A JEDEM!!!
Čtyři kluci v kombinézách a přilbách naskáčou do podlouhlého vozítkaasviští ledovým korytem. Co je bobismus, to pro mě byla vždycky trochu záhada. Dá se to řídit? Je to nebezpečné? A mají z toho ti ve vozítku vůbec něco? Ať je to jakkoliv, rozhodně jim to
Už jsou v Pchjongčchangu, ale já je ještě zastihla v Praze, v atletické hale areálu Olymp. Pár dní před odletem na olympiádu se trénuje. Dneska trénink, zítra tetování na rameno. Bez toho by to nešlo. Kdo tuhle tradici zavedl, si tady z kluků sice nikdo nepamatuje, ale nikoho nenapadlo ani vteřinu zapochybovat, že by památeční olympijské tetování vynechal.
Jediný závodník, který už jednou na olympiádě soutěžil, je pilot Dominik Dvořák. Ten by měl teoreticky mít tetování někde vyvedené. A já mám teď jedinečnou možnost oslovit pohledného atleta se seriózním dotazem, jestli bych to tetování mohla vidět. „No jasně!“zazubí se Dominik, sundá triko a pochlubí se olympijskými kruhy a nápisem Sochi 2014. Zítra k nim přibude druhý nápis. Ostatní se shodli na olympijských kruzích, i když volba vzpomínkového symbolu je libovolná. Pokud by někdo rád motýlka na rameno, nic mu v tom nebrání. I když s tím ramenem je to trochu ošemetné, protože by se mohlo brzy ošoupat. Vážně.
V atletické hale zní povzbuzující rytmy, kolem se míhají běžci, o kousek dál se vrhá koulí, v rohu se boxuje. A přede mnou se rozehřívají čtyři bobisti. Dneska to bude něco na rychlost. Vždycky je to prý překvapení, aby to nebyla nuda. Nuda nebude ani dnešní reportáž, to je jisté od začátku. Myslím, že je málo sportů, kde má člověk možnost položit tolik
naivních otázek, které profesionály upřímně pobaví. Ale je vidět, že jsou na to zvyklí. Takže. Jak se stát bobistou? Není to tak, že by odmalička jezdili na bobech tak dobře, že by si je na svahu vyhlédl zkušený trenér. Kromě Davida Egydyho, zvaného Egy, který se věnoval crossfitu, jsou tady všichni reprezentanti v bobu v podstatě atleti.
JÍZDA BEZ STĚRAČŮ
„Atletiku dělám čtrnáct let,“nabídne třeba svůj příběh Jakub Nosek. Ještě na vysoké škole ho oslovil Radek Matoušek, který jezdil za český tým. „Hledal podle výsledků dobré atlety, sprintery a skokany, a nabídl mi, jestli to nechci zkusit.“Věděl jste, do čeho jdete? „Znal jsem jen Kokosy na sněhu, ale řekl jsem si, proč to nezkusit.“
A takhle to začalo i u většiny ostatních.
Jakub Nosek se atletice věnuje dál, jen to střídá. Vynechá halovou sezonu, a když se vrátí z té zimní, bobové, je na řadě opět atletika. Jaroslav Kopřiva pracuje u policie. Přes léto je v práci, a jakmile začne zimní sezona, musí ho uvolnit na reprezentaci.
David Egydy kombinuje sport s podnikáním a zaměstnáním. „Když jsem to viděl na vlastní oči, přišlo mi to tak šílené, že jsem si to chtěl okamžitě zkusit,“vysvětlí, jak se k bobistům dostal on. Možná bylo víc podobných, ale ne každý po první jízdě zůstane. Bylo tu hodně takových, kteří se osvědčili při startu na trenažéru. Ale po jízdě ledovým korytem bylo všechno jinak. Jízda trvá sice jen minutu, ale i to k otestování stačí. Není to úplně pro každého, uzavřou to kulantně hoši.
Pilot Dominik Dvořák přišel k bobu z desetiboje. Vyhlédl si ho současný předseda svazu Martin Bohman. Vysoký a rychlý atlet měl ideální předpoklady: dostatečná síla, rychlost i potřebná kila. Ano. Ideální bobista nemůže být žádné tintítko. Pro bob je totiž dána maximální váha s posádkou. Do té se posádka musí vejít. Ale taky ji dodržet. Protože čím těžší bob, tím vyšší rychlost. Když nejsou kila, musí se bob dovažovat.
Ne. Není to tak, že by se museli sportovci rychle dojíst nebo si nacpou kapsy kamením, ale dovažuje se olovem. Konkrétně olověnými pláty, které se přišroubují na stěny bobu. Když poprosím Dominika, aby si zkusil vzpomenout, jaké to bylo, jet poprvé, usměje se: „Jako bych si vlezl do pračky! Vlezete do toho a doufáte, že to vydrží. Občas vás zmáčkne tlak v zatáčkách, vnímáte rány ze stran.“A to vás tak uchvátilo? „Dole máte pocit, který jinde nezažijete. Normální člověk si to neumí představit.“
Konečně se dostáváme k tomu, co se vlastně během té jízdy ve vozítku děje. Dominik se jako pilot jediný dívá před sebe. Pokud to tedy jde. Když je mlha nebo sněží, je to prý zhruba takový pocit, jako jet po dálnici stočtyřicítkou bez stěračů. Ostatní členové posádky sedí za ním a doufají, že dojedou. Dívají se do země nebo na záda spolujezdce. Ani očkem nemůžou mrknout kolem. Aerodynamika musí být co nejlepší.
TO SE NEDÁ POPSAT
Jak boby pofrčí, záleží na třech záležitostech. Třetinu tvoří start, na němž se podílí celá posádka. Čím rychleji se podaří bob roztlačit, tím vyšší rychlost nabere. Na křídlech běží silovější běžci a tlačí bob pomocí „roztlačováků“. Ty po startu zaklápí brzdař, který naskakuje jako poslední. Brzdař musí být nejrychlejší, protože běží nejdelší část startu. První do bobu naskakuje pilot, dva kroky za ním jedno křídlo, druhé křídlo a brzdař.
NĚKDY BRZDAŘ NEZNÁ DRÁHU A POSÁDKA PROLETÍ CÍLEM TŘEBA AŽ NA LOUKU. A NĚKDY TO UJEDE PILOTOVI A BOBY SE PŘEVRHNOU.
Další část jízdy je už především na pilotovi. A z jeho pozice to rozhodně nevypadá jako ve formuli 1. Není tady ani volant, ani tachometr, natož nějaká navigace. Pilot v ruce drží táhla, kterými mechanicky ovládá přední pár nožů. Vypadá to jako dva kovové kroužky na provázcích. Naučit se je ovládat trvá dva roky i více.
Pilot má dráhu uloženou v paměti. Prošel si ji před závodem pěkně zdola nahoru – v doprovodu trenéra. Probrali každou zatáčku a odhadli, jak to zajet. Dnes jsou všechny dráhy umělé a uměle chlazené, kromě té ve Svatém Mořici, která je přírodní, vystavěná z kostek ledu z okolních jezer. A jezdí se v ní parádně. Tolik to v ní nehučí, nejsou v ní tak drsné zatáčky a boby jako by plavaly po ledu. Ovšem pěkně rychle, protože dráha ve Svatém Mořici je nejrychlejší na evropském kontinentu.
Zkušení jezdci vědí, co je kde čeká. Olympijská dráha bude taková všehochuť. A budou v ní třeba „americké“zatáčky, které vypadají jako nakloněná rovina a je těžší je projet, protože bob musí mít dostatečnou rychlost, aby se nesvezl do mantinelu.
No a třetí částí celkového výkonu je materiál, ze kterého jsou boby vyrobené. Zejména kvalitní a ideálně tvarované nože, po nichž bob jede.
A co brzdař? Zajímá mě úloha toho, kdo to celé zastaví.
„Ten brzdí až za cílovou čárou, takže tam už je to jedno.“Stane se, že třeba nezabrzdí? „Jo. Ne vždycky to vyjde. Někdy brzdař nezná dráhu a posádka proletí cílem třeba až na louku. A někdy se zase stane, že to ujede pilotovi a boby se převrhnou.“Jaký to je pocit? „To se nedá popsat.“Dobře, tak co přitom děláte? „Musíte se držet. Každý se drží, čeho může, někdo madla... A táhne vás to ven.“
Je jasné, že tihle kluci mají rádi adrenalin i rychlost. Dokonce všichni i rychle mluví.
„Jo, asi každý z nás je trochu blázen. Někdo si tu rychlost dává na lyžích, hodně z nás jezdí na motorce. A auta asi taky nemáme úplně jedna dvojky. Ale nejsme piráti silnic!“
ZŮSTÁVAJÍ JIZVY
Průměrná rychlost bobů je 130 kilometrů za hodinu. Rekordní rychlost 154,5 byla naměřena v kanadském Whistleru, loni v říjnu jí dosáhl domácí pilot Spring s posádkou čtyřbobu. Tolik jsem nejela ani ve své Toyotě Yaris. Moje představa, jaké to je, být skrčený v bobu, pořád ještě nemá ani základní obrysy.
„Drncá to. Dráhy nejsou vždycky úplně vyhlazené, kromě té ve Svatém Mořici, která je vždycky perfektní. Cítíte přetížení. Tlaky. Zatáčky.“
Stihnete se třeba podívat ven? Jen tak mrknout? Smích. „Dívá se jen pilot. My koukáme do země nebo na záda. Ale i tak je to silný zážitek.“
Snažím se představit si to, ale pořád nic. Máte strach? „Strach jsem měl první dva roky. Teď už je to lepší.“Kolik pádů máte za sebou? „Asi pětatřicet. Ale tuhle sezonu jen jeden!“
A když je jasné, že se převrátíte?
„Lepší je tam strčit hlavu s helmou, než si obrousit ramena.“To nemáte nějaké chrániče? „Ne... jen dres a já si pod něj třeba dávám kevlarové triko.“
Jak vypadá obroušené rameno?
„Docela to bolí a zůstávají jizvy. Třeba tohle mám od pádu,“nabídne David Egydy obroušené tričko na levém rameni.
Po chvíli debaty závodníci připustí, že některé zahraniční bobistky používají hokejové chrániče, ale oni si je rozhodně pořizovat nebudou. „Vypadali bychom legračně.“
Tady se konečně dostaneme k otázce, jestli je tohle nebezpečný sport.
„Do určité míry,“odvětí kluci s nemizejícím úsměvem. „Když se potkáme s freeridovýma snowboardistama, tak my máme spálený rameno nebo nalomenou klíční kost, ale oni jsou sešroubovaní celí.“Tak jistě... Vyjdeme z tréninkové haly ven, konečně uvidím závodní boby na vlastní oči. Tenhle sice na olympiádu nepojede, ale má za sebou pár sezon. Na první pohled to připomíná kajak. Ale takový... nepohodlný kajak. Vnitřek je vydlabaný a kromě velmi skromného minisedátka pro pilota tady není vlastně nic. To... takhle vypadá? „No jasně.“A na čem sedíte? „No na tom laminátu na dně.“To musí hrozně tlačit. „Tak, minutu to vydržíme. Zkuste si do toho sednout!“
CHCI VEN!
Opatrně nasednu do skořápky. Skrčit nohy, ramena, hlavu mezi nohy. Zabolí mě za krkem. V zádech. A vůbec si nedokážu představit, že by se přede mnou nebo za mnou tlačili další tři lidi. Zkusím se přemístit na pilotovo místo a vměstnat zadek na skromné sedátko olepené izolepou. Pokud jsem předtím mluvila o nějakém výhledu, tady bych to ráda hodně upravila. Vidět je tak na půl oka, zbytek těla
je ponořen v útrobách bobu, stísněný a zmáčknutý. Pro klaustrofobiky velmi nevhodný sport! Chci okamžitě ven!!! Zkusím vyskočit ladně jako kočka, ale nejde to, nohy se mi zaklíní v tom úzkém prostoru, záda zabolí, je to jako se soukat z pračky. A to ji ještě nikdo nezapnul.
Výbava bobisty je poměrně skromná. Nejdražší jsou asi speciální boty s drápky, tedy asi třemi sty jehličkami, které zaručí bezpečný rozběh po ledu. Na ty je ještě třeba speciální obal. Pak už jen motorkářská přilba, dres, ochranné triko a rukavice, ideálně ty na baseball nebo americký fotbal. Jo a ještě ty boby. Ty vyjdou i na tři miliony.
HLAVNĚ FANDIT!
Když se s kluky loučím, už vím, že jízda na bobu je v mnoha ohledech výjimečný sport. I když to vypadá na první pohled jako legrace, kdy se naskáče do bobu a jede se z kopečka, je to mnohem nebezpečnější záležitost, než mi tady tvrdili. Ještě večer si jen tak cvičně kliknu na internet a jako první na mě vyjede záběr smrtelného úrazu z roku 2010. A zvláštní na tomhle sportu je, že je to jízda pro drsné kluky a zároveň poměrně intimní záležitost. Sedíte spolu nalepení jako bonbony v tubě, v sezoně spolu trávíte občas i čtyřiadvacet hodin denně.Jakétoje?
„Tak někdo umí třeba vydávat prima zvuky.“„Někdo moc pěkně chrápe.“„A někdo má třeba noční běsy a je náměsíčnej.“
Tohle všechno teď kluky čeká. Když se Dominika Dvořáka zeptám, jaká bude ta letošní olympijská sezona, usměje se od ucha k uchu.
„Cítíme se nejlíp za celou dobu, co jezdíme.“
Na olympiádu vyrážejí čtyři posádky, což je historický úspěch. Můžeme se směle poměřit s bobovými velmocemi jako Německo, Švýcarsko, Lotyšsko nebo Velká Británie. Už teď je jasné, že do toho čeští bobisti dají všechno. A od nich vyřizuju vzkaz, že jim máme fandit.