Dvě Koreje: stejná startovní čára, proč jsou teď lesk a bída?

Nebe a dudy: Jižní Korea svému severnímu sousedovi za posledních 30 let propastně utekla ve všech aspektech života (snad s výjimkou zbrojních programů). Důkazem je i začínající zimní olympiáda v Pchjongčchangu. Proč tomu tak je?

Ladislav Kryzánek redaktor MF DNES

ve svých oborech. Severní Korea se spoléhá na vývoz uhlí, oděvů a rybích konzerv.

Ostatní komunistické země v Asii včetně Číny a Vietnamu pochopily zhroucení Sovětského svazu v roce 1991 jako varování, rychle reformovaly své ekonomiky a otevřely své trhy. Pchjongjang naopak zaminoval hranice a soustředil se na vývoj raket a jaderných zbraní.

Přestože hospodářství Severní Koreje začalo v posledních letech mírně růst, sankce OSN kvůli zbrojení ho srážejí zpátky na kolena.

Dělí je už i jazyk

Jak se před pár dny přesvědčily i severokorejské hokejistky, které na nynější olympiádě vytvoří s Jihokorejkami společný tým, obyvatelé obou Korejí si už moc nerozumí, ani co se týče jazyka. Když sportovkyně ze Severu přišly poprvé do společné šatny, některým výrazům svých kolegyň z Jihu nedokázaly porozumět. Není divu – při minimálních vzájemných stycích se zvětšuje propast i ve slovní zásobě. I proto akademici z obou zemí už pár let usilovně pracují na jednotném slovníku.

„Je to velice důležité,“uvedl nedávno šéfredaktor slovníku Han Jong-un. „Rozdíly v používání korejštiny se prohlubují. Odlišnosti jsou už nyní tak zásadní, že architekti z opačných stran Korejského poloostrova by pravděpodobně měli velké potíže postavit společnými silami dům,“dodal.

Největším problémem je obrovské množství slov, která pronikla do slovní zásoby výhradně jedné či druhé země a která jsou pro mluvčí na opačné straně nesrozumitelná.

Paranoia a pohled z vesmíru

Jižní Korea, která se mílovými kroky žene kupředu, je dnes už i nezanedbatelným vývozcem kultury. Korejské filmy či K-popové skupiny (specifická odnož korejského popu) jsou známé daleko za hranicemi. O Severní Koreji nevíme v tomto oboru v zásadě nic.

Chcete-li si i prakticky ověřit, že oba státy dnes žijí zcela jinak, pak nejlépe je ten rozdíl vidět z vesmíru. Lépe řečeno z fotografií pořízených z oběžné dráhy, které ukazují noční pohled na Korejský poloostrov. Takové najdete na internetu hravě. Zatímco jižní část je na nich rozzářena miliony světel, ta severní je temná, s pouhými několika ostrůvky jasu.

Je zřejmé proč: zatímco Jih v noci žije, pracuje a hýří, na Severu postrádají energii, aby si mohli rozsvítit. Přitom se nedá říci, že by v komunistické zemi nedokázali elektřinu vyrobit. Umějí to, její většina je však určena pro potřeby státu a zejména armády. A potom – je tu ještě pověstná severokorejská paranoia! Světlo by přece mohl protivník využít k nenadálému útoku, proto je lépe, když země zůstává temná.

Na druhé straně je tu i něco, co v této souvislosti můžeme Severokorejcům závidět. Vybavuji si, že nikde jinde jsem neměl tak intenzivní pocit, že se můžu dotknout hvězd, jako poblíž Pchjongjangu. Září jasně a dodaleka – žádná umělá „konkurence“je totiž netrápí.

Tyhle geograficky blízké, jinak však světelné roky vzdálené země se v hluboce symbolickém gestu po mnoha a mnoha letech sešly při zahajovacím ceremoniálu olympiády. Pod společnou vlajkou.

Mnozí ve světě s uznáním a nejspíš i s dojetím sledovali výjev, na který se ještě před pár týdny v atmosféře strachu ze severokorejského harašení zbraněmi nedalo ani pomyslet. Dokáže však gesto sportovní jednoty překlenout propast téměř nedozírnou?