Čína sladce láká do pasti plné peněz
Rutina Kamila Struhy, editora MF DNES
Všechny cesty vedou na východ, tedy pardon, do Pekingu. Nikdo nechce zaspat příležitost dostat se k zakázkám v čínské ekonomice, která sprintuje dopředu. Naposledy, minulý týden, tam zavítala premiérka Theresa Mayová. Britská ekonomika se mentálně připravuje na brexit, a tak se jí kontrakty od čínského draka náramně hodí. Přivezla si domů příslib za více než devět miliard liber.
Mnohem víc ze své návštěvy loni v listopadu vytřískal Donald Trump. Slíbili mu 250 miliard dolarů. Západní politici se jeden po druhém chytají do pasti, kterou jim komunistická Čína opentlila růžovými fáborky. Vidí zakázky a doufají, že konečně trochu vyrovnají deficity zahraničního obchodu způsobené i restrikcemi v přístupu na trh říše středu.
A lidská práva? O těch už bohužel západní politici veřejně moc nemluví, přestávají být prioritou. Potlačování opozice v Hongkongu či ostrý přístup k Tchaj-wanu se raději přehlíží. Řeší se to jen na soukromých jednáních, aby se nekalila voda. Dokázala to Mayová i Trump.
Komunistická Čína si spokojeně mne ruce, že už jí nikdo nekafrá do vnitřní politiky. Evropské státy a USA si tak kopají hrob, nad kterým už stojí s úsměvem prezident Si Ťin-pching, aby hodil první hrst hlíny.
Přísliby miliardových investic totiž představují jen čísla na papíře, často nejde o závazné smlouvy a nakonec z nich nic být nemusí. Šéf čínské komunistické partaje Si tím však posiluje pozici druhé nejsilnější ekonomiky světa. A natahuje ruce nejen po asijském kontinentu a Africe, ale přes území bývalého Sovětského svazu po Hedvábné stezce až do Evropy. Peking vsadil na historicky nejdražší projekt, Belt and Road Initiative – staví mosty, silnice, kupuje přístavy. Má to stát biliony dolarů, sedmkrát víc než Marshallův plán. Ale zajistí to Číně kontrolní posty v mezinárodním obchodu. Pomocí měkké síly peněz si tak dláždí cestu na vrchol. Do budoucna chce nahradit USA na pozici nejsilnějšího dravce v potravinovém řetězci a už se to nebojí říct.
Vojensky na to zatím ani zdaleka nemá, ale politicky už se daří. Kde se Donald Trump stahuje a odmítá platit dolary za věci, ze kterých USA nic nemají, tam nastupuje Čína. Angažuje se v boji za Pařížskou klimatickou dohodu, uzavírá ekonomické smlouvy s asijskými zeměmi, které americký prezident hodil přes palubu, když odmítl Transpacifické partnerství. „Kupuje“si vliv a suroviny v Africe. A využívá i slabosti a nespokojenosti některých států EU, aby se prosadila na starém kontinentě. Pořídila si řecký přístav Pireus. Velmi dobře si rozumí s Viktorem Orbánem i Milošem Zemanem.
Na obchodování s Čínou není nic špatného, díváme se totiž na rodící se supervelmoc 21. století. Země EU i USA však musí nastavit jasné mantinely a nenechat se koupit. Obchodovat ano, ale ne jen podle čínských pravidel. O to se svým způsobem v lednu pokusil francouzský prezident Emmanuel Macron, který hlasitěji než ostatní evropští představitelé vyřkl klíčová slova: reciprocita. Evropa musí získat otevřenější přístup na čínský trh a říše středu musí přistoupit na naše standardy. A přitom se nesmí zapomínat ani na lidská práva, komunistický režim nezměníme, ale ukáže to, že věříme našim hodnotám.
Čínské investice by neměly být postavené jen na výkupech západních technologických firem, které vyrabují, a přijímající země z toho nebude nic mít. Musí také skončit krádeže intelektuálního vlastnictví.
Když totiž přijedou evropští politici do Číny jen s prosíkem o investice, pasují se do role podřízených. Kam nakonec spadl i sám Macron, když slíbil, že bude do Pekingu jezdit jednou za rok. A to je cesta, která vede přímo do poddanství, kam nechceme.