Soukupovou inspirovaly Děti z Bullerbynu

Sníh je pes. Malá Martina si ho strašně přála a byl skoro zázrak, že jej nakonec opravdu dostala. Jenže Snížek je hluchý, divoký, a jak roste, jsou s ním samé problémy. Skoro nikdo z dospělých ho nemá rád. Často utíká a najednou jej najdou mrtvého. Otázkou je, co se mu stalo.

Ocení ji i rodiče

Kdo zabil Snížka? je druhá knížka úspěšné české spisovatelky Petry Soukupové věnovaná dětem i dospívajícím. Vydalo ji brněnské nakladatelství Host. Osloví a neurazí ani jejich rodiče – a nejen proto, že jde o podstatnou epizodu vystřiženou z její souběžně vycházející knihy pro dospělé Nejlepší pro všechny.

Jak už název dětského románu napovídá, jde o detektivní příběh. Martina se pustí s vervou a bez zbytečného patosu („nebyl to dobrej pes“) se svými klučičími souputníky do vyšetřování Snížkovy smrti. Podezřelých ve vesnici je až dost. Během pátrání po vrahovi však odhalí mnohem víc o lidech ve vsi, než měla původně v plánu. Oproti současným populárním norským detektivkám pro děti od Jo Nesboa či Bobbie Peerse vytvořila spisovatelka úplně jednoduchou, reálnou zápletku. Děj zasadila do současnosti, přesto zdejší život venkovských kamarádů nepostrádá poetiku a kouzlo Dětí z Bullerbynu, ostatně kdysi oblíbené knížky hlavní hrdinky.

Dokonce i osobité, umělecké ilustrace výtvarnice Terezy Ščerbové, které skvěle podtrhují náladu knihy, výběrem některých témat v náznacích odkazují na obrázky bullerbynských dětí Heleny Zmatlíkové.

Vyprávění zhruba jedenáctileté Martiny, která svou přímostí a odvážností připomíná o pár generací starší slavnou náctiletou nizozemskou hrdinku Annejet z knižní série spisovatelky Miep Diekmannové, je naprosto věrné, chytlavé a napínavé.

Ze Snížka může být klasika

Jde svým způsobem o autentický proud vědomí, ve kterém se zračí všechny její činy, emoce a pohnutky, hledání pochopení a porozumění. Zrcadlí nadčasově obraz mladé dívky v jejích rodinných, přátelských i sociálních vazbách. Zároveň jemným náznakem dokáže zachytit atmosféru i vykreslit charakter vedlejších postav.

Jazyk Petry Soukupové není podbízivě dětský, mladistvý či příliš jednoduchý. Ačkoli nad každým, byť naprosto účelově hovorovým „bysme“mohou příznivci „bychom“skřípat zuby. Vytříbeným stylem se jí však povedlo načrtnout půvabný dobrodružný příběh, který aspiruje na to stát se klasikou české dětské literatury.