MĚL JSEM TO UDĚLAT DŘÍV
Na podzim překvapil radikálním manažerským řezem, když vyměnil většinu členů své kapely Chinaski. Teď říká, že na tom všem lituje jediné věci: že se k tomu rozhodnutí nerozhoupal už o rok dřív.
Jak se v kapelách rozhoduje o tom, kdo půjde z kola ven? Těžko říct, jak to chodí jinde, protože jsem celý život hrál jenom v jedné kapele. Ale jelikož jsem Chinaski před třiceti lety spoluzaložil s bubeníkem Pavlem Grohmanem, který je – bohužel – po smrti, a jelikož jsem hlas i lídr kapely, mám rozhodovací právo trochu silnější.
Hráčům se oznámí rozchod. Co dál? Potom to je jednoduché – domluvíte se, dokdy vyklidí zkušebnu, kdy se odevzdají klíče.
To je všechno?
Ještě je tu nějaký společný kapelní majetek: vybavení zkušebny, auto, notebook. A ještě společný fond, ze kterého se platí výdaje na kapelních soustředěních. Tenhle fond se teď zrušil a rozdělil na šest dílů.
Co s písničkami, které bývalí členové složili? Smíte je hrát dál? Kdyby za mnou autor písničky přišel, že si nepřeje, abychom ji dál hráli, řekl bych mu – O. K. Ale takový autor by byl sám proti sobě, protože za písničku odehranou na koncertě dostane peníze, které mu vyplatí OSA.
Kolik lidí prošlo sestavou vaší kapely v celé její historii? Přes třicet.
Chtěl jste někdy odejít z Chinaski i vy? Někdy kolem pětadevadesátého roku jsme začali hrát dvě stě koncertů ročně, a to se nedá přežít. Začal jsem pochybovat, jestli takhle chci trávit život, trošku se mi z toho podlomila kolena.
A co vás v kapele udrželo? Zasáhl Pavel Grohman, který mi vynadal: „Ty vole, hrajeme deset let, a když se nám konečně daří, tak to vzdáš? Neexistuje!“Já na to: „Jo, ale jestli to takhle půjde dál, tak nebudu moct dělat divadlo. Budu muset odejít ze zaměstnání, který jsem vystudoval.“A on říká: „Chceš hrát v Pardubicích v divadle, nebo chceš hrát ve slavný kapele?“A tím se to vyřešilo.
Ovšem i Pavel Grohman, váš životní parťák přezdívaný Hroch, prý svého času uvažoval o odchodu. To přišlo později. Nebyli jsme úplně ve šťastném rozpoložení, protože Hroch nebyl spokojený, jak bubnuje, trápilo ho to. Jeho snem bylo dělat reklamu, což si splnil – založil si reklamku, se kterou se mu začalo dařit. Jestli jsem to tenkrát dobře pochopil, přemýšlel o tom, že by přestal hrát na bicí, přepustil místo nějakému mladému dobrému klukovi, psal by pro kapelu texty a staral se o ni produkčně. Faktem je, že nás držel pohromadě. Někdy dost tvrdým způsobem, ale držel.
Chinaski prodělali jednu těžší chvilku také na přelomu tisíciletí. To odešel Petr Rajchert, Adam Stivín a jako producent Radim Hladík.
Víceméně vynucený odchod Petra Rajcherta, známé tváře ze seriálu Život na zámku, se tenkrát propíral nejvíc. Už spolu mluvíte? Ani jednou jsme se za těch osmnáct let neviděli.
Je v malém českém showbyznysu vůbec možné, aby dva lidé na sebe tolik let byť náhodně na nějaké akci nenarazili? To nevím, ale kdykoliv mají Chinaski nějaké větší výročí, vždycky zveme všechny bývalé členy. Na oslavu tisícího koncertu si přišli jednu písmičku zahrát dokonce úplně všichni. Kromě Petra.
TICHO V AUTĚ
Při pátrání v historii kapely jsem narazil ještě na jednu krizi: někdy kolem roku 2005. Tu krizi jsem měl já. Natočili jsme Tabáček, vyhráli Českého slavíka, všechno vypadalo navenek úplně super, ale já jsem během dvou let dokázal napsat jedinou písničku. Byl jsem úplně bez motivace, bez nálady, dost se to ve mně mlátilo. A dva roky nato se Hroch zabil na motorce. A to byl takový šok, že mi to obrátilo celý život úplně vzhůru nohama, všechno bylo jinak.
Jak všechno?
Řekl jsem si, že musím se svým životem něco udělat. Za rok se mi narodila dcera a všechno se změnilo. Zároveň nás ta Hrochova smrt v kapele stmelila, chtěli jsme dokázat světu, že to potáhneme dál a že budeme hrát. Vydrželo to dlouho.
Až do loňského listopadu, kdy jste oznámil výraznou obměnu sestavy. Proč museli z Chinaski odejít hned čtyři muzikanti? Protože už delší dobu jsem měl pocit, že potenciál téhle sestavy se vyčerpal. Co znamená, že se vyčerpal potenciál? To je na delší vysvětlování. Za těch iks let jsme udělali spoustu povedených věcí, makali jsme, bezva, ale později přišel útlum a přestalo to mít perspektivu do budoucna. Hudebně jsme se začali rozcházet, neposouvali se společně kupředu, stagnovali jsme. Cítil jsem, že je čas to změnit, zkusit Chinaski hudebně posunout, dát kapele nový pozitivní náboj. Hudebně se nastartovat. Chtěl jsem znovu zažít společnou radost z tvorby, společně se těšit na zkoušku, na koncert. A teď to zažívám.
Promiňte, ale pořád nevím ten konkrétní důvod, na čem to selhávalo. Podobně mluví rozvádějící se manželské páry po padesátce, kterým odejdou z domova dospělé děti a ony jsou najednou s „něčím“nespokojené. Kde je problém?
(na pár vteřin se odmlčí) Problém je v tom, že jen hledám slova, abych se někoho nedotknul, protože kluci jsou teď na mě strašně naštvaní. Což chápu; já jsem samozřejmě nečekal, že mi budou děkovat.
Opravdu bychom nenašli jeden příklad, v čem jste si přestali rozumět? Třeba při výběru nových písniček, a to nejde. Když někomu nevezmete písničku, logicky ho tím nepotěšíte. Ta písnička nemusí být nutně špatná – jen se hodí pro žánrově jinou kapelu. Já sám mám v šuplíku desítky písniček – a jsou tam proto, že nejsou dost dobré, aby mohly ven. A když máte v kapele často řešit podobné nesoulady a vysvětlovat, co se hodí a co ne, tak vás to nijak neposílí.
Řekl jste to ostatním v kapele?
Před dvěma lety, kdy jsem to začal vážně vnímat, jsem řekl, že s tím musíme něco udělat.
A zpětná vazba?
Zareagoval na to náš saxofonista, a to velmi dobře – že to chápe. Ale bohužel přesto nedošlo k nějaké diskusi a změně, každý se jen víc uzavřel do své bubliny, ulity.
Co to znamená?
V podstatě se čekalo, jak to mezi námi dopadne. Přestali jsme jezdit na koncerty společným autem – například. Anebo když už jsme tím společným autem jeli, tak prvních sto padesát kilometrů bylo ticho. A zase – to prostě nejde. Kapela je živý organismus, tvůrčí práce, diskuse. Když tam nefungují základní mezilidské vztahy a nemáte si co říct a co rozvíjet, nemůžete pokračovat. Už to bylo k neudržení. Ale stává se to, z toho nelze nikoho vinit.
Všiml si té vaší nespokojenosti i někdo zvenčí? Jasně.
Kdo například? Moje žena mi jednou řekla: „Michale, poslední roky chodíš z koncertů domů naštvanej. A já tě takhle třikrát týdně vídat nechci. Tak s tím buďto něco udělej, anebo s tím nedělej nic, ale přestaň si stěžovat.“A já si uvědomil, že už mi není dvacet a že bych měl opravdu dělat už jen ty věci, které mě činí šťastným. Vrátit se v kapele na původní přirozenou cestu, dělat hudbu pro radost, pro její přirozenost, jak ji cítím, například neudržovat něco uměle. Využijeme v ní intenzivně i nadále dechy? Ne. I přesto, že saxofonista Štěpán Škoch je můj nejlepší kamarád, tak pro něj nebudeme mít takové uplatnění jako dosud. Loni na jaře uzrálo to, že jsem se rozhodl o změně.
NEJSME SOCIÁLNÍ ÚSTAV
V jaké situaci jste to rozhodnutí lidem v kapele oznámil? Přes léto jsme nehráli, ale všem to muselo celou dobu šrotovat v hlavě, protože hned na prvním setkání po prázdninách se Štěpán zeptal, co se teda děje? A já věděl, že nemá cenu zapírat. Vzápětí jsem přešel k tomu, že za měsíc začíná turné, a že kdyby ho nechtěli jet, naprosto to respektuju, ale ať to řeknou co nejdřív, ať můžu sehnat náhrady. Kluci řekli – ne, my to dojedeme, jsme profíci a zahrajeme to na sto procent. A zahráli jsme.
V té době jste v rozhovoru pro Týden řekl, že „na podzimní turné se s kluky moc těšíte“. Zbývá vám pár dní do důležitého turné a kapela je v rozkladu. Co máte v tak šílené situaci říkat?
Mohl jste přiznat, že je to poslední jízda Chinaski v této sestavě. Možná by přišlo ještě víc fanoušků. Mohli jste na tom dokonce vydělat. Ano, i tahle varianta se řešila, ale nechtěl jsem s tím kalkulovat.
Jaké to podzimní turné bylo? Koncerty byly skvělé, vzadu bylo dusněji.
Konkrétněji? Už jsme spolu nesdíleli společnou šatnu, například.