Pocta Bělohlávkovi a trampoty dvou pěveckých hvězd
Z řady nových nahrávek klasické hudby jsou tu tři, které vydaly dvě ze světových nahrávacích společností. Jedna má přímý vztah k českému hudebnímu životu, další dvě pak zprostředkovaný – přes koncerty a živé kinopřenosy z Metropolitní opery.
Smetana: Má vlast 80%
Zatím poslední nahrávku Smetanova symfonického cyklu Má vlast natočila Česká filharmonie se svým šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem již v květnu 2014 během festivalu Pražské jaro jako součást rozsáhlého nahrávacího projektu pro společnost Decca. Kompaktní disk však vyšel až nyní, několik měsíců po Bělohlávkově smrti. Člověk k němu proto přistupuje s přirozenou pietou. Snímek zosobňuje vše, čím se Bělohlávek zapsal do dějin české hudby i České filharmonie. Tedy precizním nastudováním, vyvážeností, zvukovou lahodností a zpěvnou krásou spíše než romantickou citovou vypjatostí, kterou známe z některých jiných pojetí. Je to prostě v nejlepším slova smyslu esence Bělohlávkova uměleckého založení a jeho působení v čele orchestru, kterému pomohl na světové výsluní.
Sonja Jončeva: Verdi 65%
Bulharská sopranistka vystartovala na světovou dráhu před několika lety. Měla už recitál i v Praze a zcela nedávno ji české publikum mohlo vidět v kinopřenosu Pucciniho Tosky z Metropolitní opery. Nebyl to špatný výkon, nicméně její nové album s všeříkajícím názvem Verdi, natočené pro label Sony Classical za doprovodu Mnichovského rozhlasového orchestru, nahrává obavám, že Jončeva zbytečně spěchá. Nejen že ve světě zpívá Tosku a Belliniho Normu, teď nahrála árie z oper Giuseppe Verdiho. To je však supertěžká váha, předpokládající nejen znělý hlas a jedinečný témbr, ale také technickou disciplínu, pružnost, schopnost stupňovat dramatický výraz. Prostě výzva pro vyzrálé pěvce.
Krásný témbr a bohatý kulatý zvuk Jončevy vynikne v árii Leonory z Trubadúra a hlavně v modlitbě Desdemony z Otella. Ovšem v ukázkách z Nabucca, Síly osudu i některých dalších oper je její hlas přetížen, postrádá schopnost se dál rozpínat a výsledkem je stereotypní výraz a ztrácející se přírodní kouzlo. Jončevě je teprve 36 let, toto vše mohla zpívat až za deset let.
Jonas Kaufmann: L’Opera 50%
Co se stane, když pěvec chce všechno, bohužel ukazuje na jiném CD Sony Classical tenorista Jonas Kaufmann. Ten si v minulých letech pěstoval pověst tenora, jenž zvládne prakticky vše. Až začal nápadně často rušit angažmá. Když teď zpívá za doprovodu orchestru Bavorské státní opery árie z francouzských oper, to už není tenor s atraktivní barytonální barvou, to je tenor, jenž začíná být nepřirozeně ztěžklý. Při poslechu ukázek z oper Gounoda, Masseneta či Bizeta by člověk měl vychutnávat lehkost, esprit, decentní citovost, ale u Kaufmanna začíná vnímat jen vší silou poháněný mohutný zvukový proud, zahlcující francouzskou graciéznost.