Nebýt atmosféry, pořád nám něco padá na hlavu K
Po kometách ve vesmíru zůstávají i více než stometrová tělesa. Ta by při dopadu na Zem mohla způsobit katastrofu, říká astronom Pavel Spurný.
aždou noc na oblohu míří sedmnáct speciálních kamer. Hledají jasné záblesky na obloze, bolidy. Ty se rozzáří, když atmosféra klade tělesům z vesmíru tak velký odpor, že se rozžhaví. Většina shoří, malá část dopadne na zem v podobě meteoritů. Pavel Spurný řídí ze sídla Astronomického ústavu v Ondřejově síť bolidových kamer nejen v Česku, ale v celé střední Evropě. Velký bolid, jehož pozůstatky dopadly až na zem, jeho tým naposledy zaznamenal 3. prosince 2017. „Mohl sem dopadnout jeden kilogramový, jeden stogramový kus a několik menších úlomků,“říká Spurný. Mělo k tomu dojít u Českých Budějovic. Ale zatím se nic nenašlo.
Jak často nějaký meteorit hledáte?
U nás taková situace nastane tak jednou za rok, v celé bolidové síti tak dvakrát. Vloni jsme se pokoušeli meteorit najít dvakrát, kromě Českých Budějovic ještě u Sedlčan. Při hledání jde o náhodu, bývají to malá tělesa.
Kdyby se našel, šlo by o výjimečnou událost?
Byla by to velmi vzácná událost. Meteoritů s rodokmenem je na světě zhruba třicet. Jde o nálezy, u kterých byl světelný úkaz zachycen fotograficky nebo videotechnikou alespoň ze dvou míst a podařilo se u nich určit jeho dráhu v atmosféře a vypočítat i dráhu, po které se těleso pohybovalo vesmírem. Můžeme z ní vyčíst oblast ve sluneční soustavě, nebo dokonce konkrétní těleso, odkud meteorit pochází.
Proč je to cenné?
Je to dost podobné, jako kdyby se podařilo vyslat sondu k asteroidu a vrátit se se vzorkem. Český tým se podílel na více než polovině těchto nálezů. Tento obor víceméně vznikl na našem území. Doktor Zdeněk Ceplecha jako první začal s dvoustaničním pozorováním bolidů, tenkrát se ještě fotografovalo na fotografické desky. Jedna stanice stála v Ondřejově, druhá nejdříve u Votic, pak se přestěhovala do Sedlce-Prčice. 7. dubna 1959 se mu podařilo z obou stanovišť vyfotografovat velký jasný bolid, určil jeho dráhu a opravdu se pak podařilo čtyři úlomky najít. Šlo o první mimozemské těleso, o kterém jsme věděli, odkud pochází. Také představovalo první důkaz toho, že meteority pocházejí z asteroidů. Podle mě jde dodnes o největší úspěch české astronomie.
Kolik z meteoritů s rodokmenem dopadlo na zem u nás?
Pět, a to i vzhledem k malé rozloze České republiky o něčem svědčí. Povedly se nám ale i předpovědi v Německu nebo Austrálii. Tam jsem se podílel na hledání v poušti.
Největší z úlomků, které dopadly u Českých Budějovic, vážil asi kilogram. To je už velký kus kamene.
Naprostá většina bolidů jsou tělesa s váhou pod kilogram, 99 procent hmoty shoří při průchodu atmosférou, jen zlomek se dostane na zem. Kdyby atmosféra nebyla tak dobře uzpůsobená, pořád by nám něco padalo na hlavu.
Kdybych se po meteoritu chtěla poohlédnout, podle čeho ho poznám?
Rozeznáváme tři typy meteoritů, kamenné, železné a železokamenné. Nejčastěji na Zemi dopadají ty kamenné, nejvzácnější jsou čistě železné. Ale když se podíváte do sbírek muzeí, bude jich tam nejvíc. I po desítkách tisíc let jde o kus železa s velkým podílem niklu, který je nápadný váhou. S kamennými je to jinak. V našem klimatu se od pozemského materiálu budou lišit jen chvilku. Po průletu atmosférou mají kůrku tavení – sametově černou vrstvičku, o síle od desetiny milimetru do milimetru podle toho, jak dlouho byla plocha vystavená hoření. Když dopadnou do podmínek, jaké vládnou u nás, rychle zvětrají, odpadnou a co zbude, vypadá jako obyčejný kámen.
Ani vaše cvičené oko nerozezná meteorit od kamene?
Ne, na první pohled ne. Podívejte, lidé nám každý týden posílají několik takových tipů a za celou historii výzkumu se jen ve dvou případech opravdu jednalo o meteorit. Ověřujeme ale poctivě každý nález.
Je tedy meteorit od Českých Budějovic už „ztracen“?
Ještě bych to nevzdával. Zrovna minulý týden mi na dovolenou volal člověk, našel černý kámen a myslel si, že by mohlo jít o meteorit, bohužel to byl planý poplach. Lidé ale stále hledají. Když 17. května 2016 do Česka spadl jiný meteorit, i my jsme si mysleli, že je to beznadějné. Šlo o takový smolný pád. Bylo zataženo, zaznamenat se ho podařilo jen na třech místech. Vydali jsme výzvu, lidé hledali, my jsem tam sami hodně jezdili, ale nic se nenašlo. A pak v březnu 2017 přišel e-mail, jedna neostrá fotka s textem „asi jsem našel meteorit u Hradce Králové“. Už z té neostré fotky jsem věděl, že by to tak mohlo být, a potvrdilo se to.
Jsou meteority rizikem pro existenci života na Zemi?
Úvahy, že některé zlomové okamžiky vymírání druhů mohou být spojeny s globální katastrofou způsobenou srážkou s asteroidem nebo kometou, jsou relevantní. Existují objektivní důvody, proč se domnívat, že to byla například hlavní příčina velkého vymírání druhů před 66 miliony let. Podařilo se identifikovat pozůstatky kráteru, který leží částečně v Mexickém zálivu a částečně na mexickém území, jehož průměr je zhruba 180 kilometrů.
Jak velká jsou tělesa, která obvykle pozorujete vašimi kamerami?
Od velikosti zrnka písku až výjimečně po metrová tělesa. Obvyklý scénář je, že se meteoroid v atmosféře rozžhaví, zasvítí jako padající hvězda a shoří. Větší tělesa se při průletu atmosférou prudce zbrzdí, energie se uvolní do atmosféry. Katastrofální jsou případy, kdy se se Zemí střetne velmi velké těleso, pro které už atmosféra prakticky neznamená překážku. Po dopadu takových těles na pevninu zůstane kráter.
Kdy se to stalo naposledy?
Takovým jevem mohl být čeljabinský superbolid z roku 2013. Jde o druhý největší jev zaznamenaný v novodobé historii. První byl pád takzvaného tunguzského meteoritu v roce 1908, i když tam máme k dispozici jen pozorování očitých svědků. Předpokládá se, že tunguzský výbuch ve výšce zhruba deset kilometrů nad zemí měl sílu srovnatelnou s výbuchem 10 milionů tun trinitrotoluenu. U Čeljabinsku se do atmosféry uvolnila energie odpovídající 500 kilotunám, to je zhruba třicetkrát víc než síla hirošimské bomby. Ke katastrofě nedošlo jen shodou okolností. Především těleso bylo relativně málo soudržné, většina energie se uvolnila v kaskádovitém výbuchu ve výšce kolem 30 kilometrů nad povrchem a byla tak ve značné míře absorbována atmosférou. Kdyby k výbuchu došlo o pár kilometrů níže, mohly být následky katastrofální.
A jaké byly následky?
Tlaková vlna rozbíjela okna, létaly drobné objekty, ale jen 1 500 lidí muselo být ošetřeno. Prostě štěstí, celé se to událo ve vzdálenosti 35 kilometrů od milionového města. Druhé štěstí bylo, že se to vyhodnotilo jako přirozená událost a ne vojenský útok. V té oblasti je soustředěn vojenský průmysl.
Vy jste to sledovali?
Data ze specifických pozorovacích programů pro tento superbolid nejsou, ale naštěstí bylo nad oblastí jasno a většina lidí tam má v autech namontované kamery kvůli pojištění. Záznamy se dostaly ihned po výbuchu na internet, analyzoval je snad každý, kdo se tou problematikou třeba jen okrajově zabývá. Ale nakonec jsme zhruba po týdnu první vědecky ověřitelná data o dráze v atmosféře publikovali my. Završili jsme to také prestižním výsledkem, titulním článkem v respektovaném časopise Nature.
Odkud se na Zemi meteority dostávají?
Ze dvou zdrojů. Jak dokázal můj předchůdce doktor Ceplecha už v roce 1959, pády meteoritů mají přímou souvislost s asteroidy. Dalším zdrojem jsou komety. To jsou na rozdíl od asteroidů málo soudržná tělesa, slepence prachu a ledu. Když se kometa přiblíží ke Slunci, nahřívá se a výtrysky plynů uvolňují hmotu do prachového ohonu. Proto za sebou komety na svých oběžných drahách zanechávají při každém průletu oblak částeček. Když se Země při svém pohybu kolem Slunce do takového proudu částic dostane, pozorujeme meteorické roje. Tak například perseidy, jejichž aktivita vrcholí mezi 10. a 13. srpnem, jsou důsledkem průletu Země oběžnou dráhou komety Swift-Tuttle. Není to jediný meteorický roj, kterým Země prolétá, například oběžnou dráhu Halleyovy komety prolétáme dvakrát ročně, na jaře a na podzim.
Po kometách tedy zbývá jen prach?
Jsou i meteorické roje, v nichž pozorujeme větší tělesa. Díky našemu výzkumu jsme zjistili, že relativně nebezpečný může být meteorický roj Tauridy (pozůstatky komety Encke – pozn. red.).
V něm se nacházejí i více než stometrová tělesa, která by už mohla způsobit lokální nebo kontinentální katastrofu. Jsou sice málo soudržná, ale jsou dostatečně velká, aby pro ně atmosféra neznamenala významnou překážku. Navíc jsou velmi tmavá.
Tmavá?
Tímto termínem označujeme tělesa, která mají malou odrazivost, ve sluneční soustavě „svítí“odrazem od Slunce. Je velmi obtížné je objevit i těmi největšími dalekohledy. Víme ale, že tam jsou a že mezi nimi prolétáme.
Jak často?
Naposledy v roce 2015, znovu se s Tauridami potkáme v roce 2019. Pravděpodobnost, že se Země srazí s tělesem, které by mohlo způsobit katastrofu, je ale velmi malá. Tauridy však představují jeden z potenciálně nebezpečných proudů těles, se kterými se Země potkávala v minulosti a bude se potkávat i dál.