Branná výchova? Dopadne to jako vždycky

Jsou nápady, plány a záměry, u kterých je na první pohled jasné, že znamenají budoucnost. Něco, co se prosadí, co bude fungovat, a hlavně – co bude mít smysl. A pak jsou ještě jiné nápady. Takové, které prostě podle původních představ dopadnout nemohou. A o kterých to patrně tuší i ten, kdo s nimi přišel a kdo se je snaží protlačit.

Už je asi zjevné, kam míříme, že? No ano. K těm druhým zcela nepochybně patří záměr ministryně obrany Karly Šlechtové, aby se děti ve školách učily nový předmět. Nápadně podobný staré známé branné výchově.

Ministryně to jistě myslí dobře. Žáky je podle ní třeba zocelit. Tak, aby se nesesypali při pohledu na krvavé zranění, ale naopak uměli poskytnout první pomoc. Nebo aby nepropadli panice, kdyby někde něco bouchlo nebo někdo začal střílet.

Celý ten záměr také rozhodně nevznikl tenhle týden a tak, že by ministryně Šlechtová měla nějaké vidění. Mluví se o tom už několik let, je to koneckonců i v programu současné vlády.

Jenže ať to ministři a další činovníci balí do sebelíbivějších frází o „potřebě reagovat na měnící se situaci ve světě“a „zvyšování kompetence při zvládání krizových situací“, stejně se člověku před očima vynořuje stále jeden a tentýž obrázek.

Obrázek dítěte v plynové masce s chobotem, v pláštěnce a s igelitovými pytlíky na rukou a na nohou.

Obrázek toho nejpitomějšího a nejzbytečnějšího tréninku, jaký si člověk umí představit. A který zažil každý, komu je dnes pětatřicet a víc.

Každoroční rituál, při kterém se ze suterénu školy vytáhly prastaré zatuchlé plynové masky, aby je žáci vyčistili vatičkami namočenými ve smrdutém ajatinu. A aby pak v tom bizarním vyhastrošení pochodovali kolem školní budovy.

Rozumní učitelé to svým žákům zbytečně nedramatizovali a pojali to jako takovou trochu zvláštní procházku. Ale našli se i horlivci, kteří se stopkami v ruce měřili, jak rychle si děti ty pytlíky na ruce dokážou navléknout. Když to nestihly v limitu, soudružka učitelka na ně hulákala: „Seš mrtvej, seš mrtvej.“Což některé citlivější holčičky nenesly úplně dobře.

Nevíme, zda si ministryně obrany představuje brannou výchovu právě takhle. Ale spíše ne. Víme jen, že občasná cvičení podle ní nestačí. Branná výchova má mít své vlastní okénko v rozvrhu hodin.

I to už tady bylo. Učili jsme se to všichni – jen si už nikdo nepamatujeme, co jsme při těchhle hodinách prokristapána dělali.

Náplň hodiny se možná dá změnit. Změnit se dá všechno. Jen společenský status téhle vyučovací látky v rámci školy nezmění nikdy nic. Nikoli náhodou to vždycky některý kantor učil jakoby bokem. A nikoli náhodou to býval tělocvikář, jestli tedy víte, co tím myslíme.

Že to tak bude i nyní, je zjevné z prvních reakcí ředitelů škol. Většina z nich pokládá předmět za zbytečnou přítěž.

Ať už bude branná výchova vypadat jakkoli, jedno je jisté – už teď je to mrtvola. Hodina, kterou si učitelé odtrpí a žáci napůl prospí.

Tedy pokud nám tu skutečně nevypukne nějaký opravdový ozbrojený konflikt a pravidelné houkání sirén nedonutí učitele i žáky začít to brát vážně. A postupy, jak si zachránit život, opravdu tvrdě drilovat.

Jenže to už by bylo zaprvé pozdě, zadruhé by už bylo stejně všechno jedno.

Takže můžeme být rádi, že – v rozporu s úzkostnými představami, kterými teď naše civilizace trpí – se něco takového v našich končinách opravdu hned tak nestane.