Tak se už sakra raduj!
Michal Krčmář si v sobotu vynadal, v neděli se uklidnil a za cílem zjistil: Mám olympijské stříbro!
Minulou neděli, při druhém tréninku biatlonistů v Pchjongčchangu, se Michal Krčmář pral se střelbou a dohadoval s kouči. „Je celej vyplašenej, potřebuje srovnat,“pronesl tehdy šéftrenér Ondřej Rybář. Večer spolu seděli a debatovali. Podobné seance si pak v průběhu týdne zopakovali ještě dvakrát.
Ne, sedmadvacetiletý Krčmář, o němž trenéři říkají, že je nesmírný poctivák, v Koreji nepotratil formu. Jen byl přemotivovaný. „Já jsem ambiciózní. A občas mě ty mé ambice svazují,“doznal.
Rybář mu promlouval do duše: „Jsi pořád mladej, není to tvoje poslední olympiáda. Dostaneš ještě další šance, kdyby ti to tu nevyšlo. Tak si z toho nedělej hlavu.“
Léta se učil i od svého spolubydlícího na pokoji Ondřeje Moravce. „A Ondra je profíkem na 120 procent. Dal Bimbovi (přezdívka) strašně moc,“ocenil Rybář. Od Moravce tudíž okoukával i to, jak se vyrovnávat s občasnými krizemi.
Ještě v pátek si na střelnici připadal tak sevřený. V sobotu přišel zlom. Při tréninku dlouze a nahlas seřval sám sebe. Vynadal si: „Nebuď blbej, dyť ty to umíš.“
Trenéři se usmívali. Věděli, že právě takový ventil potřebuje.
Téhož dne večer vyválčila Veronika Vítková bronz. „To byl další motivační prvek,“líčil Krčmář. „Viděl jsem, že celý tým je dobře připravený. Od toho jsem se odpíchl.“
Rybář na něj v neděli před sprintem pohlédl a usoudil: „Vypadá o kus vyrovnaněji než minulé dny.“
Třetí terč na ležce byl klíčový. Nechtěl se mu sklopit, ale nakonec to přece jen udělal. Položka za nula. Dnes mám štěstí, pomyslel si. Vybílil i stojku. A najednou ucítil, že se ocitl v transu, kdy nevnímá kolem sebe vůbec nic rušivého. Vnímal jen své tělo, lyže, trať.
Ze střelnice odjel druhý. „Jsi šest vteřin za prvním Peifferem, teď je to jen na tobě,“volal na něj Rybář. Vzápětí trenér spokojeně sledoval: V kopci za to vzal, má na to.
Nedokážu to vstřebat
Krčmář měl startovní číslo 36. Až za ním startovali Fourcade i další chrti. Pomyslel si: jedu o hodně kvalitní výsledek. Ale že by jel o medaili? Až tak vysoko nemyslel. Neznervózňoval se tím. I přesto, že po průjezdu mezičasem na osmém kilometru hlasatel na stadionu řval: „Krčmář se přiblížil na 2,5 vteřiny k Peifferovi a útočí na olympijské zlato!“
Na dalším mezičase bylo zase vše jinak. Za Němcem zaostával o sedm vteřin, navíc se před něj o desetinu prodral Rakušan Eberhard. Úžasná detektivka. Na posledním kilometru nechám všechno, slíbil sám sobě. Spurt měl vždycky báječný.
Opět se prodral před Eberharda, proťal cíl druhý, o 4,4 vteřiny za Peifferem. Pomyslel si: To je jen dočasně. Jeho čas však odolal i útoku Itala Windische. A další potenciální soupeři kazili stojku.
Přicházeli první gratulanti, Krčmář je však vytrvale odkazoval pryč. „Tak se už sakra raduj,“nabádal ho šéf svazu Jiří Hamza. Odpovídal: „Ne, ještě mi negratulujte.“Ani se nedíval na průběžné pořadí do mobilu, když se převlékal.
Stále však byl druhý. Stříbrný. Na olympiádě. Ve sprintu, který nikdy nepatřil mezi jeho lepší disciplíny. Jeho pořadí už nikdo nezměnil. „Strašně se to ve mně přelévá, nedokážu to vstřebat, furt mi to nedochází,“ říkal a hlas se mu lámal. „Já jsem velmi emotivní člověk, pozitivně i negativně.“Proč by tedy bránil slzám dojetí. Tekly mu z očí, když pomyslel na celý český tým.
Tohle není jen mé stříbro
Vždy byl srdcařem a týmovým hráčem, nikoliv sólistou. Ani nikdy nehledal výmluvy. Když to v prosinci nešlo, naplno prohlásil: „Výsledky jsou trpké.“
S odstupem času vyprávěl: „Uklidnilo mě, jakmile jsem sám sebe přesvědčil, že trenéři to mají vymyšlené dobře, že nechtějí naši formu vystřelit příliš brzy, ale chystají ji tak, abychom lítali až při vrcholu sezony.“
Stalo se. Proto nyní svému týmu tolik děkoval.
„Tohle totiž není moje stříbro. To je náš výsledek. Patří spoustě lidí, součástkám našeho týmu, které do sebe zapadly. Patří i Ondrovi Moravcovi, Michalu Šlesingrovi a Jardovi Soukupovi, kteří mě vytáhli nahoru a ukázali mi, že jde sáhnout až po medailích.“
Zkraje týdne Moravec připomínal, jak na olympiádách i ti papírově nejsilnější hráči sezony dokážou nečekaně selhat. Martin Fourcade tentokrát minul tři terče, Johannes Bö čtyři. Otevřeli ostatním dveře.
Arnd Peiffer jimi prošel ke zlatu. „Přitom jsem před startem spadl u mazacích kabin, narazil si loket, ulomil kus zbraně a říkal jsem si: To zas bude den,“vyprávěl Němec.
Michala Krčmáře dělilo od olympijského titulu pouhých 4,4 vteřiny. Tak ale nepřemýšlel. „Mám svoji první velkou medaili a je mi úplně jedno, jakou barvu má,“říkal.
Jeho mentor Moravec si naopak proležel veškeré své ambice už na ležce. Žák přerostl učitele.
Moravec se zasmál: „A tak to má být. Nebudu tu věčně. Je třeba takové lidi vychovat.“