MALÁ KOČOVNICE

Děti diplomatů jsou v tomto ohledu kapitola sama pro sebe. Renata Vodehnalová

nechala nahlédnout do zkušeností a pocitů holčičky, které se nikdo na nic neptal a prostě se přizpůsobovat musela. Putovat začala v sedmi letech v roce 1987, kdy byl její otec vyslán jako obchodní delegát z Prahy do Švédska. První dva roky neměli její rodiče jinou možnost než dceru posílat do ruské školy. Ve třídě byla jediné neruské dítě a s ruštinou začínala z nuly. V devíti letech přestoupila do švédské třídy, kde se pochopitelně ruština nepoužívala. „Švédsky jsem se naučila dost rychle, ovšem stejně rychle jsem vypustila z hlavy ruštinu." Když si zvykla a ve škole se jí začalo líbit, otcova mise skončila a rodina se vrátila zpět do Prahy, kde si mezi českými spolužáky připadala jako mimozemšťan. Po dvou letech v Čechách následovala další štace v Egyptě. V Káhiře pro změnu nastoupila do třídy složené výhradně z německých a egyptských dětí. „V té době už ale nastoupila puberta a přestala jsem být poddajná a adaptabilní. Měla jsem všech těch změn plné zuby, takže jsem naschvál příšerně zlobila. Ve škole i doma," vzpomíná. Dnes žije i se svým jazykovým vybavením – výbornou angličtinou a němčinou, plynulou francouzštinou a komunikativní arabštinou – s manželem a třemi dětmi v malé vsi ve východních Čechách. „Je to jednoznačně reakce na moje kočovné dětství. Z vnějšího pohledu to připadalo lidem, kteří neměli možnost vytáhnout z Čech paty, jako záviděníhodné příležitosti, ale pro dítě na tom bylo dost negativ," říká.