Německé politické turbulence

SPD a CDU uzavřely koaliční smlouvu. Angela Merkelová obětovala důležité ministerské posty a sklízí za to kritiku. Ani tak vyhráno nemá, protože o jejím osudu hodně napoví referendum o velké koalici v SPD. Mohlo by urychlit její odchod z postu kancléřky.

Německá sociální demokracie prochází turbulentním obdobím. Katalyzátorem vývoje se stalo těsné a kontroverzní rozhodnutí stranického vedení o vstupu do dalšího vyjednávání o velké koalici s CDU/CSU pod vedením Angely Merkelové. Ve straně se totiž přou o výhodnost a prospěšnost tohoto kroku. Vše nakonec rozhodne vnitrostranické referendum v SPD 4. března, které má definitivně posvětit velkou koalici. Nic však není jisté.

Na jedné straně stojí vedení SPD podporující další vládní spolupráci s odkazem na velké programové ústupky, kterých se dosáhlo během vyjednávání s CDU/CSU. Na straně druhé převládá přesvědčení skupiny kolem předsedy mládežnické organizace SPD Kevina Kühnerta o potřebě hlubší sebereflexe strany, přeloženo, bojí se ztráty dalších tradičních voličů. Sebereflexe podle jeho slov není ve velké koalici s Angelou Merkelovou možná.

Hlavní architekt koaličních vyjednávání, proevropský sociální demokrat Martin Schulz, který odchází po referendu z čela strany, však varuje, že by SPD tímto krokem vyklidila pole narůstajícím extremistickým silám doma i v Evropě, což by byl nezodpovědný krok v současné historické chvíli. Podle něj je nyní nutné prosadit strukturální reformu eurozóny, jejíž nedostatky se prý významně podílejí na frustraci mladé generace v jižních státech evropské měnové unie. To se následně obrací proti pozitivnímu vnímání EU u široké veřejnosti. V tomto úsilí by tedy SPD měla podpořit reformní plány francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Je však otázka, jestli právě tohle chtějí voliči SPD slyšet.

Za vnitrostranickým sporem v SPD stojí především stále intenzivnější debata o prohlubující se sociální nerovnosti v Německu. S ní úzce souvisí propad preferencí SPD, která má čím dál větší problém přesvědčit „malého německého člověka“, že sociální demokracie stále reprezentuje jeho zájmy. V posledních volbách do Spolkového sněmu přeběhlo od SPD k extrémní pravici, tedy AfD, přes půl milionu voličů. Proto chtějí mladí sociální demokraté vystoupit ze smrtící spirály další velké koalice a připravit vizionářský program budoucnosti, se kterým by mohla SPD vyhrát příští volby.

Hledání nástupce

Pro křesťanskou demokratku Angelu Merkelovou je koaliční dohoda s SPD malým vítězstvím, i když trochu Pyrrhovým. Během složitých vyjednávání o velké koalici totiž bojovala o své poslední funkční období v pozici kancléřky. Dostala se přitom mezi dva mlýnské kameny. Na jedné straně byla donucena udělat velké ústupky SPD v agendě i obsazení ministerstev, aby se zvýšila šance na schválení koaliční smlouvy ve vnitrostranickém referendu sociálních demokratů. Na straně druhé musela přepustit ministerstvo vnitra sesterské bavorské CSU, která bude čelit v říjnových zemských volbách nárůstu popularity AfD. Za vyjednávací přístup sklízí v řadách CDU kritiku, což pravděpodobně neohrozí její pozici, ale může v budoucnu velmi zkomplikovat prosazení některých klíčových zákonů v německém parlamentu.

V případě schválení nové vlády ji čeká ještě jeden nelehký úkol – příprava pozice pro jejího nástupce v čele CDU. Nejspíš dojde na vnitrostranický souboj mezi konzervativnějším a liberálnějším křídlem. Merkelová se bude snažit vytvořit příznivější podmínky pro vítězství liberálního kandidáta, který by se jako ona více orientoval na městské voliče konzervativní unie. Tento posun do středu politického spektra a oslabení pozice SPD je jejím domácím vnitropolitickým odkazem. Považuje ho za dlouhodobě úspěšnější mocenskou strategii než potenciální ostřejší posun doprava.

Hodně napoví obsazení jednotlivých ministerstev za CDU. Kandidát, který za sebou nebude mít ministerskou minulost, bude mít těžší výchozí pozici pro získání kancléřského úřadu. Objevují se především dvě jména. Annegret Krampová-Karrenbauerová, premiérka spolkové země Sársko, a ambiciózní mladý politik Jens Spahn z konzervativní části CDU.

Merkelová přesto nezpomaluje a je připravena využít nové politické dynamiky, ovlivněné britským odchodem z EU, k dalekosáhlým reformám eurozóny. Evropská kapitola koaliční smlouvy nese rukopis čerstvě odstoupivšího předsedy SPD Martina Schulze.

Jenže ten už jí s tím ve vládě nepomůže, po referendu odchází nejen z čela strany, ale nakonec se nestane ani ministrem zahraničí v možné budoucí vládě. Jeho pád způsobila častá změna názorů. Nejprve chtěl stranu odvést do opozice, pak otočil, slíbil také, že v ní nepřijme post, a pak názor změnil. Kvůli ztrátě důvěryhodnosti se stal v očích spolustraníků přítěží pro úspěšnost vnitrostranického referenda. Ani tak však nemusí mít stoupenci velké koalice vyhráno. Jejich vnitrostranickým odpůrcům se podařilo v posledních týdnech naverbovat 24 339 nových členů. Konečný výsledek referenda tak není jistý a mohl by nakonec chystané evropské plány Angely Merkelové překazit. Celkem se hlasování může zúčastnit 463 723 členů německé SPD a bude se v něm do velké míry rozhodovat i o možné budoucí podobě EU.

Pokud by další velká koalice byla v referendu odmítnuta, tak by Německo patrně směřovalo k předčasným volbám a vnitrostranický boj v CDU o post kancléře by mohl eskalovat. Vyloučit nelze ani možný pokus o sestavení menšinové vlády, což ovšem Angela Merkelová dosud odmítala.

SPD má čím dál větší problém přesvědčit „malého německého člověka“, že hájí jeho zájmy.