KDYŽ PŘIJDE stěhování

Jsme v pohybu. Adresy měníme kvůli rozvodům, práci, odchodům za lepším, útěkům před špatným. A všechna naše dospělá ‚škatulata, hejbejte se‘ s námi prožívají i naše děti. Jak jim s loučením pomoci?

Lepší vyhořet než se stěhovat. Oblíbené rčení, které odráží otrávenost stěhujících se z třídění a následného balení věcí. Zatímco u požáru jsou dilemata, co brát s sebou a co vyhodit, jednou pro vždy vyřízena.

Kdo někdy doopravdy vyhořel, má na toto rčení pochopitelně jiný názor, ale jedna společná věc zůstává. Vyhoření i stěhování znamená konec jedné životní etapy a začátek nové. Přesně takhle bychom měli s dětmi – pochopitelně adekvátně jejich věku – o přesunu do jiného bydliště mluvit.

DOMA JE TAM, KDE JE MÁMA

„Děti vydrží víc, než si myslíme,“podotýká optimisticky psycholožka Jana Markvartová. „Má to ale podmínku. Musí v dospělých, na kterých jsou závislé, cítit silné zázemí a oporu.“Školáci bývají konzervativní. Někteří jsou od začátku proti jakýmkoliv změnám, jiní jásají, ale jak se to blíží, nejraději by byli, aby se nic neměnilo. Spíše než detaily, proč se stěhují, potřebují cítit, že se rodiče nové situace nebojí a že o stěhování mluví jako o běžné součásti života. Vycítí-li u dospělých úzkost, budou se děti samy bát. U batolat, předškoláků a prvňáků je velkou výhodou jejich vysoká adaptabilita. Domov je prostě tam, kde jsou máma a táta nebo aspoň ten z nich, ke kterému mají silnější citovou vazbu. Pro ně je to v tu chvíli prostě dobrodružství. Od sedmi osmi let už je potřeba vysvětlovat víc. Ovšem ne formou, že by děti měly rozhodující slovo. I když – zvlášť v pubertě – je násilné vytržení z vlastního prostředí a od kamarádů mimořádně obtížné, zažít nepohodlí jim ani v tomto věku neuškodí.

MLUVTE PRAVDU

„Za slunného počasí a po rovině jede dobře každé auto. Jeho kvality se prověří v horším terénu a když je nadlimitně zatíženo,“přirovnává situaci psycholog DaliŠpok. bor Právě v pubertě je nejvyšší čas, aby děti zjistily, že nebude vždycky po jejich. Že život nepoběží vždy tak, jak by si přály. Otuží se tím a vytrénují ke zvládání krizovějších situací, aniž by se hroutily. Ne řečmi, ale zkušenostmi se cvičí výdrž, silná vůle i trpělivost. Čili i stěhování je třeba vnímat tak, že je pro dítě školou. Může sice vyjádřit svůj názor včetně nesouhlasu, ale v rodině demokracie neexistuje. Hlavní tíhu zodpovědnosti nese vždy dospělý.

Rozhodně však není rozumné tajit pravý důvod přemístění. Rozvádíte

se? Už nedokážete utáhnout nájem? Máte novou práci? Nebo vám něco finančně nevyšlo natolik, že jste o dům nebo byt přišli? Či snad čistě sobecky (z pohledu ostatních členů rodiny) jdete za zajímavější pracovní příležitostí?

Fakta by měla být sdělována bez prudkých emocí, sebelítosti, osočování, kdo za co může. Takže žádné hlášky typu „Může za to pitomej nenažranej majitel,“nebo „Poděkujte tatínkovi, který podnikal, až nám vypodnikal exekuce.“

Úzkosti, zklamání a rozčilení dospělých by neměly převálcovat základní fakt: dítě by mělo vnímat, že si vždycky poradíte, nepodléháte malomyslnosti, a když, tak jen dočasně. Mělo by od rodiče slyšet: „To zvládneme.“

DÍTĚ A DVA DOMOVY

Děti ve střídavé péči jsou speciální kategorií malých kočovníků. Toto porozvodové uspořádání je relativně spravedlivé k rodičům, kteří nechtějí přijít o čas trávený s potomkem ani o přímý vliv na jeho výchovu, ale pro dítě, které střídá dva domovy, je mimořádně obtížné. I proto psychologové ze střídavé péče většinou nejásají. V životě ovšem akademické diskuse, jak by měla vypadat ideální rodina, neplatí. Volíme tedy ze dvou zel – protože rozvod rozhodně žádná výhra není – to menší. Otázka zní, jak se chovat.

„Když dítě obklopuje vnější chaos, tím víc jsou potřeba pevná vnitřní pravidla a stabilita,“upozorňuje psycholožka Jana Markvartová. Podle ní je střídavá péče zcela nevhodná u kojenců a batolat, které může zúzkostnit na celý budoucí život. U předškoláků a školáků od čtyř let pak vyžaduje od obou rodičů mimořádnou disciplinovanost.

HLAVNĚ ŽÁDNÉ DALŠÍ ZMĚNY

Každý rodič by si měl představit, jak by bylo jemu, kdyby si co čtrnáct dní balil věci a stěhoval se. Spal v jiné posteli, měl srovnané své věci v jiných skříních, oblékal jiná trička a kalhoty, čekaly ho jiné vůně, ale i životní rytmus domácnosti. Okopírovat chod jedné, aby se podobala té druhé, prostě nejde. V první řadě by rodiče jeho pokojíky, mezi kterými dítě pendluje, neměli bez jeho vědomí inovovat. Čili žádná překvapení v podobě: „Koukej, jak jsme ti tu nově vymalovali a přestavěli nábytek.“Dítě potřebuje nacházet věci tak, jak je před odchodem k druhému rodiči opustilo. Pokud je vylepšení nebo rekonstrukce potřeba, tak by o tom mělo vědět – a samozřejmě podle věku se k věci vyjádřit a spolurozhodovat o konečné podobě místnosti.

Úplnou samozřejmostí by pak u střídavé péče měla být souhra obou rodičů, kdy jsou schopni se vzájemně na všem kolem dítěte dohodnout.