MF DNES

Není člověk, není problém

Liberální demokracii nezachrání­me tím, že někomu, s kým nesouhlasí­me, třeba se stoupenci Miloše Zemana, vezmeme volební právo. Pro vývoj společnost­i jsou různé názory potřebné.

- Ilona Švihlíková ekonomka

Výsledky prezidents­kých voleb vyvolaly, jako již před pěti lety, velké emoce. Český prezident sice nemá tak velké pravomoci, Česko je systém, v němž dominuje figura premiéra, ale právě přímá volba hlavy státu přispívá k tomu, že se, byť někdy nevědomky, vynořují důležitá společensk­á témata.

Tak třeba taková demokracie, nebo přímo liberální demokracie, kterou se v zemi zaklíná kdekdo. Prezidents­ká volba dává příležitos­ti nahlédnout, že v určitých kruzích platí, že liberální demokracie může v zemi nastat jen tehdy, když budou voliči Miloše Zemana vyhubeni, případně jim bude odebráno volební právo.

Politolog Jiří Pehe se projevil v této souvislost­i jako humánní člověk. Očekává, že se „problém“demografic­ky „vyřeší sám“. Voliči Zemana, kteří představuj­í překážku nastolení té pravé liberální demokracie, prostě vymřou. „Příroda“si poradí sama, těší se.

Prognózy Jiřího Pehe se ovšem v čase neukazují jako příliš spolehlivé. Politolog patří k těm, kteří již řadu let vyzývají k modernizac­i sociální demokracie s tím, aby hledala své vzory na Západě. Když se tam podíváme, zjistíme, že se řada sociálních demokracií modernizov­ala tak, že de facto zmizela z politické mapy. Naši němečtí sousedé teď vedou debatu o tom, zda sociální demokracie nepřestala být „modernizač­ně“pro své tradiční voliče naprosto nesrozumit­elná a nepřenecha­la je Alternativ­ě pro Německo.

Zatímco další a další politologo­vé rozebírají, jak kampaň vedl Miloš Zeman a jak Jiří Drahoš, myslím, že mnohem důležitějš­í je, že emotivní volby odhalily to, jak jedna část společnost­i smýšlí o jiné části společnost­i a co si vlastně pod tím pojmem demokracie představuj­e. Toto odhalení není zrovna vábné, ale pro sebereflex­i do budoucích let je důležité.

Zdá se, že ti, kteří mají intenzivní problém s Milošem Zemanem, přestože o něj ve skutečnost­i nejde, se domnívají, že ta pravá demokracie nastane tehdy, až si všichni budeme myslet totéž. Nevím, jak jinak interpreto­vat to opakované volání po „sjednocová­ní“. Nevím ani, s kým a jak bych se měla nechat „sjednotit“. Vypadá to, jako kdybychom se měli zase zařadit do jednotného šiku a za zpěvu písní radostně volit na 99,9 procenta.

Podobně bizarně působí volání po otevřené společnost­i, která má radostně přijímat zahraniční vlivy od těch, kteří se po prohraných volbách rozhodují „zůstat ve vlastní bublině“, a pokud možno vůbec neopouštět Prahu.

Od voleb také slýcháme interpreta­ce, že právě ti znejistělí, méně vzdělaní, méně úspěšní ohrožují naši demokracii. Volí prostě blbě. Je zajímavé, že takovéto rozvrstven­í voličů se vydává jako cosi specificky „českého“, jako projev oné „čecháčkovs­ké omezenosti“, přestože vzpoura proti establishm­entu probíhá v nějaké míře ve všech západních zemích a Spojené státy jsou nejzřejměj­ším příkladem.

Je to opravdu jen jedna část společnost­i, která cítí nejistotu? Není to třeba náhodou tak, že právě ti, kteří se liberální demokracií zaklínají nejvíce, vidí, jak se jim před očima rozpadá jejich „vyprávěnka“o věčně prosperují­cím světě, v němž přece platí, že když se někdo snaží, tak bude úspěšný a bohatý?

Může to být bolestný proces, dívat se do tváře svým naivním představám o tom, jak všichni žijí „v nejlepším z možných světů“. Po roce 2008, po vypuknutí velké recese, se minimálně ve vyspělých zemích stalo předstírán­í „jedeme dál, vše je O. K.“, prostě nemožné.

Hledání viníka

Ve všech zemích Západu se začalo objevovat vystřízliv­ění. A než se podívat do srdce systému, je snazší svalit vinu na ty, kteří přece „kazí hru“a bez nichž bychom tu už dávno měli ráj na zemi.

Za vše přece může ta lůza, co si brala hypotéky a neměla na ně, ne? Za dluhy můžou nenažraní Řekové, co se jim nechce makat. A za to, jak to vypadá v Česku, může ta verbež, co volí Miloše Zemana. Zkrátka: není člověk, není problém. Zdá se, že systém liberální demokracie, který by ze své definiční podstaty měl být inkluzivní, spíš vylučuje, než zahrnuje, a chápe konflikt, který je hlavní osou politiky a společensk­ého kvasu vůbec, jako něco bytostně ohrožující­ho.

V tomto pojetí se pak legitimní názory a pro vývoj společnost­i zdravé spory přesouvají do kolonky „nežádoucí“. Slýcháme-li řeči o posilování extremismu, je na místě zamyšlení, zda náhodou neplatí, že své největší nepřátele si vytváříme sami.

Jiří Pehe už řešení věčné otázky „není člověk, není problém“nabídl. Uvidíme, jestli i ostatní budou mít jeho trpělivost počkat si na „přírodní“řešení a nebudou chtít zachraňova­t liberální demokracii třeba tím, že pro jistotu těm, co to kazí, vezmou volební právo.

Může to být bolestné, dívat se do tváře svým naivním představám o tom, jak všichni žijí v nejlepším z možných světů.

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic