Chris Chelios: Pro nás je fajn, že tu Jágr není
Ležíte na pláži. Zazvoní telefon. A z něj se ozve: Chceš trénovat na olympiádě?
Karel Knap reportér MF DNES v Bokwangu
Na první olympiádu letěl Chris Chelios do Jugoslávie jako student. Na dalších třech vedl hvězdami protkaný tým USA coby kapitán. Na jednu se navíc chystal jako bobista. Na minulých hrách v Soči účinkoval v roli odborníka televizní stanice Fox. Minulý týden se pod pěti kruhy objevil zase. Je asistentem amerického kouče Granata.
Mezi mantinely nevyvádí jako dřív, kdy zastrašoval soky zamračeným výrazem snědé tváře a krutě je trestal díky svaly opancéřovanému tělu. V kšiltovce a sportovní soupravě se při tréninku projíždí po ledě a ukazuje. Povzbuzuje. Radí. Vždyť byl znamenitý hokejista. Jeden z nejlepších beků v dějinách.
Bourák s řeckými předky má pořád štíhlou postavu a šarm. Je zábavný. Při rozhovorech působí uvolněně a přesvědčivě.
Jaký je návrat na vaši šestou olympiádu?
Poprvé stát za lavičkou je velká pocta. Vidím, jak jsou kluci natěšení. Váží si šance nastoupit na olympiádě. Mám radost i za ně. Před osmi měsíci netušili, že se jim sem může otevřít cesta. Teď je to skutečnost. Skvěle se s nimi pracuje.
Vidíte se v nich?
Trochu. V Sarajevu 1984 jsme všichni byli amatéři. I hráči NHL, kteří tu tentokrát chybějí, rádi reprezentují. Ale tihle hoši jsou štěstím bez sebe.
Co si nejvíc pamatujete ze svých olympiád?
Jó, chlapče! Sarajevo... Hned si vybavuju zahajovací ceremoniál. V jídelně se všichni sportovci potkávali navzájem, byl to kouzelný cvrkot. Prostředí je přátelské. Dokud se nezačne soutěžit, samozřejmě.
Ano, do partie s Čechoslováky jste vtrhli ostře, že?
Jo, trochu jsme je řezali. Mám před očima jednoho soupeře. Kapitán, pravák, silný chlap.
To byl František Černík. V další sezoně hrál NHL za Detroit.
Aha! Vidíte.
Pak jste se představil v Naganu 1998. Poprvé směli nastoupit profesionálové. Co se změnilo?
To už jsem byl o dost zralejší. Bylo mi 36. Měl jsem s sebou rodinu. Tentokrát mají děti práci a školu, takže za mnou nepřiletí. Bohužel. To je jediná věc, které lituju. Manželka ještě uvidí, jestli dorazí.
Ve čtvrtfinále vás senzačně zastavili Češi. Stále cítíte hořkost?
Byla to rána. Vyhráli jsme předtím Světový pohár a chtěli získat zlato.
Ještě vás mrzí malér, který pár vašich spoluhráčů po vyřazení ztropilo v olympijské vesnici, kde vystříkali na podlahu hasicí přístroje a zničili nábytek?
Udělali jsme velkou chybu. Zaplatili jsme za ni. Nikdy jsme neoznačili konkrétní viníky, protože mužstvo má držet pohromadě za všech okolností. Pořád si myslím, že kanadští novináři celou aféru přefoukli, protože jejich tým nezískal medaili.
V Salt Lake City jste získal stříbro. Jak je pro vás cenné?
V Salt Lake jsem hrál asi nejlepší hokejový turnaj, pokud jde o zručnost a rychlost. Po finále jsme byli zklamaní. Kanadě se dlouho nedařilo. V semifinále přejela Bělorusko, zatímco my se museli rvát s Rusy. Utkání jí víc sedlo. Mario Lemieux a Joe Sakic zrovna zazářili. Víckrát nás Kanada v klíčovou chvíli porazila. Ale medaili jsem časem vzal na milost. Teď jsem na ni pyšný.
Jak vážně jste na podzim 2004 při výluce v NHL bral trénink s bobisty? Vážně jste chtěl na hrách reprezentovat Řecko?
Jeden chlap mě požádal, abych mu pomohl sehnat sponzory. Kdybychom se na hry kvalifikovali a NHL by se nerozeběhla, asi bych to pro zábavu zkusil. Jen jsem nechtěl někomu sebrat místo. Každopádně mi trénink s bobisty pomohl zůstat ve formě. Byla to bezva zkušenost.
V Turíně 2006 jste nakonec hrál hokej. Naposledy.
Finsko na nás tenkrát umělo. Vyřadilo nás ve čtvrtfinále, podobně jako předtím v semifinále Světového poháru. Ostatně i v Soči jsme s nimi prohráli zápas o třetí místo.
V Soči 2014 jste komentoval pro Fox. A tvrdil jste, že vás koučování neláká. Že váš bývalý parťák Jiří Fischer bere práci mnohem poctivěji. Jaký jste tedy trenér?
Ze staré školy. Někdy míň znamená víc. Hodně mě ovlivnil Jacques Lemaire. Nepřeháněl to s rozbory, v Montrealu nás vedl jednoduše. Vraceli jsme mu to stoprocentním nasazením. Kluci, které tady máme, jsou šikovní, to se musí projevit.
Bavilo by vás povolání hlavního kouče v NHL?
Musím se v nejbližší době rozhodnout, co chci opravdu dělat. Mám rád svůj volný čas. Chci se věnovat dětem. Proto mi na trénování vadí náročný program v lize, 82 mačů. Taky jsem nikdy nekoučoval při zápase. Musíte nasazovat útoky tak, jak je to pro tým nejvýhodnější. Vím jistě, že bych nedělal asistenta. Všechno odmaká, má nevděčnou pozici. Nemohl bych se hodiny pitvat ve videu. Nesedí mi, když mi někdo rozkazuje. Jsem paličatý.
Jak tedy snášíte svou podřízenost v americké reprezentaci?
Tony Granato mi nechal volnost jako Ron Wilson předloni na šampionátu juniorů. Starám se o beky a oslabení, v čemž mám konečné slovo. Naslouchám, sbírám informace, učím se. Ale chci nést odpovědnost, přijímat chválu i kritiku.
Kde jste vlastně byl, když vám Granato práci nabídl?
V Kalifornii. V Malibu. Na pláži. Zpráva přišla náhle. Neměl jsem tušení, že něco takového přiletí.
Váhal jste?
Ne! Hned jsem odpověděl: Ano!
Co pro motivaci týmu znamená nedávná smrt jeho generálního manažera Jima Johannsona?
Chceme vyhrát i pro něj. Všichni jsme si ho vážili. Já, Jim a Tony jsme na začátku 80. let hráli za univerzitu ve Wisconsinu. Až bude třeba, jistě klukům něco povím. Vždycky jsem byl vůdce, hráči mě brali.
V NHL jste končil jako druhý nejstarší hráč všech dob. Blížil se vám Jaromír Jágr. Zaznamenal jste, že odešel z Calgary?
Ano. Vím, že vypadl ze sestavy. Nevím proč. Ale stejně v NHL dokázal neskutečné věci. Kdyby na tři roky nepřestoupil do KHL, zlomil by ještě víc rekordů. Skoro mě překvapuje, že tady není. Ale dobře pro nás. Vyřiďte mu gratulaci k parádní kariéře. Ještě mu napíšu zprávu.