Pohlídáš mi třináct koček?

Když jsem se zeptala bráchy, jestli mi pohlídá třináct koček, odpověděl ležérně, že levou zadní. On, který v drsných mrazech stavěl mosty, aby se nedokázal postarat o pár kožichů.

Magda Jogheeová

oc jsem na dovolenou s rodinou chtěla a bratr jako čerstvý důchodce byl jediný, kdo přicházel v úvahu. Nejdřív říkal, ať z něho nedělám blbce, že se dokázal postarat i o mimino, když bylo potřeba. Frajeřil, frajeřil a zaváhal ve chvíli, kdy jsem mu předala instruktážní list. Na něm fotky koček, jména a stručné popisky. Kerry je slepá, nikdy nesmí sama ven, Tygřík hluchý, ale venku může být, Kačenka dlouho nemocná, ven nepouštět, Maggie chodí balkonem, Eddie dveřmi… a tak dál.

„Některé vypadají úplně stejně, jak je rozeznám?“hlesl.

„Každá je jiná. Jedna má třeba na čele bílou hvězdičku, vidíš tady…“chci mu ukázat, ale on je už totálně vyřízený a přestává mluvit.

Psa jsem mu nechala jednoho, s identifikací by neměl mít problémy. Občas jsem od Indického oceánu napsala SMS či volala, jestli je všechno v pořádku. Prý pohoda, odpovídal.

Tak v tom případě jsem nechápala, proč vidím, co vidím, když jsme se vrátili. Ležel na- tažený v obýváku na gauči, vypadal jako mrtvola. Potom, co se ze svého pelechu vyhrabal, bylo jasné, že zhubnul. Nejmíň tři kila, možná víc, košile na něm visela.

„Máš tady něco k jídlu?“ptáme se. Řekl, že suché rohlíky. On, který vždycky vařil jako Jamie Oliver… Tak rohlíky na strouhanku. Zdá se, že nic jiného celou dobu nejedl. A ještě sýr, který byl v ledničce. V dramatických okamžicích kupoval u Vietnamce rum.

Pak to z něho lezlo jak z chlupaté deky. Sypal do mističek, naléval vodu, chodil s instruktážním listem. Nejdřív kočky pouštěl ven, pak přišla krize, protože odchytil nějakou přespolní a zavřel ji v cizím pokoji. Vyhlásil proto výjimečný stav a zákaz vycházení… Byl šťastný, že mu žádná večer nechybí ani nepřebývá. Jedenáctý den přišel na návštěvu synovec. Chtěl svého otce potěšit a podívat se, jak si vede Katzen Führer, tak si brácha říkal. Jakub přespal. Když se ráno loučili, řekl mimochodem: „Jo a vypustil jsem ven všechny kočky. Ať se trochu provětrají. Také mě rušily při spaní, megery…“

Pavel upadl do pelechu. Prý se mu nechtělo už nikdy vstát. Později prošel zahradu, půlku vesnice a hulákal až do večera. Některé kočky mají lidská jména, tak se od našeho domu ozývalo „Luckóóó… Evičkóóó…!“Sousedé mají také Evu, možná mysleli, že zešílel. Kočky ovšem nepřišly. Když to shrnu, za těch dvanáct dnů si brácha nepřečetl ani noviny. Nevařil, neholil se, neumyl si vlasy, vypadal jako poustevník. Teplý oběd měl jednou, když se za ním zastavily kamarádky Maruška s Libuškou a přivezly kachnu se zelím. Každý večer si volal s přítelkyní, která mu byla oporou a netrpělivě na Skypu odpočítávali dny, kdy jeho mise skončí. A to jsou jen věci, o kterých vím. Když jsem ovšem přišla a zeptala se, jak bylo, řekl „v pohodě“.

„A kočky jsou kde?“ „Asi někde v terénu.“Večer se všechny vrátily. Brácha se oholil a dal si teplou večeři. A pak jsme si nalili velkého panáka. Na Katzen Führera, šťastného, že nikdo nepřišel o život. Nakonec přiznal, že je lepší natahovat v mrazech lana na mostech než hlídat kočičí gang. Ale kdybych prý zase někdy potřebovala, tak v pohodě...