Utopická uprchlická politika
Evropa by měla přestat s přetvářkou a zavést přísnější imigrační politiku, která by lépe odpovídala jejím civilizačním potřebám. Pokud bychom chtěli přijmout všechny lidi ohrožené válkou, mohla by do EU přijít polovina Afriky.
Evropská komise zažalovala Česko, Polsko a Maďarsko u Evropského soudního dvora kvůli jejich přístupu k programu přerozdělování žadatelů o azyl podle kvót. Hrozí jim vysoká jednorázová pokuta. Obhajoba středoevropských zemí, že kvóty nefungují a jsou nespravedlivé, bohužel vyšla do prázdna.
Aby toho nebylo málo, Evropská komise chce jít v otázce kvót ještě dál. Podle návrhu nařízení Dublin IV, pokud některá ze zemí přijme žádosti o azyl přesahující 150 procent jí určeného množství, budou další migranti automaticky a povinně usídlováni v jiných státech EU. Členský stát se samozřejmě může dočasně relokačního mechanismu neúčastnit, musí však za každého migranta zaplatit ve prospěch země, která žadatele namísto něho přijala, 250 000 eur. O tomto návrhu vážně jedná Evropská komise, Evropský parlament a Rada.
Soužití kultur nefunguje
Jak vysvětluje Thilo Sarrazin v knize Přání otcem myšlenky: Evropa, měna, vzdělanost, přistěhovalectví – proč politika tak často selhává, největší chybou poválečné německé politiky byl utopický přístup spolkové vlády k uprchlíkům a přistěhovalcům. Zdůvodňoval se morálkou, vedlejší účinky této pošetilosti se však přehlížely.
Velkým omylem byl podle něj dovoz hostujících pracovníků ve velkém stylu od 60. let 20. století a také poskytnutí práv na dlouhodobý pobyt a příchod rodinných příslušníků mimoevropských přistěhovaleckých skupin, často muslimského původu.
Státy, národy a etnika představují produkty dějin. Jsou výsledkem dlouhodobého vývoje, v němž se prolínají vlivy evoluční s těmi demografickými, kulturními a politickými. Svůj dopad mají individuální a kolektivní lidská jednání, stejně jako historické náhody. Hranice národů se často – a rozhodně ne vždy – kryjí s hranicí etnik.
Přistěhovalectví a rozdílná porodnost různých etnik jednoho národa vedou k tomu, že se etnické složení mnoha národů mění. Vytváří se tak v jakémsi tavicím kotli nový etnický nebo náboženský amalgám. Soužití etnik může být buď pokojné jako v dnešním Švýcarsku, anebo napjaté, jak ukazují spory mezi Židy a Palestinci v Izraeli.
Přestože císař Rakouska-Uherska uváděl svá poselství slovy „mým národům“, na rozdíl od Švýcarska tato etnika za několik set let nesplynula ve skutečně jediný národ a mocnářství se nakonec rozpadlo, podobně jako mnohonárodní Jugoslávie a Sovětský svaz. Nejstabilnější jsou státy, jejichž obyvatelé se cítí být spjati týmž národním vědomím. Jazyková homogenita tomuto napomáhá, není však nutnou podmínkou.
Státnost začíná a končí se schopností účinně kontrolovat hranice vlastního území. A to nejen tehdy, hrozí-li vstup cizích vojsk, ale i tehdy, dožadují-li se vstupu cizí občané.
Lesk a bída Schengenu
Rozhodující pro charakter státu je principiální schopnost přistěhovalectví na své výsostné území usměrňovat, odvracet nebo ho zcela znemožnit. Státy mohou uplatňovat určitou azylovou politiku, přijímat dočasně či trvale válečné uprchlíky, nebo přistěhovalectví zamezit, jak to činí Japonsko a Čína. V Německu podle Sarrazina představuje právo na politický azyl zaručené ústavou zásadní omezení možnosti usměrňovat přistěhovalectví a práva pobytu.
Od roku 1985 se v rámci EU postupně v schengenském prostoru odstraňovaly všechny mezistátní hraniční kontroly. K fungování vnitřního trhu to sice nebylo nutné, nicméně šlo o pěkný „dárek občanovi“. Stejně jako společná měna se volný pohyb osob považoval za potvrzení velkého pokroku v politické integraci.
Přeshraniční prostor bez kontroly jeho vnitřních hranic může fungovat, když jsou splněny určité podmínky. Zaprvé, existuje efektivní kontrola jeho vnějších hranic. Zadruhé, všechny členské státy mají podobnou přistěhovaleckou politiku, protože kdo již do Unie vstoupil, může se v ní volně pohybovat. Zatřetí, mělo by se podobně zacházet s uchazeči o azyl, válečnými uprchlíky i ilegálními imigranty.
Sarrazin konstatuje, že za třicet let po první schengenské dohodě není splněna ani jedna z těchto podmínek. Ministři vnitra a policejní úřady národních států nemají žádný vliv na to, jak funguje hraniční režim na vnějších hranicích schengenského prostoru.
Německý ministr vnitra je bezmocný, pokud úřady na Sicílii či v Římě posadí ilegální přistěhovalce z Afriky do vlaků jedoucích do Německa. A je stejně bezmocný, pokud Řekové pošlou uprchlíky z Turecka na ostrov Lesbos, balkánskou cestou na sever.
Podle dublinské úmluvy z roku 1990 se uprchlíci a uchazeči o azyl registrují tam, kde poprvé vstoupili na evropskou půdu, a z této země se podle klíče přidělují ostatním členským státům. Poté co 4. září 2015 spolková kancléřka rozhodla, že ani formálně již nebude brán zřetel na dublinskou úmluvu, německé hranice se pro uprchlíky zcela otevřely.
Většinu uchazečů o azyl nyní představují muslimové. Mezi nimi se nacházejí i stoupenci fundamentalistických odnoží islámu a incidentů s nimi přibývá. Mladí muslimové přicházející do Evropy nejsou zpravidla teroristé, nicméně zvětšují paralelní společenství, které vytváří živnou půdou náboženského fundamentalismu a v krajním případě i terorismu. Jak se vyvarovat smrtelných obětí a jak zbavit převaděče uprchlíků jejich řemesla? Nejlepší by bylo účinně zablokovat Středozemní moře. Pokud bude každá záchrana uprchlíků ústit do Evropy, pak každý úspěšný záchranný akt povede k tomu, že se po stejné nebezpečné cestě vydá ještě více lidí.
Členské státy schengenského prostoru se nevzdaly svrchovaných práv ke kontrole vnějších hranic, delegovaly je na evropskou úroveň. EU však není podle Sarrazina ani politicky, ani správně, ani vojensky schopna kontrolovat své vnější hranice. Pokud EU není schopna prosadit svou vůli – ať už proto, že k tomu nemá většinu hlasů, nebo kvůli deficitu výkonné moci, pak své zájmy musí prosadit národní státy.
Etika odpovědnosti
Drama v podobě masové imigrace ukazuje podle Sarrazina zásadní protiklad mezi etikou smýšlení a etikou odpovědnosti, s nímž přišel sociolog Max Weber. Etika smýšlení je ideální křesťanskou etikou, která předpokládá bezrozpornost etických maxim. Etika odpovědnosti je naopak vědomím konfliktnosti různých etických požadavků.
Jednání vedené etikou smýšlení podle Sarrazina vyostřuje problém, který by se měl řešit. Čím více uprchlíků z Afriky a Blízkého východu dosáhne Evropy, tím více se jich v jejich domovských zemích vydá na cestu. Řešením z hlediska etiky odpovědnosti by bylo nepustit do Evropy nikoho, kdo se nebude držet všech pravidel našeho civilizačního řádu.
„Z hlediska etiky smýšlení může být morálně povzbudivé otevřít svou evropskou náruč (což znamená hlavně tu německou) každému, kdo k nám z Afriky prchá, a udělit mu nejprve právo pobytu a později i státní občanství. Avšak z hlediska etiky zodpovědnosti tak poškozujeme budoucnost vlastní země, aniž jsme vyřešili jediný problém Afriky,“varuje Sarrazin.
V rámci řetězové migrace si přistěhovalci povolávají vlastní rodiny, sousedy a někdy celé vesnice. V západní Evropě muslimští přistěhovalci žijí pospolu a dochází k etnické segregaci. Ta se může stát integrační překážkou, pokud sídliště etnických skupin dosáhnou jisté velikosti a hustoty.
Evropané mají morální právo usměrňovat přistěhovalectví z Afriky podle vlastních představ. Právo – mezinárodní, evropské i národní – je služebníkem politiky. Proto přistěhovalecké a pobytové právo (včetně ženevské konvence o uprchlících a národního azylového práva) musí být podřízeno politickým cílům a v případě potřeby změněno.
To dáme azyl každému?
Většina světa je chudší než země EU a nanejvýš pětina lidí žije v demokratických systémech, které odpovídají západním standardům. Čtyři pětiny lidstva pocházejí ze zemí, jejichž stav může každému soudu v Evropě zavdat důvod k udělení azylu kterémukoli uchazeči, pokud svůj úděl soudu šikovně vylíčí.
Avšak tak azylové právo myšleno nebylo. Mělo být omezeno jen na ty, které v jejich zemích pronásledují a ohrožují kvůli jejich aktivní politické činnosti. Kdyby důvodem azylu byly války, měla by na něj právo polovina Afriky a polovina Blízkého východu. Důvodem nemůže být ani nespokojenost s životní úrovní.
Podle Sarrazina nestačí jen příchod uprchlíků omezit, je třeba ho zcela zastavit. Znovuobnovení kontroly našich hranic se stává otázkou existence naší kultury a přežití naší společnosti. Z čistě morálního hlediska nejsme lidem, jimž se podařilo dosáhnout našich hranic, povinováni ničím více než ostatním šesti miliardám lidí na Zemi, kteří nežijí v rozvinutých zemích a většinou ani v demokratickém systému.
Ze směsi zbožných přání, oportunismu, nedomyšleného jednání, zlehčování a čirého nedostatku představivosti vznikají v Evropě obrovské problémy, na jejichž řešení naše politika nemá dostatek sil. Evropa by měla přestat s přetvářkou a zavést přísnější imigrační politiku, která by lépe odpovídala jejím civilizačním potřebám.