OČIMA GAUČOVÉHO OLYMPIONIKA

Olympiáda! Slovo, které rezonuje napětím, radostí a euforií. Evokuje spolupráci, férové jednání a spojení celého světa ve jménu společného cíle. Národy jásají. Brusle se brousí, lyže a fanoušci se namažou, puky pukají. Každý by si přál být přímo u toho. K

Sledování sportu pro mě mělo doposud atraktivitu jako přímý přenos ve sváření prokládaný sestřihem nejlepších momentů letování. Nerozumím technické stránce sportu a nemám ponětí, proč někdo cítí potřebu u své zábavy ve vrcholovém podání zažívat bolest.

To se však možná brzy změní. Když něčemu nerozumím, měla bych se poučit. Možná zbytečně se slovy „Ne, raději knihu“odvracím oči od obrazovky, když na ní sportovci skotačí s míčem. Třeba se celou dobu jedná o nedorozumění a ve skutečnosti jsem latentní sportovní fanoušek! Pojďme to zjistit.

Rozhodla jsem se dát kultuře těla šanci a stát se na jeden den gaučovou sportovkyní. Dokonce olympijskou! Mám úžasnou šanci celý den sledovat spoustu disciplín a třeba konečně najít tu svou. Krasobruslení, hokej, ale klidně i myslivce na běžkách, jak odborně nazývám biatlon, si ráda prohlédnu při výkonu povolání.

Závazek zněl jasně, celý jeden den se budu dívat na všechny sporty, které odvysílá Česká televize. To není žádný problém. Dívat se na televizi umím celkem zdatně. Málokdo se umí dívat na televizi tak dobře jako já.

Plán nemá skulinku. Až na to, že olympiáda probíhá v Koreji. To jste věděli?! Korea je daleko. Kdyby byla olympiáda v Poděbradech, byla bych skutečně věnovala sledování den. Vlivem časového posunu mi však nezbývá než si nařídit budík na tři čtvrtě na dvě a obětovat noc. A pak většinu dne navrch.

Vybírám proto jediný den, kdy si takové ponocování mohu dovolit. Na programu k mému překvapení není ani jedno krasobruslení, ani jeden hokej, ba ani jeden myslivec. Sport se mi opět vysmívá. Naopak čtu v programu názvy U-rampa a short track. Netuším, co to je. Nikdy se mi nestalo, že by mi někdo zazvonil u dveří a radostně zahulákal:„Tojeden,co?Jako stvořený, abychom si trochu zashorttrackovali, že jo?“Svět je skutečně čím dál podivnější místo k žití.

Ještě jsme se sportem neměly možnost příliš pracovat na svém vztahu, a už jsem trochu zklamaná. To je mrzuté. Pak zahlédnu v seznamu přenosů saně a jsem zase doma. Vidím se na dřevěných sáňkách s bratrem před sebou, jak svištíme kopcem, až nám vlaje šála. Uvidíme, jestli to olympionici umějí taky tak dobře jako my.

Při bližším pátrání zjišťuji, že mě čeká šestnáct hodin sportu v kuse. Šestnáct hodin jakéhokoliv koníčku je moc. Jen si představte třeba šestnáct hodin navlékání korálků. Nebo šestnáct hodin skákání přes gumu. Začínám mít pocit, že fandění je dost dřina, a to jsem ještě nezačala.

DOŠKRÁBNOUT TISÍCOVKU

Budík mě v 1:35 velmi nepříjemně upozorní, že nastal čas na ohromnou zábavu. Podle programu by měl začít přímý přenos skoků na lyžích. Nezačal, protože jim údajně tu a tam foukne tak moc, že se pořadatelé bojí, aby jim omylem nějaký skokan nevědomky neemigroval na sever. To by bylo velmi nepříjemné. Takový skokan by možná doskákal. Nevadí, sport jako sport. Rozumím jim všem stejně.

Snowboardová disciplína U-rampa přináší přehlídku žen jezdících v korytě ze strany na stranu. Pro úspěšné absolvování pochopitelně bezcílné poflakování se nestačí. Závodnice musí na vrcholku každé strany rampy předvést trik, jehož provedení hodnotí odborná porota co do výšky, techniky a náročnosti skoku.

Neobtažené (!) a slušivé outfity (s výjimkou španělské závodnice, ta má hnusnou bundu) doplňují palčáky na šňůrky, což mi znovu vyvolá vzpomínku na dětství. Kdybych tak tušila, že budou palčáky na šňůrku zase in, nenechala jsem si je od maminky vyhodit poté, co jsem si do nich v autě nedopatřením nablinkala (bylo mi osm, aby bylo jasno).

Děvčata si podle moderátora pouštějí k jízdě muziku, což mi je natolik sympatické, že se cítím být téměř jednou z nich. Dokud nezačnou o čtyřiatřicetileté závodnici mluvit jako o muzejním kousku. Vypadá to, že i tady už si neškrtnu. Vrcholový snowboarding tímto škrtám ze seznamu úkolů, ale holkám fandím.

Milý dojem z této disciplíny podtrhuje i průvodní slovo bývalého závodníka Matěje Nováka, které je optimistické, příjemné a podporující. Až bude komentovat závody v malování akvarelovými barvami, určitě ho ráda vyhledám.

Bohužel protentokrát jsem mu příliš nerozuměla. Uznejte sami: „Jede na switch, dělá oldschoolové gripy, back side 540 s náznakem grabů, pokouší se našlápnout tisícosmdesátku, snaží se doškrábnout tisícovku.“Nemám nejmenší tušení, o čem ten nebohý chlapec mluví, ale má z výkonu evidentně radost. Jen by to prý chtělo přidat vyšší amplitudu. Tak určitě, říkala jsem si totéž.

Lepá děvčata ve 3:32 nahrazují rychlí muži na splašených prkýnkách nacpaní v nelichotivě obepnutých trikotech. Polský reprezentant navíc v modelu, který vypadá, jako by si oblékl dětské bodíčko a jeho zadní část mu zůstala viset přes kalhoty. Být jím, žaluju designéra za ztrátu důstojnosti.

PIKANTNÍ HISTORKY

Přichází alpské lyžování, které se zdá být složeno ze dvou disciplín – sjezdu a slalomu. Začínámesjezdem.

Jestli jsem nerozuměla u U-rampy technickým detailům, u sjezdu nechápu mimo to ještě dvě další věci – odvahu, s jakou se ti lidé v trikotech pouštějí ze svahu rychlostí, jako by stíhali poslední autobus, a s tím související: Jak proboha dole dokážou zabrzdit?

My, kteří sjíždíme začátečnickou sjezdovku v pluhu s koleny dramaticky vykloubenými, brzdíme celkem běžně o auta zaparkovaná pod svahem a ani jiné podobné freestylové triky nám nejsou cizí, to dokážeme obzvláště ocenit!

Nikdo mi nevymluví, že sjezdaři někde v rychlosti nevytratili pud sebezáchovy. Ti lidé jsou

V PROGRAMU ČTU NÁZVY U-RAMPA A SHORT TRACK. NETUŠÍM, CO TO JE.

šílení! Někdo by jim měl říct, že je ten sport nebezpečný, ale vážně. Možná ale ztratili najednou všechny city, protože když jeden ze závodníků místo cílové pásky protrhne záchrannou síť, ostatní ani nehnou brvou. Tomu říkám kamarádi!

Při pohledu na sníh vířící v několikametrových trychtýřích mě jímá hrůza. Komentátoři z ničeho nic mluví o modrém drakovi. Že by se olympiáda občas proměnila v „pijádu“? Tak ne, Blue Dragon je název místa, kde se závod jede. Věta „Závodníkům komplikuje dnešní výkon modrý drak“tedy nemá žádnou souvislost s alkoholem. Podobnost s případem, kdy kamarádovi komplikoval život drak po zelené, je čistě náhodná. Těmto borcům komplikuje život vítr. Jedou zkrátka s větrem o závod.

Při dalším pádu se od komentátorů dozvídáme celkem překvapivou informaci – v Jižní Koreji je agresivní sníh. S ohledem na sousední Severní Koreu je to podle mého celkem malá starost.

Zbystřím, když nás pan Vichnar upozorní: „Vidíme v úzkých i takového lišáka, jako je Peter Fill“! Tak na Petra si dám pozor. Je to lišák.

Pětašedesát borců, to je na mě až dost vzhledem k tomu, že všichni prostě jedou dolů z kopce a neudělají u toho ani holubičku. Ačkoliv se chlapci snaží nezdržovat a zmizet ze svahu jako pára nad hrncem, vzhledem k tomu, že je půl páté, dovedla bych si představit, že si o nich snad nechám raději zdát. To by ovšem opravdový fanoušek neudělal. Navíc se brzo postaví na start i reprezentanti České republiky. Co by mi řekli, kdybych je nechala ve štychu? A je to tady. Na start se staví Ondřej Berndt – chudý chlapec z Jablonce se zlomeným palcem na ruce. V průběhu jízdy se dozvíme, z jakých je poměrů a jaké dělal brigády, aby si mohl dovolit lyžovat. Říkat to já, jsou to drby, ale od sportovních komentátorů je to důležitá informace. Zajímavé... Už u U-rampy jsem si všimla, že pikantní historky ze soukromí reprezentantů nejsou komentátorům cizí. Vědět, že probírat osobní detaily veřejně je v pořádku, jsem už dávno sportovní komentátorkou. A spousta kámošek se mnou.

V závodu se objeví další dvě česká jména. Bohužel ani Jana Zabystřana, ani Filipa Forejtka jsem svým fanděním nedostala na bednu. „Co se nepovedlo dnes, může se povést ve čtvrtek,“nevzdává to komentátorské duo. Tak tfuj tfuj tfuj, ať to vyjde.

SLALOMEM NEDISPONUJE

Alpské lyžování sjezdem nekončí. Ti, kterým nestačí mamince přidělávat starosti nezodpovědně rychlou jízdou, si mohou nedostatek zlomenin kompenzovat nafackováním slalomovými holemi. Například Ondřej Berndt si takhle dokázal zlomit palec na ruce. Kdyby neblbnul a v mládí se dal na akvaristiku, tak se mu to nestalo.

Zůstává mi utajena pointa alpské kombinace, neboť nám komentátoři několikrát vysvětlí, že v moderní době úzkých

specializací se najde jen pár jedinců, kteří jsou stejně zdatní ve sjezdu jako ve slalomu. Vypadá to, že se tyto dvě disciplíny dramaticky liší v požadavcích na figuru. Mohutná stehna jsou údajně výbornou výbavou pro sjezdaře. Díky za naději, ale na tuto udičku se chytit nedám.

Hustě postavené hole prý kladou odpor specialistům na sjezd. Nevím, nepoznám to, ale je pravda, že mě z únavy trochu probírá nebohý zoufalec, který se mezi holemi motá jako komár při odletu z vesnické hospody. Typický sjezdař.

Na obrazovce se míhají muži v elasťákách, já začínám pociťovat mírné poruchy čití. Chytám se z posledních sil tu a tam zajímavých informací. Například věta „Polák Janka slalomem nedisponuje“mě na pár vteřin přiměje představit si, jak se asi disponuje slalomem. „Slovinec se nepřizpůsobil agresivnímu sněhu.“To chápu. S agresory se nevyjednává. A došlo dokonce na přepisování dějin. To se podle pana komentátora nějak podařilo Rakušanovi Marcelu Hirscherovi. Tak to jsem celá napjatá, kterou část dějin si vybere na přepsání. Navrhuju druhou světovou válku, ta je plná scén vhodných na přepsání a znovunatočení.

A pozor! Peter Fill padá a slalom nedokončuje. Vypadá to, že na bílého agresora je i liška krátká.

Ačkoliv komentátoři stále opakují, že se naši borci nedostali do postupové třicítky, končí Ondřej Berndt šestnáctý. To jsou mi věci.

V tomto závodě nastupuje i můj známý Aleš Razým. Kupodivu – a možná vás to překvapí – jsme se nepotkali ve stopě, ale v literárním světě. Aleš je totiž kromě talentovaného sportovce také spoluautorem knihy, kterou jsem měla tu čest křtít. To se bude fandit! To bude prima nálada!

Dozvíme se, jak složité je připravit vybavení, aby se běžkař dokázal správně přizpůsobit sněhu či ledu. Absolutně souhlasím! Je tomu pár týdnů, co jsem špatně namazala kozačky, uklouzla na ledu a následky rozdrceného lokte budu řešit ještě dlouho.

Bohužel se později ukáže, že prima nálada nebude. Ani jednomu z mužů se nepodaří ve sprintu propracovat do dalšího kola. Překvapivě se však do druhého kola dostává Kateřina Beroušková. Ačkoliv v dalším kole prožije klasickou nevýhru, její umístění se považuje za velký úspěch. S Alešem je spřízněná přes jeho bratra, je to tedy skoro, jako by to byl Aleš a skoro jako by vyhrál.

Systém, ve kterém je na počátku lidí jak o pouti a postupně se v různých kvalifikacích vyřazují, je neskutečně zdlouhavý. Taky mi nějak nedělá dobře dívat se na vyčerpané tváře v cíli, protože mi příliš silně připomínají traumatický zážitek z lyžařského výcviku. Jsem utahaná jak pivovarský kůň. Upřeně pozoruju, jak se míhají nohy běžců. Modrá noha, druhá modrá noha, zelená noha, druhá zelená noha...

SNĚDLI HRÁBĚ?

Probudím se právě včas na to, abych mohla konečně vidět onen záhadný short track. Ve skutečnosti jde o normální rychlobruslení.

V Koreji se údajně těší short track velké pozornosti. Na publiku je to hodně znát. Zatímco u hokeje se při gólu publikum šťourá v nose (obrazně, Asiati nesmrkají), při short tracku se rozvášní jak matka, co právě odstavila dítě, u první skleničky vína.

Překvapuje mě, na jak kontaktní sport se dívám. Závodníci si sahají na zadky, ale i na předky. Mírně se odstrkují, což vede k velkému napětí, protože po dokončení závodu tu a tam porota někoho vyloučí pro hru chmatavou rukou. V zákulisí pak přes ni dostane od trenéra a jede se dál. Závodníci se občas navzájem tak motají pod nohy, až to v některých okamžicích vypadá, že jeden druhému hupsne na záda a do cíle se nechá dovézt.

Docela mě to baví, jen by si podle mě závodníci zasloužili jít bruslit na rybník. Do kratičkého okruhu se sotva vejdou a pořád musí řešit zatáčky. Na Bajkale, to by se rychlobruslilo!

Naprosto náhodou se dostanu k informaci k nezaplacení. Korejka prý trénuje deset hodin denně, což je podle komentátora tajemství, proč jsou Korejky tak úspěšné. Teď už to víte taky, tajemství odhaleno, na příští olympiádě se potkáme.

Závodní sáňkování vypadá jako pěkně nepříjemná záležitost. Chudáci reprezentanti jako by dostali saně po mladším sourozenci. Půlka těla se jim na ně vůbec nevejde! Logicky tam proto nevměstnají ani bráchu nebo ségru, navíc nemají šálu ani palčáky. Taky vypadají, že jedou na saních přímo do nemocnice, protože omylem snědli hrábě. Celou dobu leží našponovaní, jako by se báli, že si v sedu hráběmi prohrábnou vnitřnosti.

Jediné, co mi přijde na tomto sportu zajímavé, je to, že některé sáňkařky mají zjevně v obepnutém oblečení celkem normální tělo. Na rozdíl od vylítaných biatlonistek zřejmě mohou váhu využívat ve svůj prospěch. Holt, gravitace je gravitace.

Ovšem dokud nebude povinná šála, palčáky a sourozenec na běžných borových saních, považuji tohle sáňkování za nekvalitní.

Uznávám, že jako průvodce sportovním světem nejsem z nejkvalitnějších. Po dnešním dni se však mé znalosti prudce zvýšily, takže mě možná dělí pár podobných nocí a dnů od toho, abych probírala na příští olympiádě drby s panem Vichnarem já. Co ovšem považuji za své selhání je fakt, že jsem národu nevyfandila ani jednu medaili. Omlouvám se. Nedá se nic dělat, budete mi muset pomoci.

Sportu zdar, gaučům jakbysmet!

NĚJAK MI NEDĚLÁ DOBŘE DÍVAT SE NA VYČERPANÉ TVÁŘE V CÍLI. JSEM Z TOHO UTAHANÁ.