Únor 1948. Te Deum za Gottwalda
atolická církev se řadila k nejrozhodnějším ideovým oponentům marxistického světového názoru i celého komunistického systému. Z tohoto důvodu se na ni soustředila po nástupu komunistické moci v roce 1948 pozornost stranických i státních orgánů a první měsíce po nástupu nového režimu provázely konflikty.
Po druhé světové válce získala zejména katolická církev díky aktivnímu zapojení do odboje a vlasteneckému vystupování širokou společenskou prestiž. Navzdory tomu však musely církevní kruhy čelit celé řadě problémů. Po odsunu Němců se v pohraničních oblastech ocitli katolíci v pozici menšiny, obklopené výrazně sekulárním prostředím. Vztahy se státem negativně ovlivňovaly spory kolem revize pozemkové reformy, na jejímž základě měla katolická církev přijít o část vlastnictví. Konflikty se projevily také v debatách kolem úpravy vzdělávací politiky, protože komunisté usilovali o vytvoření jednotné školy, což znamenalo rušení soukromých a církevních škol. Odpor katolických biskupů vůči názoru, aby stát byl jediným garantem ideové linie školské výuky, vedl k tomu, že vláda neprosadila tyto záměry v praxi.
Pražský arcibiskup Beran se kromě toho snažil hledat spojnice mezi jednotlivými konfesními směry. Dne 2. února 1948 došlo k historické události na Slovanském ostrově v Praze, kde se poprvé v našich dějinách uskutečnilo společné ekumenické shromáždění zástupců kněžstva a věřících všech křesťanských církví v republice, aby se spojili v demonstraci za mír a náboženskou svobodu. Tomuto shromáždění předsedal arcibiskup Beran, který v zahajovacím projevu prohlásil: „… křesťané již nesmějí pohoršovat svět neláskou a nenávistí, překonat bariéry mezi nimi může jen láska a milost.“
K únorovým událostem se pak pražský arcibiskup jasně vyjádřil v pastýřském listu, jehož text začínal slovy: „Nemlč, arcibiskupe, nesmíš mlčet!“List vyšel ještě v Peroutkových Svobodných novinách. Apeloval v něm na dodržení právního řádu a zachování zásad demokracie při řešení všech společenských problémů. Výzva upozorňovala na nezákonnosti, které zrod nových politických poměrů doprovázely. V danou chvíli však nemělo vystoupení ohlas.
Cesta do katakomb
Po komunistickém převratu se dostal vztah církve a státu do zcela nové roviny. Představitelé nové politické reprezentace nejprve prohlašovali, že mají zájem na zachování dobrých vztahů s církevními kruhy. Ministr spravedlnosti Alexej Čepička dokonce ubezpečoval episkopát o tom, že Československo se stane vzorovou zemí pro vztah církve a státu.
Za situace, kdy státní moc odmítala jakákoli jednání se Svatým stolcem, rozhodla vatikánská místa o tom, aby se vyjednávacími partnery pro státní místa stali biskupové. Svůj souhlas však papežská kurie doprovodila instrukcemi, doporučujícími zachovávat vůči komunistické vládě maximální opatrnost.
Církev však v zásadě nebyla na nové podmínky připravena a její reprezentace podcenila šíři opatření, jež proti ní bude režim ochoten použít. V praxi se totiž postupně stupňovaly nejrůznější formy nátlaku. Většina církevních časopisů byla zakázána, ostatním byl snížen náklad. Komunistická moc zakročila také proti církevním spolkům. Snaha oddálit otevřený střet, aby mohl připravit církev na existenci v nových katakombách, stála v pozadí vstřícného gesta arcibiskupa Berana, který sloužil Te Deum při inauguraci nového prezidenta Klementa Gottwalda v červnu 1948. Tato slavnost pobouřila jak některé katolíky, tak i komunisty. Následně arcibiskup jasně zdůraznil, že církev nepřijímá pohled na svět, který odporuje její doktríně. Vysvětlovat však musel i Gottwald. Podle svých slov si přál takto potvrdit, že je prezidentem všech občanů bez rozdílu vyznání, a zároveň chtěl rozptýlit obavy, že by se snad v budoucnu komunistický režim chystal omezovat svobodu svědomí. Z Gottwaldovy potřeby obhájit si svou účast na bohoslužbě je patrné, že mu ji někteří soudruzi z politbyra vyčítali jako ústupek církvi.
Po komunistickém ovládnutí státu se v církevních kruzích začaly aktivně projevovat skupiny deklarující otevřeně loajalitu novému režimu, v jejichž čele stanul Josef Plojhar. Stupňovaly se také mediální útoky, zvláště proti papeži, a rozšiřovaly se i dezinformace. Biskupové zmiňovali ve svých vyjádřeních porušování dohod a omezování svobodného působení církevních institucí. Hierarchové navíc v pastýřském listu v létě 1948 připomněli věřícím, že náboženství není jen sentimentální útěchou, ale má je připravit na blížící se zkoušky pevnosti jejich charakterů a přesvědčení.
Eskalující střet
Poté, co v únoru 1949 v Maďarsku odsoudili ve zmanipulovaném procesu primase Mindszentyho k doživotnímu žaláři, schylovalo se k rozhodujícímu zásahu i v Československu. Jednání biskupů s vládou probíhala s různou intenzitou bezvýsledně až do jara 1949, kdy definitivně skončila. Bezprostředním podnětem k tomu byla aféra ve Starém Smokovci, kdy biskupové zjistili, že v místnosti, kde se konala jejich tajná porada, je umístěno odposlouchávací zařízení. Komunistické úřady však od této věci daly ruce pryč. Na IX. sjezdu KSČ v květnu 1949 vystoupil hlavní komunistický ideolog Václav Kopecký s tvrdou kritikou církevní reprezentace, na niž svalil veškerou zodpovědnost za nezdar vyjednávání, a pronesl neskrývanou výhrůžku o tom, že „velezrádci trpěni a šetřeni nebudou, i když nosí posvěcený šat“.
Současně se snažili vrazit klín do církevních řad a iniciovali vznik tzv. Katolické akce. K ideologickým záměrům chtěl režim využít některé duchovní tradice, zejména cyrilometodějskou, která byla jejich optikou vnímána primárně jako politický most ke slovanským národům. Propagandisté využívali i tradičních animozit, jež byly v české společnosti vůči katolictví dlouhodobě přítomné.
Biskupové proti pokusům o vnitřní rozvrat církve vystoupili v pastýřském listu. Čtení jeho textu se úřady snažily zabránit a duchovním hrozila za porušení tohoto nařízení trestní sankce, včetně kriminalizace. Při slavnosti Božího těla 19. června 1949 ve svatovítské katedrále, kde chtěl pražský arcibiskup seznámit věřící se svými stanovisky, vyprovokovaly bezpečnostní složky a členové Lidových milicí incident. Josefa Berana poté internovali v Arcibiskupském paláci a tím začala čtrnáctiletá nucená izolace od okolního světa. Poté se v internaci nebo ve vězení ocitli také prakticky všichni diecézní biskupové v českých zemích.
Proti komunistickým praktikám podnikaným v náboženské sféře vystoupil velmi rozhodně Vatikán a papež Pius XII. vydal mimo jiné v létě 1949 exkomunikační dekrety, které hrozily přísnými církevními tresty pro věřící za aktivní a nevynucenou spolupráci s režimem. Pia XII. motivovala k takovému kroku nejen vzrůstající perzekuce za železnou oponou, ale také situace v Itálii, kde bylo silné komunistické hnutí, jehož představitelé soupeřili o moc v zemi s křesťanskými demokraty. Státní moc v ČSR i v reakci na to připravovala během druhé poloviny roku 1949 souběžně sérii opatření, jež měla církev dostat pod její plnou politickou i ekonomickou kontrolu.