Tak se na ten fotbal podíváme S
Příběh nevidomého fanouška fotbalové Plzně. Jak pozná, co se na hřišti děje? A jak se těší na zítřek?
ektor S. Sedmý vchod. Pátá řada. Sedačka číslo 47. A pod ní složená bílá slepecká hůl se třemi ošuntělými třásněmi v klubových barvách: „Červená, modrá, bílá. Ty barvy jsou pro mě svaté.“
I zítra večer bude hůlka ležet pod bílou sedačkou. Václav Šindelář přece na plzeňském stadionu nemůže chybět, když hraje jeho milovaná Viktoria. V odvetě proti Partizanu Bělehrad zabojuje o postup do osmifinále Evropské ligy: „Snad to dobře dopadne. Věřím! Vyhrajeme a jsme tam.“
Mimochodem, znáte městečko Stod na řece Radbuze? Za hlavní křižovatkou tam je odbočka na pěší zónu k bytovkám. V té první, až úplně nahoře ve čtvrtém patře, bydlí náruživý sportovní fanoušek. Fanoušek, který nevidí.
„Mýma očima je tohle,“usměje se Šindelář a pohladí uzoučkou hůlku s třásněmi.
Boží, dej klukům pistácie
V koutě se zrovna bouří stafordšírský teriér Rocky, na stole voní čerstvě upečená bábovka a paní Božena spěchá do kuchyně, aby návštěvě uvařila čaj.
„Boží, zapneš ještě televizi? Dej tam devítku, prosím. Nebo stojedničku.“
Na obou programech běží olympiáda.
„Boží, dej klukům taky pistácie, ať si louskají.“
Václav nemá před očima ani stíny, jen tmu, přesto dokonale vnímá, co se kolem děje. Poslouchá komentář z televize a přitom je otočený zády, ťuká do klávesnice, aby si z internetu nechal přečíst fotbalové novinky. A ještě u toho stíhá roztržitě vyprávět svůj příběh. „Má tolik energie, že byste ho někdy nejradši přilepili ke gauči,“pošeptá manželka.
Nic neumíš, nic nejsi. Nevidíš!
Táhne mu na padesát a nevidí přes půlku života. Stalo se to v dílně, kde jako elektrikářský učeň ohýbal pozinkovaný plech. Chtěl si připravit žlaby na kabely, které se měly pokládat. „Kousek vedle mě ležel šrotovník, do kterého se házely zbytky.“V nešťastné setině se otočil a dostal ránu do levého oka, protože letící kulatina minula šrot a trefila jiný cíl: „Bolestí mi vystřelily slzy a oko se zalilo krví. Rána jako bejk.“Kdyby měl Václav brýle. Kdyby se neotáčel. Kdyby kolega ten zatracený kousek nepotřebného železa neházel...
„Nebyl bych slepý, ale zase bych nepotkal moji Boženku.“
S vážným zraněním si ještě vysloužil výuční list, ale život osmnáctiletého mládence se zároveň obracel naruby. Utržená sítnice na levém oku, na pravém se přidal šedý zákal a výsledkem je absolutní slepota.
Pětadvacet měsíců strávil v rehabilitačním středisku nevidomých v Levoči. „Najednou nevíš, kolik je hodin, kde zrovna jsi, kdo je kolem tebe, Braillovo písmo ti nic neříká. Nic neumíš, nic nejsi. Takže se od nuly učíš prostorovou orientaci, bodové písmo, hodiny hmatem, psát na Pichtově stroji.“Zatnul zuby a bojoval. Uměl hrát na harmoniku, tak mu známí radili, ať zkusí konzervatoř. Jenže jemu se nechtělo sedm let studovat, potřeboval vydělávat. Za rok a čtvrt zdárně ukončil masérský kurz a 1. srpna 1991 nastoupil ve Stodské nemocnici na rehabilitaci. Ve čtyři ráno vstává, aby mohl být v půl šesté ve špitále a rozjet svoje umění: reflexní, vazivové a hlavně klasické masáže, k tomu vodoléčbu. Trvá to už sedmadvacet let, takže jeho tělo logicky trpí. Záda, prsty, lokty. A taky hlava: „Někdy mi je dobře, když uteču do lesa a jsem úplně bez lidí. Třeba si lehnu do borůvek a sbírám je rovnou do pusy.“
Nebuď hrr, oboucháš nám rohy
Abychom nezapomněli, právě na masérském stole potkal budoucí manželku. Vyženil dvě dcery, Václav junior se narodil před 22 lety. „Náš táta má velké srdce a nikdy se nelituje. Mě by ani nebavilo mít chlapa, který by mi fňukal doma za uchem,“vykládá paní Šindelářová, než vyrazíme do nedaleké Plzně.
„Děda hůl“, jak mu říká vnučka, spěchá ještě víc než jindy. A to by se nemělo, protože hrozí, že si ublíží.
„Počkej, Boží, ještě si vezmu bábovku na cestu.“
Jen co to dořekne, ramenem narazí do futer, až ho to zabolí.
„Nebuď tak hrr, oboucháš nám všechny rohy,“ozve se od dveří.
Když se Václav v předklonu kvapem obouvá, mezi rukama mu plandá plzeňská šála, kterou si hodil kolem krku. „Dres už mám na sobě, takže můžeme startovat,“zavelí, a protože v bytovce není výtah, spěchá dolů po schodech.
Co to je, vy blbouni?
V létě 2011 mu kamarádi přivezli do hospody kus čehosi. Václav to cosi
osahával ze všech stran, jenže neměl šajn. Vonělo to jako tráva a hlína dohromady: „Co to je, vy blbouni?“
Byl to památeční drn trávníku, na kterém Plzeň slavila svůj historicky první titul, což Šindeláře nadchlo. Od té doby vyráží na každý domácí zápas Viktorie, která mezitím stačila vyhrát ještě třikrát a teď míří k titulu znovu.
Nevidomý fanda bude znovu u toho. Kamarádi ho vozí na zápasy autem, a kdyby nemohli, klidně by dojel autobusem. Před stadionem si koupí klubový magazín, za turniketem párek v rohlíku a limonádu. A na schůdcích ke své sedačce se celý rozzáří.
A copa se to stalo?
Usadí se naproti hlavní tribuně, před sebou má lajnu pokutového území, po pravé ruce si představuje, že skanduje plzeňský kotel. Podle toho se orientuje, když se hraje naostro. Vnímá rozhodčího, tlumeně slyší pokyny ze střídačky hostů, nezřídka pochytí i plzeňského kouče Vrbu. Zvlášť když v aréně nefouká: „Bezvětří je fajn, ale nesmí být nízký tlak, protože pak zvuky zůstávají dole. Já potřebuju slyšet hlavně hráče a míč.“
Bratranec známého hokejisty Jiřího Kučery, mistra světa z roku 1996, hrával jako kluk fotbal. Tím pádem má po osudovém úrazu představu, co se asi tak na trávníku děje. Hravě odliší hlavičkový souboj, ťukes na jeden dotek nebo dlouhé pasy do křídel. Plzeňské hráče pozná podle hlasu. „A když si nejsem jistý, jestli jsem se nespletl, žďuchnu do souseda Petra Maříka a zeptám se: A copa se stalo?“
Bude se vyptávat i zítra při utkání s Partizanem. A pak zase v pondělí, kdy Plzeň hostí Jihlavu. Svůj kalendář má poskládaný právě podle zápasů Viktorie: „Celou zimu jsem se těšil, až se zase podívám na fotbal.“
A když vysloví slovo podívám, už vám to divné nepřijde, protože Václav Šindelář se na fotbal skutečně dívá. I když má pod sedačkou složenou slepeckou hůl.
Bezvětří je při zápase fajn, ale nesmí být nízký tlak, protože pak zvuky zůstávají dole. Potřebuju slyšet hlavně hráče a míč.