se situace v Rusku změnila. Velkou roli v tom hrály protesty proti předem domluvené výměně prezidentského mandátu. Byly přijaty nové zákony, které výrazně omezily všechna práva a svobody garantované ústavou. To, co bylo dříve možné, je dneska velký problém. Například nezávislá kontrola voleb. Vzrostl počet politických vězňů, byl přijat zákon o zahraničních agentech, který měl velký dopad na občanskou společnost. Jsou dál používány techniky imitující demokracii. Podívejte se, jací kandidáti jdou do voleb. Myslíte si, že Xenija Sobčakovová by mohla říkat to, co říká, a měla takovou mediální podporu od státních televizních stanic? To není samo sebou.
Co očekáváte od březnových prezidentských voleb?
Ve volbách se jen stěží něco změní. Hlavní problém je však jinde. V posledních letech se výrazně zhoršila atmosféra ve společnosti a úroveň diskuse. Neměli bychom se před volbami pozurážet natolik, aby den po volbách debata na libovolné téma byla nemožná. Možná bude menší či větší bojkot voleb, možná nějaký alternativní Putinův kandidát dostane víc hlasů. Ale na výsledek to nebude mít vliv. Jenže lidé se spolu baví, jako kdyby to byly otázky života a smrti. A pokud má někdo jiný názor, tak prodal duši ďáblu.
Čím to je?
Je to nový standard chování odkoukaný z televizních debat. Forma sporu je důležitější než jeho obsah. Je to až nábožná zuřivost. Lidé se upínají k nějakému iluzornímu cíli a ztrácejí tvář. Jako kdyby před ně někdo položil prsten moci. Všichni se o něj hádají a zevnitř je to požírá. Přitom jsou to slušní lidé, kteří usilují o dobré věci. Ale převzali styl chování, který jim byl v posledních letech vnucen. Po roce 2012 se změnila rétorika vůči opozici, v roce 2014 se změnil postoj k Ukrajině, začala válka a s ní přišly další represivní zákony. Už to je samo o sobě dost špatné, ale navíc to velmi otrávilo společenskou atmosféru.
Jediným skutečným protikandidátem Vladimira Putina by byl Alexej Navalnyj, ale účast ve volbách mu zakázali. Čím podle vás dokázal lidi oslovit?
Navalnyj – při všech výhradách k jeho programu a názorům – dokázal sjednotit lidi. Můžeme říci, že není originální, s antikorupčním programem tu byli i jiní. Ale ten jeho je srozumitelný, a to i pro mladé lidi. Čím se tihle mladí lidé liší? Představte si prvních deset putinovských let. Lidé tady normálně žili, pak v roce 2011 vypukly protesty a o politiku se začali zajímat i ti, kteří k ní do té doby neměli žádný vztah. Vynořila se nepříjemná otázka: Co jsme dělali posledních deset let? Mladí lidé, kteří za tyto roky nejsou odpovědní, tuhle otázku položili svým rodičům. A to je dobře. Navalnyj zbavil Putina a lidi kolem něho svatozáře. Je mladý, žije tady, má sympatickou ženu, jeho bratra uvěznili. Není svázán starými stereotypy, jako jeden z mála politiků se dokázal adaptovat na novou realitu.
Proč to další opoziční vůdci nedokázali?
Naše opozice vždy měla sklon k naprostému nepochopení aktuální situace. Její představitelé říkali: Režim je prohnilý, zkorumpovaný, všechno se rozkradlo. Až padne, stačí sebrat moc ze země. Dnes vidíme, že režim nepadl. Vydržel výměnu prezidenta, kterým se dočasně stal Medveděv, přežil i čtyři roky jeho vlády. Nastalo utahování šroubů, ale mnozí opozičníci dál žili jako dřív. Mysleli si, že stačí troška úsilí a režim zítra padne. Byli jako proroci, kteří věští konec světa a ten stále nepřichází. Nechápali, že režim je tu nadlouho a vynakládá obrovské prostředky na silové struktury, armádu a posilování státu.
Ruské opoziční hnutí trpí značnou roztříštěností. Čím to je?
Chybí nějaká společná půda, na které by se všichni shodli. Taková, jakou byl například případ Magora z Plastic People of the Universe. Postavili se za něj různí představitelé československé opozice a díky tomu vznikla Charta 77. V roce 2007 přijel do Moskvy Václav Havel a setkal se s různými představiteli opozice. Havel nechápal, co se děje. Seděli před ním neznámí lidé, jeden po druhém hovořili a hlavně se snažili dát najevo, že s těmi ostatními nesouhlasí. Každý dělal nenápadné narážky, že ten hlavní je on, a ne ti druzí. Havel, mistr absurdního divadla, tohle absurdní divadlo nechápal. Nakonec se postavil Alexej Simonov a řekl: „Pane Havle, je to velmi jednoduché. Rozdíl mezi chápáním demokracie v Rusku a Evropě spočívá v tom, že zatímco v Evropě je demokracie hlavně procedura, v ruské demokracii jde hlavně o to, kdo je v ní ten hlavní.“K přechodu od vůdcovského principu k demokracii jako proceduře tady ještě nedošlo.
Co očekáváte od dalších čtyř let Putinovy vlády?
Já žádnou prognózu dělat nebudu, od toho tu jsou jiní. Dobré prognózy nejsou. Je možné, že stagnace a zahnívaní bude dál pokračovat. Víme však, že věci se mohou nečekaně změnit. Já jsem dříve pracoval jako fyzik a vím, že k bifurkaci (bod zvratu, pozn. red.) dochází nečekaně. Je třeba si všímat detailů a nových, nenápadných šumů. Náznaky věcí budoucích jsou často velmi zvláštní a dnes je možná nevidíme a nechápeme. Může se to stát za rok, za pět let nebo za dvacet. Musíme být připraveni, že k tomu může dojít každou minutu.
Vaše organizace nyní na Kavkaze, a především v Čečensku čelí zesílenému policejnímu tlaku místních orgánů. Co se vlastně stalo?
Na konci minulého roku Američané zveřejnili informaci, že Ramzan Kadyrov figuruje na Magnického seznamu (ten je součástí zákona, který zavádí sankce vůči ruským úředníkům porušujícím lidská práva, pozn. red). Kadyrovovi potom zablokovali účty na Facebooku a Instagramu. Instagram je pro Kadyrova velmi důležitý, měl na něm čtyři miliony sledujících. Pětadvacátého prosince vystoupil předseda čečenského parlamentu Magomed Daudov, který má ještě z doby války bojovou přezdívku Lord. Prý co je to za podlé lidi, kvůli kterým náš vůdce přišel o Instagram. Co to je za novináře, organizace, výbory? Kdyby nebylo moratorium na trest smrti, tak bychom s nimi udělali krátký proces. Bylo to velmi emocionální vystoupení a bohužel mělo své důsledky. Devátého ledna zatkli ředitele naší čečenské kanceláře Ojuba Titijeva, u kterého údajně našli narkotika. Jak je našli, to je na zvláštní povídání.
Povídejte.
Policisté ho zastavili, když jel v autě. Dva mluvili s Ojubem, třetí vlezl do auta a pod sedačkou našel pytel s marihuanou. Dvě stě gramů. Ojub předtím auto umyl a vyluxoval a žádný pytel nenašel. Já ho dobře znám a věřím mu. Je to sportovec, denně běhá deset kilometrů. Navíc je to praktikující muslim, nepije ani nekouří. Že by kouřil trávu? Nesmysl. Odvezli ho na stanici a několik hodin k němu nepustili advokáta. Od té doby je ve vězení a probíhá vyšetřování. Přivedli jakéhosi narkomana, který mu měl drogy údajně prodat, a teď po něm chtěli, aby proti němu svědčil a identifikoval ho. Asi mu předtím dali dávku, protože nebyl schopný nic říct ani podepsat. O den později najednou vyšetřovatele případu odvolali a udělali z nich svědky, kteří měli dosvědčit, že identifikace proběhla zcela podle zákona. Je to cirkus.
Znamená to tedy, že Kadyrov přišel o Instagram a mstí se za to ochráncům lidských práv?
Kadyrov prohlásil: Lidská práva se u nás mohou chránit. Ale když se něco stane, tak o tom povězte mně. Jestli s tím půjdete někam ven, tak jste nepřítel. Jste nepřítel lidu a nenávidíte svoji vlast. Odpovědnost ponesou i vaši příbuzní, protože vám v tom nezabránili. A my všem nepřátelům zakroutíme krkem. V noci 17. ledna v sousedním Ingušsku vypálili naši kancelář. Jde o to, že právě z naší kanceláře v Nazrani jezdil za Ojubem do Čečenska advokát. O čtyři dny později podpálili další auto Memorialu v Dagestánu a našim kolegům pohrozili, že buď zavřou kancelář, nebo ji podpálí ve chvíli, kdy budou uvnitř. Všechny tyto události spolu očividně souvisí.
Jedním z cílů vaší organizace je mapování zločinů stalinismu. V médiích se nyní řeší, že ruské úřady nepustily do kin komedii Smrt Stalina. Co to podle vás vypovídá o vztahu současného režimu k sovětské historii?
Je to očividný pokus okleštit svobodu slova pod záminkou ochrany společenských zájmů. Formálně nejde o ochranu státních zájmů, ale o ochranu zájmů občanů. Občané jsou asi tak citliví, že se musí chránit. V dobách SSSR se nic neskrývalo, bylo jasně řečeno, že toto téma je zakázané. Dneska to chytře navlékli tak, aby to vypadalo jako opatření, které má chránit děti před určitými informacemi. Jenže děti zlobí, všechno si mohou najít na internetu. Takže zavedeme přístup na internet na základě osobního dokladu. To znamená konec anonymity, totální kontrola nad uživateli. Já jsem film Smrt Stalina neviděl, ale podle toho, co o tom vím, tak je to fraška. A tohle je fraška kolem frašky. Vše se vyvíjí zcela podle pravidel žánru.