Edith Piaf mě povzbuzovala v psaní, vzpomíná Aznavour
Světová legenda šansonu Charles Aznavour opět přijede potěšit tuzemské publikum. Představí se 16. března v pražském Kongresovém centru, kde mu nadšené publikum tleskalo už předloni.
Byla to před dvěma lety vrcholná událost. Proslavený francouzský šansoniér arménského původu Charles Aznavour si u nás odbyl svou velmi pozdní koncertní premiéru. Dopadlo to výborně a dá se očekávat, že stále vitální zpěvák se skvěle předvede i nyní, ve svých těžko uvěřitelných třiadevadesáti letech. Aznavour odpověděl na otázky MF DNES po e-mailu. Upřímně, před těmi dvěma lety jsme čekali, že to bude poprvé a naposledy, kdy u nás zazpíváte. Takže je skvělé, že se dočkáme ještě jednoho koncertu. Co vás žene dělat další a další koncerty? Rád se vracím na místa, kde se mi líbí, a Prahu miluju. Předně je to krásné místo a české publikum nebo Češi obecně jsou vřelí a příjemní. Takže vrátit se koncertovat do Prahy je čiré potěšení. A těší vás v pokročilém věku i samotné cestování? Kupodivu necítím žádnou únavu. Těší mě, že potkávám nové lidi a poznávám nová místa. A raduju se z toho, že můžu být na pódiu před svým publikem. A jak se udržujete v kondici jako zpěvák? Máte na to nějaký zvláštní recept? Ani ne. Před padesáti lety jsem přestal kouřit, alkohol piju velmi málo a celkově žiju hodně vyváženě. Snad to stačí. Četl jsem, že jste autorem více než osmi stovek písní. Máte ještě vůbec nápady? To je asi nějaké staré číslo, napsal jsem jich asi čtrnáct set. A ano, nových nápadů mám hodně. Skládám bez problémů denně a tou správnou výzvou je najít si nová témata nebo čerstvé a neobvyklé způsoby, jak se vyjádřit. Zrovna jsem dokončil novou píseň, která se jmenuje Etre Vieux, tedy v překladu „být starý“. Pokud se nepletu, tak zpíváte v osmi různých jazycích. V kolika z nich se dokážete dorozumět? Tady vás musím opravit, zpívám v pěti jazycích a věřte mi, že je to dostatečně náročné! Musíte totiž jeden z nich pozapomenout, když se chcete naučit písně v nějakém novém. Já sám mluvím čtyřmi řečmi a ovládám kousky z pár dalších. Jednou z vašich prvních zkušeností v hudebním byznysu bylo turné s Edith Piaf. Dovedu si představit, že to bylo neuvěřitelné dobrodružství. Zůstal jsem s Edith osm let, protože jsme byli přátelé. Zdůrazňuji, že přátelé, ne milenci! Byla to pro mě úplně nová životní zkušenost. Poprvé jsem se podíval do Spojených států a Edith mě naučila moc užitečných věcí. Jak se postavit k písním, jak se chovat na scéně, co se dá pomocí písní sdělit nebo jak ji publiku předat. Byla to úžasná žena a já měl to štěstí, že ve mně cosi viděla a povzbuzovala mě, abych sám psal. Ale nemůžeme zůstat jen u Edith Piaf. Na koho z té plejády umělců, se kterými jste následně spolupracoval, vzpomínáte nejraději? Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se v rámci své práce mohl potkat s Frankem Sinatrou, Sammym Davisem, Eltonem Johnem, Stingem, Tomem Jonesem, Celine Dionovou, Juliem Iglesiasem nebo Plácidem Domingem. Každý z nich mě něčím obohatil, zpravidla každý jinak, takže by o každém šlo dlouze vyprávět. Ale asi nejvíc vzpomínám na Lizu Minnelli. Dělali jsme spolu celé plnohodnotné koncerty i třeba televizní show, takže jsme si v rámci muziky byli hodně blízcí. A Liza je velmi, velmi talentovaná umělkyně. V arménské metropoli Jerevanu vzniklo Muzeum Charlese Aznavoura. Má úspěch? Zatím ne. Budova té instituce v Jerevanu stojí, ale muzeum ještě otevřeno není. Arménský prezident mi od něj v rámci ceremonie předal klíče, ale nyní se ještě musí dokončit řada věcí. Stará se o to ředitelka Aznavourovy nadace Kristina Sargsyan a můj syn Nicholas. Ta organizace si vytkla dva cíle – řešit charitativní akce, které jsou blízké mému srdci, a dohlédnout na zprovoznění muzea. Je s tím hodně starostí, ale oni oba odvádějí fantastickou práci a věnují se tomu s velkou vášní. Jsem hrdý na to, čeho zatím dosáhli. A vy osobně se na přípravách muzea nějak podílíte? Každý projekt a koncept mi představují. Už jsem namluvil docela dost filmů, které budou součástí expozice. Do muzea jsem dal své piano a spoustu věcí z archivu, položky jako svoje filmové plakáty, zlaté desky a podobně. To všechno potom návštěvníci uvidí. Na závěr bych se rád vrátil do šedesátých let. Vy jste měl původně poprvé v Praze zpívat v roce 1969, přiletěl jste, ale koncert se nekonal kvůli vypjaté situaci v době pohřbu Jana Palacha. Jak na to vzpomínáte? Bylo to tehdy velmi dramatické a celá ta událost s Palachem je nesmírně smutná. Ale mnohem radši bych mluvil o tom, čeho se Česku nakonec povedlo dosáhnout. Totalitní režim vás něčemu předurčil, ale od té doby jste celou zemi přebudovali a od těch temných dob ušli dlouhou cestu. A nesmím zapomenout na Václava Havla, skvělého muže, který pomohl Česko vrátit na mapu světa jako důležitou zemi.