Jak ukázat krásu svobody a literatury
Od hranic Jana Veselého, šéfa severočeské MF DNES
Měl jsem na gymnáziu v Ústí učitele češtiny, který byl dost přísný. Bylo těsně po listopadové revoluci a on do nás po svém návratu z vojny začal hustit soudobou literaturu. A znalosti vyžadoval. Některým se pak na pedagogické fakultě, kam přešel a kde učil didaktiku českého jazyka, omluvil a žádal, abychom zapomněli, jak nás zkoušel z dat vydání a počtu románů autorů a jak popisoval tabuli čísly. Sdělil, že takhle se literatura na střední škole učit nemá, ale on tehdy – v době, kdy nebyly učebnice a nezcenzurované encyklopedie – do nás potřeboval fakta prostě „nalít“.
Ovšem tenhle pedagog mezi fakty tak úžasně vyprávěl o dílech a životech Vaculíka, Kundery, Hrabala, o Škvoreckém, Salivarové, Jirousovi, Kolářovi nebo Blatném, že jsem od třetího ročníku ve škole neobědval. Po vyučování jsem v knihkupectvích a u pultů na ústeckých ulicích, kam podnikavci naváželi českou literaturu vydanou v USA, v Kanadě nebo v Německu, nakupoval, co jsem viděl. A četl a četl.
Dodnes mám třeba slušnou sérii vydání ze ’68 Publishers manželů Škvoreckých. Pořídil jsem to za peníze, které mi dala máma právě na obědy. Tenhle učitel nám otevřel i svět divadla a se svými prvními láskami jsme se potkávali třeba „na Chýlkové a na Rodenovi“v ústeckém Činoherním studiu.
Než hora přečteného papíru, je však důležitější skutečnost, že přes novotou vonící knihy jsme tehdy objevovali svobodu. Z vyprávění o osudech ještě nedávno zakázaných autorů jsme věděli o lágrech, cenzuře, estébáckých akcích, dobrovolné i nedobrovolné emigraci. A z pozdějších třídních srazů vím, že výuka měla smysl. Spolužáci, dnešní pětačtyřicátníci a pětačtyřicátnice, si dál nesou lásku ke knihám ať už léčí, úředničí, nebo kdesi stavějí mosty.
Naznačil jsem to však už výše, literatura je prima, ale umění se daří ve svobodě a demokracii. A tak jsem si na onoho pedagoga vzpomněl nedávno, kdy jsem se ocitl v palbě argumentů svých známých učitelů, proč nelze učit třeba o rozpadu Sovětského svazu, proč nelze na střední škole podrobně popisovat ponížení, jež jsme před rokem 1989 zažívali na hranicích při výjezdu do NDR, NSR nebo do Jugoslávie, nebo proč se třída na průmyslovce nemůže pořádně pohádat o svobodě v EU. Proč? Protože prý do školy „nelze tahat politiku“.
Nezobecňuji, nic z jedné debaty nevyvozuji, nikdo mi však nemůže vzít přesvědčení, že úloha kantora je extra důležitá. Víme, kolik lidí teď podléhá takzvaným fake news, každý z nás může denně na sociálních sítích vidět neschopnost vyjádřit se, argumentovat či jen pochopit psaný text.
Ne, nebojte, neproměním se v aktivistu, který bude nesmyslně varovat před czexitem nebo chytračit o hlupácích z venkova a o Praze. Učitelé však vidí situaci rodin, jimž jsou blízko. Vždyť počítejte, v téhle zemi má každý dvanáctý minimálně jednu exekuci na příjem. Pod hranicí chudoby loni žil každý desátý, na severu Čech a u Ostravy už ale hrozí chudoba (příjem pod 10 700 Kč na jednotlivce a 22 450 na čtyřčlennou rodinu) čtvrtině lidí. Třetina lidí v zemi si nemůže dovolit náhlý výdaj 10 tisíc. V nedávné anketě severočeské MF DNES lidé běžně mluvili o tom, že nevolí, protože nemají na cestu do místa trvalého bydliště ve vedlejším městě... Myslíte, že v těchto rodinách se při večeři baví o výhodách demokracie, o výletě za hranice bez prohlídek, nebo že v nich běžně kupují dětem knihy?
Úloha učitele je prostě nyní ohromná. Prosím, paní učitelky a páni učitelé, uvědomte si to. Ukazujte dětem a mladým lidem umění a výhody svobody.
P. S.: A koukněte na web Památníku Terezín. Je tu právě inspirativní soutěž pro žáky. Je o svobodě.